Cesta

Nastal den odletu.Dostali jsme letenky.Místo odletu nebyla Praha, jak by se dalo čekat, ale Norimberk.To ale vzhledem k celkové vzdálenosti, která nás dělila od cíle nebylo až tak daleko. Nasedli jsme do malého dvoumotorového letadla s výhradně francouzskou posádkou, takže jsem si v tu chvíli uvědomil, že od tohoto okamžiku se už asi česky dlouho nikde nedomluvím a taky, že znalost jen jednoho světovéého jazyka je zkrátka málo.Sotva jsme se stačili v letadle najíst, už jsme byli nad Paříží a chystali jsme se přistát.Na letišti Charlese de Gaulla, začaly první potíže. Letadlo do Mexico City mělo zpoždění a s ním ještě několik dalších letadel, která měla odletět ze stejného terminálu.
Francouzi jsou národ který rád stávkuje a my jsme měli jedinečnou příležitost sledovat je přitom na vlastní oči.Seděli jsme v přecpané letištní hale, kam velkými okny pražilo slunce více než šest hodin, aniž by se někdo obtěžoval nám říct co se bude dít dál. Občas nám přivezli nějaké pití, ale kdo nebyl dost rychlý nic na něj nezbylo.Jen jednou za celou tu dobu se objevil letištní zřízenec, který přinesl telefonní kartu a pronesl, že kdo si potřebuje zavolat, tak může na účet společnosti a pohodil kartu na nejbližší telefonní automat. K telefonu se seběhl dav lidí.Než na nás došla řada, byla karta prázdná a zřízenec nikde.Zkoušeli jsme volat do firmy do Čech na vlastní náklady, ale už bylo po pracovní době a nikdo se s námi nechtěl bavit.Pro výběrovou komisi firmy byl úkol splněn.Byli jsme vysláni na cestu a tím to pro ně končilo. A to nejen v záležitosti cesty.Jakoby námi se zavřela voda.
My dva jsme byli výsledek výběrového řízení, který ale proti očekávání neuvíznul na druhé straně Atlantiku, ale příliš brzo ještě v Evropě.
Využil jsem čekání a dal se do hovoru s kolegou, se kterým zatím ještě nebylo příliš času se seznámit.

Umíš španělsky?Zeptal jsem se ho.
Klidně odpověděl, že ne a dodal, že mu u pohovoru řekli, že s ním poletí člověk, který španělsky mluví.(Tím myslel mě)
A umíš kromě angličtiny nějaký jiný jazyk?Pokračoval jsem v otázkách.
Nóó, tak trochu francouzsky.
Bylo vidět, že komise zas tak zaslepená nebyla.Přece jen trochu počítali s ledasčím.
A jak dobře umíš francouzky?
Umím se zeptat kde je rychlé občerstvení a nebo hotel.
Hmm, tak to jsme na tom stejně, napadlo mě.
A ještě umím říct své přítelkyni, že má vzadu flek na sukni.Pronesl s ironickým úsměvem.
No tak to bych španělsky říct neuměl, přiznal jsem se.Nemohl bys mě to naučit?
No to je jednoduché, řekneš ééééé a ukážeš jí prstem na zadek.
Hmm, tak to by mě nenapadlo, ale naopak mě napadá, že ve španělštině má stejné slovo trochu jiný význam, jen se přitom nikomu neukazuje na zadek, protože by to mohlo nežádoucím způsobem změnit význam slova.
A co to teda ve španělštině znamená?Podivil se.
No, znamená to: "Nezlobte se, nerozuměl jsem vám, mohl byste mi prosím ještě jednou zopakovat to, co jste právě říkal?"
Uznale pokýval hlavou a přiznal se, že netušil, jak je španělština úsporný jazyk, že dokážee jedním písmenem sdělit totéž co čeština celým souvětím.Ale podotkl, že je to tím pádem mezinárodní výraz, který funguje i v jiných jazycích.

Konečně jsme nasedli do letadla.Zase bylo dvoumotorové!Jako kdybych před odletem neříkal, že dvoumotorovým letadlem přes Atlantik neletím a že chci čtyřmotorové, protože mi připadá na tak dlouhou cestu bezpečnější. V tuhle chvíli už mi to bylo ale úplně jedno, hlavně že jsme se hnuli z místa.Letadlo bylo opravdu moderní. Ukaždého sedadla byla obrazovka s několika televizními programy, daly se na ní sledovat údaje o poloze letadla, výšce, tlaku, rychlosti a vnější teplotě. Navíc u ní byl joystick, takže se daly hrát i počítačové hry, sluchátka na kterých se dalo navolit několik hudebních kanálů a promítané filmy se daly poslouchat v několika jazycích.Byla by to celkem pohoda, kdyby můj soused neměl s sebou v transportní krabici psa, který stále kňučel. Cesta letadlem se mu přípiš nelíbila.Seděl jsem v řade sedadel směrem do uličky, z okna jsem nic neviděl, v uličce mi překážela přepravka se psem, takže když jsem se chtěl trochu natáhnout, někdo kdo chtěl projít se přerazil buď o moje nohy nebo o psa. Zřejmě jako důsledek stávky se během letu neroznášelo jídlo.Krabice s večeří byla připravená na sedadle už před odletem a víc se o nás nikdo nestaral. Když jsem všechno snědl, měl jsem okolo sebe hromadu odpadků které nebylo kam dát.
Zbývající část letu jsem měl žízeň a hlad.Teprve před koncem cesty objevil na úplném konci letadl malou samoobsluhu o které nevěděl.U ní seděly letušky, popíjely kafe a bavily se o tom jak vyhrály stávku.

Let byl dlouhý a unavný, trval přes dvanáct hodin.Z Francie jsme zamířili nad Britské ostrovy, potom dál nad Irsko, Island, Grónsko, Labrador a podél východního pobřeží Kanady a USA jsme se pomalu přibližovali k Mexiku.Když jsme míjeli New York ještě jsem netušil, že za několik dní narazí do mrakodrapů Světového obchodního centra dvě úplně stejná letadla, jako to ve kterém jsem zrovna seděl.

Do Mexico City jsme dorazili pozdě v noci.Další letadlo, které nás mělo dopravit do Monterrey už samozřejmě bylo pryč a tak jsme si šli odpočinout do hotelu na účet Air France.Byl to luxusní hotel, uprostřed vstupní haly byla zahrada s palmami po stěnach jezdily prosklené výtahy a personál byl oblečen v nažehlených uniformách.Pokoj byl sice určen pro dva, ale byl tak prostorný, že by se v něm klidně mohl ubytovat menší autobusový zajezd a byl špičkově vybavený. Ráno jsme šli na snídani.Došli jsme do jídelny a když jsme spatřili nekonečně dlouhý švédský stůl naplněný tolika pochoutkami nejrůznějších chutí, vůní a barev, měli jsme dost nutkání nechat si uletět i další letadlo a ochutnávat všechno tak dlouho, dokud nepraskneme.Bohužel času bylo málo a my jsme museli zpátky na letiště.Další letadlo patřilo místní mexické společnosti a zase bylo dvoumotorové.To už by mi při letu nad pevninou ani tolik nevadilo, kdyby tentokrát nemělo motory umístěné vzadu a my neseděli přímo pod ocasem.Už takhle tam byl hluk a to jsem ještě nevěděl, že zrejmě teplo z motoru se používá k vytápění horkovzdušné trouby na ohřívání jídla.Když ji letuška zapnula, myslel jsem že z toho ohluchnu.Naštěstí jí to také vadilo, protože hned jak ohřála jídlo ucpala všechny průduchy hadrem a byl klid.Poslední let byl taky tak krátký jako ten první, ale byl ze všech nejpříjemnější.Palubní personál se o nás staral vzorně.Za necelé dvě hodiny jsme přistáli v Monterrey.Když jsme vystoupili stalo se to, čeho jsme se celou cestu obávali.Nikdo na nás nečekal a my jsme byli sami dvanáct tisíc kilometrů od domova v neznámém čtyřmiliónovém městě, mezi lidmi kteří mluvili jen španělsky.
Měl jsem dva kufry.Popletený řidič vozíku mi jeden vyložil na dopravník u vnitrostátních linek.Musel jsem si pro něj na jeden konec haly.Ta se právě přestavovala a všude se rozláhal zvuk sbíječky.Pak svůj omyl zjistil a druhý kufr mi odvezl k mezinárodním linkám.Musel jsem běžet přes rozkopanou halu s prvním kufrem v ruce na její druhý konec a tam se pokusit vysvětlit celníkům jak se mi podařilo propašovat první kufr mimo mezinárodní zónu.

Před odletem jsme byli dost naivní když jsme uvěřili, že je všechno zařízené a že se nemusíme o nic starat.Měl jsem s sebou sice některá telefonní čísla do firmy, ale nahrané na disketě, která mi byla na letišti bez notebooku k ničemu.V té době nebyl ještě notebooky a mobily tak běžná věc, aby jsme je vlastnili.Osobní vlaky nejezdily.Autobusové nádraží jsme nemohli vypátrat.Každá autobusová společnost měla svoje.Když jsme nevěděli, která jezdí naším směrem nemohli jsme se ani zeptat.
Taxi jsme nechtěli riskovat.Měřítka pro vzdálenosti jsou na americkém kontinentě hodně odlišné od evropských.Když někdo řekne, že hledané místo je za rohem, může to být klidně sto kilometrů.(A taky bylo, jak se nakonec ukázalo.)
Po delší době se kolegovi podařilo někde sehnat telefonní kartu a seznam ve kterým jsme našli číslo do firmy.Naštěstí, i přestože byla sobota, ve firmě někdo byl a slíbil nám, že pro nás přijede, jen aby jsme počkali asi tak tři až čtyři hodiny.
Klimatizace v hale byla puštěná naplno, vevnitř byla zima, venku vedro.Po dobu, co jsme čekali jsem pozoroval zaměstnance pěti taxislužeb jak se perou o zákazníky.Agenti se natahovali ke každému příchozímu tak, že málem přepadávali přes přepážky.Uprostřed mezi nimi seděla nenápadná Mexičanka, které se při její tělesné výšce nedařilo natáhnout přes pult tak daleko aby někoho odchytla.Poradila si jinak.Nečekaně se zvedla a začala mlátit přes hlavu svého kolegu poznámkovym blokem až utekl a ona mu přebrala zákazníky.Brzy se jí pomstil.Místo židle jí podstrčil přepravku s prázdnymi láhvemi do kterých si vzápětí s rachotem sedla a ještě jí ulomil anténu od vysílačky ve chvíli když mluvila s dispečerem aby přistavil před halu mikrobus pro skupinu turistů.Jen co se hala vyprázdnila náhle se všichni udobřili a vypadali jako nejlepší kamarádi.Ale jen do té doby, než přistálo další letadlo.Pak začal boj o zákazníky nanovo se stejnou vervou jako předtím.

Konecně pro nás přijelo auto.Řidič měl na sobě tričko s firemním logem, takže jsme ho poznali snadno.Nastoupili jsme a jeli do Saltilla.Trvalo snad hodinu než jsme se vymotali z Monterrey.Tohle město je metropolí státu Nuevo Leon a je třetím nejvetším městem v Mexiku.Pochybuji, že někdo ví kolik v něm žije lidí.Je to neskutečné mraveniště, ve kterém nejsou zrovna tak jako v Saltillu téměř žádné výškové budovy.Město se skládá z více, nebo méně výstavních domů.Rozloha města je obrovská.Ale kolem je místa dost, takže není, co řešit.Na ulicích přeplněných auty se mezi luxusními limuzínami prohánějí takové vraky, že se mi ani nechtělo věřit, že vůbec drží pohromadě, natož že jezdí.

Kličkovali jsme úzkými uličkami ven z města.Přestože značky a upozornění na dodržování rychlosti jsou na každém rohu, ulice jsou plné výmolů a zpomalovacích prahů, nikdo si z toho nic nedělá.Semafory jsou umístěné až za křižovatkou.Zastavit pod semaforem znamená stát uprostřed křižovatky a blokovat provoz.Náš řidič se na silnici choval tak jako všichni okolo.Jakmile se objevil rovný kus silnice sešlápl plyn a auto, které mělo pod kapotou šestilitrový osmiválec vystřelilo vpřed.Po té, co jsme opustili Monterrey otevřela se před námi krajina, jakou jsem ještě nikdy nespatřil.Směřovali jsme k horám na obzoru, mezi kterými ležel cíl naší cesty.Řidič s námi jel jako o závod, kličkoval mezi kamióny a soustavně na ně troubil.Tady na sebe řidiči netroubí protože jsou nervózní, ale upozorňují na sebe: "Pozór, jedu jako blázen!".Jednou jsme měli namále, když se znenadání objevil za zatáčkou uprostřed silnice stůl.Zřejmě spadl z některého z přeplněných náklaďáků a řidič si toho asi nevšiml.
Dorazili jsme do Saltilla.Bylo dobře, že jsme nepoužili hromadnou dopravu.Dostali bysme se tak akorát z louže pod okap.Saltillo není žádná vesnice, tedy na místní poměry to je větší vesnice, ale s miliónem obyvatel, která se rozkladá na náhorní plošině, osmnáctset metrů vysoko a proplétá se mezi třítisícovymi horami, takže se v něm dá snadno zabloudit.V těhle zeměpisných šířkách se rychle stmívá, asi jako když se otočí vypínačem.Po setmění se denně sluneční žár změní v noční chlad, kdy teplota m ůže klesnout i k bodu mrazu..A to jsme ani nevědeli, kde vlastně firma leží.

Když jsme dorazili na místo, ubytovali jsme se v pěkné prostorné firemní vile se zahradou obývákem, kuchyní vstupní halou, jídelnou, čtyřmi pokoji a dvěma koupelnami.Každý jsme si vybral jeden pokoj a začali jsme po dlouhé a umorné cestě relaxovat.Před námi byla ještě celá volná neděle, v ledničce bylo plno zásob a taky telefon, takže jsme hned mohli zavolat domů,že jsme konečne dorazili.