Parras del Fuente

Mestečko Parras del Fuente je vzdálené asi stopadesát kilometrů od Saltilla na opačnou stranu od Monterrey.
Podle doporučení jsme se tam vypravili na nákup.V celkově drahém Mexiku je výhodné občas zajet za větším nákupem i někam daleko, stranou od civilizace.Mělo se tam nacházet hodně textilního průmyslu a nejstarší vinice na americkém kontinentě.

Před cestou jsme zašli za naším "nejmilejším kamarádem", panem účetním a jako vždycky jsme ho požádali o bianco šek, aby jsme mohli nakrmit naše večně hladové vozidlo.Jako obvykle s notným láteřením, kdy už se konečně ten nenasyta prodá a koupí se auto s rozumnou spotřebou nám dal šek na benzín a my jsme v sobotu mohli vyrazit.
Hned za Saltillem se ráz krajiny změnil.Souvislé koryto řeky ve kterém jsem nikdy neviděl vodu a možná jí tam neviděli ani místní obyvatelé, protože se na jejím dně se v sousedním Monterrey provozovaly trhy, se změnilo směrem proti proudu v desítky vymletých minikaňonů a změnil se i ráz pouště.Jasně žlutá nahradila šedozelenou, ubylo rostlin, přibylo kaktusů, agáví a opuncií.Sem tam se objevila palma nebo keř.Jeli jsme touhle pustou krajinou po náhorní plošine mezi souvislým pásmem hor a cestou jsme potkavali jen koleje a dlouhé nákladní vlaky tažené někdy i šestilokomotivami se stovkami zapřažených vagónů obrovských rozměrů.

Asi po hodině jízdy jsme zjistili, kam tyhle vlaky směřují.Uprostřed pouště se zničeho nic vynořil montážní závod firmy Chrysler.Teḋ už mi bylo jasné, kam chodí scénáristé z Hollywoodu na nápady.Co as každého zákonitě napadne, když uprostřed pouště uvidí veliký komplex budov obehnaný ostnatým drátem do kterého vjíždí dlouhé vlaky a ke kterému ozbrojená ochranka nedovolí nikomu se ani přiblížit.Hned je nápad na světe, co kdytam třeba zkoumají létající talíře?

Cely výlet byl jak vystřižený z několika filmů.Minuli jsme několik strašidelných vesnic čítajících asi tak deset až patnáct domů, postavených z toho co poušť dala.Převážně z písku a kobylinců.Všechno to vypadalo, jako kdyby se tyhle domy v období dešťů působenim vody úplně rozpustily a musely se každoročně stavět znova.Na silnici byly v každé osadě zpomalovací prahy, musely se projíždět krokem a o to víc to byl průjezd strašidelný.

O několik kilometrů dál jsme zastavili u kaňonu, který byl jako stvořený pro natočení dalšího filmu, tentokrát o civilizaci po nějaké apokalypse.Zastavili jsme u mostu pod kterým procházelo potrubí snad desetimetrového průměru a nedaleko byly rozvaliny něčeho, co snad kdysi byla přehrada.V poušti to ze začátku vypadalo směšně, ale krajina nesla na sobě stopy přívalové vody, která se v obdobi dešťů valila z okolních hor a popravdě řečeno, nechtěl bych se tam v tomhle období octnout.Šli jsme si to vyfotit.Hned jak jsme vystoupili z auta obklopili nás obrovští mravenci.Aby bylo možné na fotografii nějak porovnat jejich velikost položil Marek mezi ně minci.Než si ale připravil fotoaparát, mravenci mu minci odnesli do mraveniště.Asi byli hodně hamižní.Raději jsme šli pryč, co kdyby nás chtěli oloupit.
Jeli jsme dál.Nedalo se jet rychle, každou chvíli nám přes cestu přeběhl kůň, kráva, koza a nebo Mexičan na oslu.
Silnice se začala kroutit a stoupat.Blížili jsme se k hřebenu hor.Vzduch znatelně řídl.Nejen, že nám zaléhaly uši, ale rozbolely nás všechny klouby a trochu se nám i motala hlava.Stoupali jsme výš a výš, projížděli jsme průsmyky, kde byla silnice plná sesuvů z okolních skal a na cestě se povalovaly ostré kameny.Teď teprve jsme si uvědomili, že jsme si vyjeli dost nalehko.Nevím, co bysme dělali, kdyby jsme prořízli pneumatiku nebo se auto porouchalo.Poslední náznak civilizace jsme minuli tak před hodinou a sluncem vybělené kostry zvířat nám na náladě nepřidaly.Barva pouště se měnila ze žluté na okrovou.Stoupáni ne a ne vzít konce.I náš Chevrolet začínal mít potíže s nedostatkem vzduchu.

Konečně jsme vyjeli na horský hřeben.Mezitím jsme se jen tak tak vyhnuli stádu horskych koz a málem jsme najeli do hejna kondorů slétajích se na uhynulé zvíře ležící na silnici.

Nebyl to snad ani tak horský hřeben, ale další náhorní plošina, ležící výš než ta předchozí.Souvislý pás hor se změnil v jednotlivé kužely, ještě vyšší než ty předtím.Písek změnil barvu na sytě červenou.Silnice se také změnila.To už nebyla cesta pro auta, ale hotový tankodrom.V tu chvíli mi všudypřítomné sluncem vyšisované cedule s nápisem "snižte svoji rychlost", připadaly jako výsměch.Tady se ani s takovým bytelným offroadem jako byl náš Chevrolet nedalo jet jinak než krokem.

Po další hodině se před námi otevřelo rozlehlé údolí.Písek opět změnil barvu, tentokrát na bílou.Kužele hor ustoupily dozadu.Údolí před námi bylo pravděpodobně vytvořené erozí a ojedinělé štíty, které z něj vystupovaly připomínaly stolové hory a zdaleka již nedosahovaly takové výšky jako předtím.Spíš jen upozorňovaly, že údolí kdysi neexistovalo a že to byla součást náhorní plošiny, kterou doslova odnesla voda.

Jeli jsme ještě dlouho než se před námi objevil les.První který jsme tady viděli.Byl uměle vysázený, aby bylo z čeho dělat sudy na víno.Jak les tak vinice se musely uměle zavlažovat.

Hned za něm byl cíl naší cesty.Malé ale úhledné městečko s ospalými obyvateli, kteří snad jen čekali, až se u nich objeví někdo, kdo je vyvede z jejich zaběhlého stereotypu.Kdekdo se nás vyptával odkud jsme.Na to jsem jim odpovídal svojí obvyklou větou že jsem "žertovný stařec z ředkvičkového záhonu" a na otázku jak se jmenuji jsem odpovídal "Řehnivý Řehoř škrtil".Pro ně jsou takovéhle shluky slov natolik nesrozumitelné, že některé Mexičany dokázaly i rozzlobit, že na ně schválně nemluvím lidskou řečí a že je chci nakazit jakousi krční chorobou.
Místní si dovedli užívat téměř všeho nového.Několikrát za den jsme potkali početnou rodinu v úplně novém autě.Vždycky za volantem sedělo jiné dítě a pokaždé na nás hlasitě povykovali a troubili.

Prošli jsme areál muza vinařství, lemovaný ořechovými alejemi a po celou dobu prohlídky jsme chroupali ořechy.Ořešáky vypadaly úplně jinak než u nás, ořechy měly úplně jiný tvar, ale chuť byla podobná.Co jiného jsme taky mohli dělat, když náš průvodce drmolil jako kulomet a vůbe jsme mu nerozuměli.Součástí muzea byl i závod na zpracování vína z místní vinice i palírna kořalky.Stroje na kterých se tam pracovalo zaručeně pamatovaly Kryštofa Kolumba.Těžko se dalo rozlišit, co ještě bylo muzeum a co funkční manufaktura na výrobu vína.

Marek si chtěl ve městě koupit kalhoty, ale kdykoliv si nějaké oblékl, vypadal v nich přinejmenším srandovně.Teprve, když jsme prošli víc obchodů, jsme se dozvěděli, že všechny kalhoty jsou střižené tak, aby se daly přetáhnout přes vysoké boty ve kterých se dobře jezdí na oslu.To jsme neměli v úmyslu, žádné kalhoty jsme si nekoupili a raději jsme se šli najíst.Dal jsem si svoje oblibene Enchiladas, takové malé červené tortily se sýrovou nebo tvarohovou naplní.Marek si dal Burritos, velké světlé tortily s masovou naplni.K pití jsme si dali pivo značky Corona s chutí připomanající stejnojmenný přípravek na mytí nádobí.Ale aby se dalo pít, stačí do něj vymačkat citrón a osolit ho.Není to nic pro skalní pivaře, ale člověk si zvykne na ledacos.K pivu jsme dostali speciální sklenice pro pití v oblastech s vysokými teplotami s dvojitými stěnami se zmrzlou vodou, která když roztála číšník sklenici vyměnil.

Vzali jsme si preventivně několik plechovek na zpáteční cestu a prodavač, když viděl, že jsme cizinci nás upozornil, že na ulici se žádný alkohol pít nesmí.Odpověděli jsem mu, že si ho vypijem az po cestě za volantem.Na to nám odpověděl, že tam si můžeme pít co chceme, že už to není jeho věc.Zpátky jsme jeli až skoro za tmy, pivo jsme za volantem pochopitelně nepili a protože jsme neměli odvahu zopakovat si cestu přes poušť, vzali jsme to po dálnici.Cesta zpět nebyla už zdaleka tak vzrušující jako cesta tam.Jediné zpestření celém úseku zpáteční cesty byla jakási psovitá šelma, která na nás odněkud vyběhla, když jsme zastavili, aby jsme se trochu protáhli.

Do Saltilla jsme přijeli až v noci z jiné strany, než ze které jsme odjeli.Uviděli jsme ho poprvé z výšky.Před námi se otevřela do nekonečna se táhnoucí planina plná světel a jak jsme sjížděli ze svahu do města, začal houstnut vzduch i provoz na silnici.Domů jsme dorazili okolo jedenácté.