Noční život

Hned první týden, co jsme byli v Mexiku měl Marek narozeniny.Ve firmě se slavily každý pátek.Na tabuli visel seznam lidí, kteří měli výročí a na to se všichni sešli v jídelně a přinesl se dort.Každému z oslavenců se kus ukrojil a připlácnul na obličej.Nějak nedovedu pochopit, jak je možné, že z toho měli všichni pořád takovou srandu.Opakovalo se to stále dokola.Taky bývá zvykem, že hned po oslavě udělá oslavenec další oslavu u sebe doma a sezve na to co nejvíc lidí.Úplně stejně to probíhalo i u nás.Sešlo se nás dost.Přijeli oba Francouzi, jeden z nich přivezl s sebou celou rodinu s dvěma malými dětmi, z nichž se jedno se jim narodilo až tady v Mexiku.
Chvíli jsme se s nimi bavili o všem možném, až jsme narazili na to, že u nás jsou francouzské filmy velmi známé.Když jsem jim zkusil říct například jméno jako Luis de Funes, Lefebre, Calabru, Annie Girrardot nebo Les Charlots nechápali o jaké herce se jedná.Teprve po chvíli se mi podařilo nasadit tu správnou intonaci a když jsem pak jména procítěně zopakoval, začali mi rozumět.Znělo to asi takhle Funnneee, Lefebbbbrrrr, Calabrrrruu, Annnnyyy Žyyrrraaddooo, Le Chaarrllooo.Škoda že v češtině nejsou všechny samohlásky rozdělené na tvrdé a měkké jako například "i" a "y".Pak by se ta výslovnost dala popsat pravdivěji.

Postupně k nám dorazili další kolegové z práce.Vedoucí výroby se svým zastupcem přijeli na kole bez blatníků a protože venku pršelo, byli celí zacákaní blátem.To jim ale vůbec nebránilo, aby se pohodlně rozvalili na sedací soupravě.První z nich tam naštěstí nevydržel dlouho.Asi nebyl zvyklý na alkohol a po několika sklenicích piva si lehnul na koberec a řehtal se jako vysloužilá indiánská kobyla, které se v posledním tažení podařilo přeskočit Taxisův přikop.

Zásoba piva pozvolna docházela a Jeanova manželka, která se celou tu dobu marně snažila uspat v sousedním pokoji nemluvně už chtěla domů.Posadili jsme na kolo vedoucího výroby a roztlačili ho.Zůstal s námi jen Fabian.Na rozdil od Jeana, který byl tak trochu suchar, byl Fabian pořádný poděs.Když začal nasávat, nevěděl kdy přestat.Ale byla s ním sranda a měl v Mexiku spoustu kamarádů, se kterými nás právě chtěl seznámit. Tak jsme teda vyrazili.Dojeli jsme do domu, kde sedělo asi dvanáct mladých lidí, vesměs Mexičanů, Francouzů, Němců, Belgičanů a kdoví jakých dalších národností.Zřejmě nějaký spolek evropanů na americkém kontinentě.Hned jak jsme přijeli, bouřlivě nás uvítali s tím, že tady ještě žádného Čecha neviděli a že aspoň bude větší zábava a pestřejší společnost.Pak jsme naskákali do aut a jeli na večeři.Když se naše kolona propletla centrem města, zastavili jsme u restaurace a zablokovali celé parkoviště.Vešli jsme do pěkně zařízené místnosti, kde hrála hudba, personál nám okamzitě k sobě srazil několik stolů a začal prostírat.Vedle mě si sednul snad dvoumetrový Němec s obarvenou hlavou s účesem na kykyrýkače, vedle něj si sedla jeho o tři hlavy menší přitelkyně neurčité narodnosti ostříhaná na skinheada.Později jsem se dozvědel, že její otec je z Maroka, matka Mexičanka a narodila se v Paříži.Při jídle kolovala mezi námi mistička s něčím co jsem neznal.Okamžik předtím než se od stolu ozvalo sborové "nééé", měl jsem lžičku už v puse.Chvíli to vypadalo, že budou muset zavolat hasiče, abych nepodpálil stůl.Poprvé jsem z neznalosti ochutnal nejpálivěší verzi salsy.Nakonec mě stačilo zchladit, když číšník přinesl účet rovnající se tehdejšímu měsíčnímu příjmu! Ostatní nám řekli, jsme hosté, že jsme byli pozváni a neplatili jsme nic.

V restauraci už s námi pomalu obraceli židle a Fabianovi se pořád nechtělo domů.Tak jsme se vydali za dalším pokračováním večera.Dojeli jsme k nečemu co připomínalo neandrtálskou jeskyňi.Do nečeho takového bych nevlezl ani ve dne natož v noci.Ale když jsem si prohlédl parkoviště plné drahých aut, bylo mi rázem jasné, že je to nóbl klub pro místní smetánku.Uvnitř bylo tolik lidí, že jsem okamzitě všechny ztratil z dohledu.Jediný koho jsem viděl, byl onen Kykyrýkáč a jeho svíticí hlava hrající všemi barvami.Odkudsi ze tmy se vynořil číšník a ptal se mě co si dám k pití.Jedine pivo které jsem v té době znal byla značka Carta Blanca a tu zrovna neměli.Číšník na mě vycrhrlil asi pět nebo šest značek a mě se z toho nepodařilo zachytit ani jediné slovo.Když už jsem ho potřetí žádal aby mi nabídku zopakoval, vypadal už docela naštvaně.Zkusil jsem mu říct jestli by mi teda nemohl přinést jakékoliv pivo.Nenechal mě ani domluvit a hodně nahlas na mě znovu spustil. "Corona, Tecate, Coors, Modelo nebo Indio"!Teď už jsem pochytil alespoň jedno slovo a tak jsem na nej vybafl, že chci právě tohle.On ale nedal pokoj a začal nanovo jestli chci typ Especial, Blanco nebo Negro.To už jsem nevydržel a česky jsem mu odsekl: Kdo je u tebe Negro?Podívej se na sebe!Na to se úslužně uklonil a zmizel.Začal jsem hledat svoje nové kamárady.Skoro všichni byli pred pódiem na kterém byla jakási skupina a předváděla svoje hudební vytvory a kroutili se jako paragrafy.Pak jsem objevil i Marka ktery stál na ochozu o patro výš a nevěřícně na to zíral.Na ochoz se šlo po schodech, bez zábradlí.Divím se, že tam by něměli několik zlomenin denně.Okolo stolu seděli samí vypasení dědkové, popíjeli Whisky a kouřili doutniky.Najednou se za mnou ozvalo: Vaše pivo pane.Otočil jsem se a za mnou stál číšník a na podnosu měl láhev s mým pivem.Jak mě v těch temných katakombách mohl najít nevím, ale měl opravdu přehled o všech hostech.

Nevím co tam platí za cenovou politiku, ale za první pivo chtěl dvanáct pesos, za druhe patnáct a když chtěl třetí zaokrouhlit na dvacet tak jsem mu už tentokrát slušně a španělsky řekl, že už další nechci, protože jsem si mezitím všiml vyhazovače, který zabíral celé dvoukřídlé vstupní dveře.Byl to ramenatý černoch s krví podlitýma očima a s takovým bych se nerad dostal do konfliktu.

Už se blížila třetí hodina po půlnoci a právě začala volba miss večera. Na pódium vystoupilo asi deset dobrovolnic a začaly tancovat.Navzdory očekávání zvítězila postarší notně podroušená Američanka, která se sápala na kytaristu tak neodbytně až před ní raději skočil z pódia, utrhl si šňůru od kytary a ještě na něj spadl zesilovač.

Konečně se zavíralo.Jeli jsme zpátky.Vyjeli jsme na okruh okolo města abysme se vyhnuli bloudění v úzkých městskych uličkách a tam se stalo to čeho jsem se nejvíc obával.Silnice byla zablokovaná policejními vozy.Policisté kontrolovali řidice, jestli nepili alkohol.U krajnice stálo několik vozů jejichž majitelé neprošli kontrolou a zbytek cesty museli pokračovat po svých.
Policista se zeptal řidiče.Co jste pil?
Řidič bez zapírání odpověděl, že pivo.
Policista se ptal dál.A tequilu jste nepil?
Řidič odpověděl, že ne.
Policista požádal řidiče, aby na něj dýchl.
Řidič to udělal a protože policista uznal, že řidič nelže a táhne z něj jen pivo, zasalutoval a uvolnil nám cestu.