Laredo

Koncem listopadu je v Mexiku výročí revoluce a to je volný den.Z okolí jsme zatím příliš neviděli a tak jsme zauvažovali o výpravě někam do okolí.Chtěli jsme toho hodně poznat, jenže jsme byli stále zavalení prací a na výlety nezbýval čas.Jeden z místních zaměstnanců jménem Hektor nám prozradil, že se chystá do Lareda.Tohle město leží na hranicich s USA a je rozdělené na Laredo Nuevo, které leží v Mexiku a jeho druhou část, místními obyvateli nazývané Laredo Gringo, které leží za hraniční řekou Rio Grande v Texasu.Takto rozdělených měst je podél hranic několik.Původně nás mělo jet víc, ale sešlo z toho a nakonec jsme neměli k dispozici ani žádné auto.Doma jsme zůstat nechtěli a tak jsme se rozhodli vyzkoušet autobus.Každému, kdo se u nás v Čechách rozčiluje pokaždé, když nějaký spoj má zpoždění bych přál, aby se zkusil povozit místními linkami.Myslím, že už by ho pak nějaká ta hodinka zpoždění nerozházela.

Cesta do Lareda trvá pět hodin.Jízdenky jsme si koupili na třetí hodinu ranní, abysme měli dost času na prohlídku.Hektor nám slíbil odvoz na autobusové nádraží ve dvě v noci.Dochvilnost není zrovna pro Mexičany vlastnost kterou by se mohli chlubit, když už bylo půl třetí a Hektor, nikde sebrali jsme se a pádili na nádraží jak nejrychleji jsme mohli.Bylo naštěstí nedaleko ale i tak jsme celí udýchaní s jazykem na vestě doběhli do odjezové haly.Přímo proti vchodu stál autobus na kterém svítil nápis Laredo.Vtrhli jsme do něj a podali jsme řidičovi jízdenky.S úsměvem nám je vrátil a vysvětlil nám, že jede jen do Laredo Nuevo a že náš autobus je na jiném nástupišti.Prohledali nádraží a autobus nikde.Vrátili jsme se do haly, kde jsme se konečně potkali Hektora jak klidně sedí na lavičce a směje se, jak splašeně běháme po stanici.Ptal se nás proč jsme na něj nepočkali, že pro nás přijel taxíkem.Divil se, proč chodíme na autobus půl hodiny před plánovaným odjezdem a ne půl hodiny po něm.Co je to prý u nás v Čechách za divné poměry, že na autobus který má odjíždět ve tři chodíme už v půl třetí a ne v půl čtvrté, jak je v Mexiku běžným zvykem?
Uběhla hodina a autobus nikde.Marek dostal zlost a šel se zeptat do kanceláře, kdy už něco pojede.V kanceláři byly troje hodiny a každé ukazovaly něco jiného, jenom ne přesný čas.Úředník zvedl telefon a někam volal.Když domluvil, sdělil nám ospalým hlasem, že náš autobus už opustil sousední stát Zacatecas a každou hodinou ho můžeme očekávat.A měl pravdu.Za další hodinu autobus opravdu přijel.Byl to obrovský, celý chromovaný majestátní americký autobus.Z blízka na něm bylo vidět, že svoje nejlepší léta má už dávno za sebou.Ale vevnitř bylo pohodlí, klimatizace, televize i WC.Krajinu po popsat nemůžu, protože jsem celou cestu prospal.Probudil jsem se až když jsme stáli ve frontě nad řekou Rio Grande, na jednom ze dvou hraničních mostů, spojujících obě města.Před námi byla celnice.Vystoupili jsme, prošli kontrolou a čekali az celníci prolezou celý autobus.Chvíli jsem měl dojem, že ho chtějí rozebrat.Dokonce ho prohlédli i pojízdným rentgenem.Chvíli trvalo než jsme mohli znova nastoupit.Popojeli jsme asi tak sto metrů a byli jsme na autobusovém nádraží.Když jsme se ptali Hektora, proč jsme vlastně čekali na prohlídku autobusu a nedošli jsme těch pár metrů pěšky, nedokázal nám to nijak rozumně vysvětlit.

Prošli jsme centrum města kde nás udivily o hodně nižší ceny zboží.Hektor nám navrhl, že pojedeme někam za město, kde je obchodní centrum.Nasedli jsme do městského autobusu a jeli do obchodní části.V tu chvíli jsem byl rád, že jsem si s sebou vzal bundu.Venku bylo dusno k zalknutí.Autobusy i obchodní domy byly klimatizované tak nesnesitelně, že jsem si bundu sundaval když jsem šel ven a oblékal, když jsem šel dovnitř.Dojeli jsme ke komplexu budov, který byl nacpaný vším možným zbožím od podlahy až po střechu. To u nás tenkrát nebývalo...
Trochu mě to ale zklamalo, protože na rozdíl od centra města, všechno zboží bylo v úplně jiné cenové kategorii.Kdykoliv jsem vešel do nějakého oddělení, hned se objevil prodavač a pokoušel se mi poradit.Když jsem mu vysvětlil, že chci jen něco, co by se hodilo přivézt domů jako vánoční dárek, většinou se mi pokoušel nabídnout nějakou maličkost zabalenou v krabici do které by se snad vešla i lednička s mrazákem za nehoráznou cenu.V Americe zřejmě zaváděli nový způsob prodeje.Pokladny byly všude plně automatizované, protože už nikdo nepředpokládal, že by zákazník platil jinak než platební kartou.Takže když jsem si něco koupil, došel jsem si ke scanneru, na displeji se objevila částka k zaplacení, protáhnul jsem kartu snímačem, z tiskárny vyjela účtenka, elektronickou tužkou jsem se podepsal na displej a nakonec prošel branou, která zjišťovala jestli jsem něco nezatajil.
Platební karty u nás nebývaly ještě tak obvyklé...
Pracovní síly ušetřené v pokladně se využily, aby bedlivě sledovaly každého zákazníka, který jen na okamžik zaváhá, aby mu vnutily cokoliv, co vůbec nepotřebuje.

Měl jsem už pořádný hlad, naposledy jsem jedl před čtrnácti hodinami a tak jsem vtrhnul jsem do jedné z restaurací.Jmenovala se Lubby's Cafeteria.Byla zařízena na způsob švédského stolu.Byl rozdělen na několik částí; předkrmy, hlavní jídla, zákusky, pečivo, doplňky a pití.Sebral jsem tác a jel jsem s ním okolo stolu.V každé části byl ceník ale na ten jsem se ani nedíval, protože cena byla stejná ať už jsem si toho nabral deset deka nebo kilo.Na konci stolu jsem podnos nemohl ani unést.Sedl jsem si ke stolu a začal hodovat.Jako předkrm jsem měl asi pět druhů salátů, k hlavnímu jídlu hromadu vynikajícího uzeného masa, skvělou mořskou rybu, rýži, pečené brambory v alobalu, těstoviny, snad všechny známé druhy jižního ovoce, několik sladkých zákusků, dort s karamelovou polevou a zmrzlinu.Kolem stolu projízděla neustále obsluha a dolévala pití.Ze začátku trochu nesměle jsem se zeptal, jestli by mi mohla doplnit sklenici s džusem a pak uz méně nesměle jsem si řekl o kafe a nakonec skoro drze jsem si řekl o horkou čokoládu.Všechno bylo započítané v ceně.Po hodine a půl jsem už měl prázdný podnos a plný žaludek.Najedený k prasknutí jsem se dovalil na autobusovou zastávku, kde jsme se měli všichni tři před odjezdem sejít.Času bylo ještě dost, ale s takhle nacpaným žaludkem se mi už nikam nechtělo a tak jsem si alespoň dělal legraci z úředníka z náborové kanceláře americké armády a nechal jsem si od něj dopodrobna vysvětlit, jaké předpoklady musím mít, když chci nastoupit k námořnictvu na ponorku.

Vrátili jsme se do centra.Marek si chtěl v bezcelní zóně koupit Whisky.Když zaplatil, nestacil se divit, protože mu prodavačka řekla, že láhev odvezou na mexickou stranu a tam si jí vyzvedne.Na nádraží jsme se opět dozvěděli, že autobus má očekávané zpoždění dvě hodiny.Marek se musel jít zpět do bezcelní zóny, aby mu vrátili peníze, protože by tam s tou jeho lahví nikdo tak dlouho nečekal.Když autobus přijel, nastoupila s námi početná mexicka rodina asi tak s dvaceti kufry a s nějakým nábytkem včetně desetiramenného lustru.V autobuse nebylo k hnutí.

Vždycky jsem si myslel, že dostat se z Mexika do Ameriky je větší potíž než naopak.Tady jsem se přesvědčil, že to není tak jednoznačné.Přejeli jsme druhý spojovací most přes Rio Grande a přestože před námi stály jen dva autobusy, čekali jsme na odbavenií další tři hodiny.Mexičtí celníci nekontrolovali, ti doslova rabovali v zavazadlech.Všichni museli na prohlídku.Každému kontrolovali účtenky za nakoupené zboží, jestli neveze něco přes limit a když zjistili, že v autobuse jsou lidi kteří nevypadali mexicky (tím myslím Marka a sebe), vlezli do autobusu nouzovým východem tak, že vysadili okno, protože přes hromadu zavazadel oné rodiny se k nám nemohli jiným způsobem dostat.Ale jinak musím konstatovat, že byli slušní.Zkontrolovali nám doklady a jakmile zjistlili, že nic nepašujeme, nejraději by se na všechno ostatní vybodli a šli by s námi na pivo, protože se asi nestává tak často, že by se jim tam objevovali lidi z tak vzdálených končin.Ale nezbylo jim nic jiného, než vylézt ven a nasadit zpátky okno.

Pak jsme už konečne vyjeli.Do Monterrey jsme dojeli už bez dalších komplikací.Tady jsem zapomněl dodat, že ze Saltilla jezdí do Lareda hodně autobusů, ale zpátky nejede žádný.Takže jsme V Monterrey přestoupili a místo v jedenáct večer jsme dorazili domů ve čtyři ráno.Zkrátka se nám potvrdilo jejich oblibené rčení.Zítra je taky den.