Začátky v práci

V pondělí ráno pro nás přijelo auto a odvezlo do práce.Přivítali nás naši francoužští kolegové Jean a Fabian, kteří nás provedli po firmě.Byla to obrovská hala, ale téměř prázdná a dohromady se v ní nic nedělo.Většina lidí jen posedávala na transportních přepravkách s rozebranými stroji a jen čekala, co se bude dít.
Při první poradě jsme dospěli k závažnému zjištění, že všechno je úplně jinak, než jak nám to pře odletem prezentovali v Čechách.Měli jsme sice správnou informaci o tom, že musíme smontovat výrobní linky, zaučit lidi, rozjet výrobu a poté vše předat do rukou Mexičanů, ale tahle představa byla hodně zjednodušená.Tak jak si to u nás představovali se to provést nedalo.
Francouzi na tom byli podobně, taky přijeli s úplně jinou představou, jen byli v Mexiku o něco déle a tak už si stačili zvyknout.
Po kratší době se ještě objevil německý kolega Steffen, který byl v Mexiku už dříve, ale zmohlo ho to natolik, že si hned vzal dovolenou.
Steffen jediný přesně věděl, co má dělat.Byl to ekonom a měl zaúkol sedět na firemních penězích.
Marek měl programovat, ale nebyl programátor.Když ho přijímali, někdo z komise si popletl slova "programovat" a "programovat".
Že jsou ta slova stejná?To ano, rozdíl pozná právě jen programátor.
Já jsem měl dělat manažéra osmdesáti lidem.Do toho se mi taky zrovna dvakrát nechtělo.
Nikdo nevěděl, kde začít.Museli jsme si poradit sami.Od toho jsme tam také byli.V dohledu se očekávaly nějaké zakázky na kterých vše záviselo.Bez nich bysme to mohli rovnou zabalit.
Útok teroristů na New Yorské mrakodrapy, který přišel dva týdny po našem nástupu nám situaci ještě ztížil.Mexickou ekonomiku, plně závislou na americké to značně poškodilo.
Americké firmy se začaly v té době pod tlakem okolností přeorientovávat z civilní techniky na vojenskou a ta se zahraničním firmám nesvěřuje.

První den, jsem zkusil dělat, to co jsem měl z Čech přidělené jako pracovní náplň.Začal jsem zasvěcovat místní lidi do jejich nové práce.
Byl to dost nejapný pokus.Bez dokonalé španělštiny to mělo stejný výsledek jako učit hlodavce smažit hranolky.Stále na mě civěli a nechápali.Řada z nich pocházela z periferií,kde si svítili vlastnoručně vyrobenými svíčkami, topili sušeným oslím trusem, neuměli číst a psát a náhle se dostali do pracovního procesu ve kterém měli vyrábět špičkovou elektroniku.

Odpoledne jsem strávil studiem španělštiny.Vešel jsem do obchodu se zeleninou a zkusil jsem si koupit kilo hřebíků.
Ne, že bych nevěděl, že je tam neprodávají, ale účelem dotazu bylo jen zavést s prodavačem, co nejdelší diskuzi kvůli opakování španělských slovíček.
Když mi překvapený prodavač vysvětlil, jak se dostanu do železářství, zkusil jsem si tam koupit polárkový dort.
Odtamtud mě poslali do cukrárny, kde jsem pro změnu chtěl koloběžku, odtamtud jsem byl odeslán do domácích potřeb, kde jsem si chtěl nechat spravit pneumatiku, odtamtud do pneuservisu, kde jsem vyrukoval s požadavkem na sazenice banánovníku, odtamtud do zahradnictví, kde jsem sháněl elektronku do televize, odtud do elektry, ve které jsem požadoval zastřihovač doutníků, odtud do trafiky, kde jsem se ptal na nafukovací člun a takhle jsem pokračoval celý den.Kromě toho, že jsem si procvičil spoustu slov a frází, jsem ještě získal přehled o všem, co je ve městě k dostání.

Další den jsem zašel za Jeanem, abych se něco dozvěděl o plánech firmy.
Měl před sebou rozložený seznam požadavků od zákazníka a přemýšlel, jak splnit jeho přísné požadavky na kontrolu kvality.Teoreticky to sice měl vymyšlené, ale prakticky neuměl vzít do ruky ani pilník.Za to měl lepší jazykové znalosti a vyznal se v místních poměrech.

Víš co, dej sem ty plány, navrhnul jsem mu.S tímhle si poradím.U toho se nemusí moc mluvit.

V dokumentaci bylo několik návrhů jak provádět výstupní kontrolu u zadaného výrobku.Problém byl zdánlivě jednoduchý, měla se vyrábět malá rozbočovací krabička s konektorem u kterého bylo zapotřebí zjistit, jestli všechny spoje jsou průchozí a jestli mezi nimi není zkrat.
V tu chvíli jsem byl ve svém živlu.Vymýšlet elektronické hračky jsem zatím mohl jen ve volném časy a tady jsem to měl v pracovní náplni. Následujíci dny jsem důkladně prohledal celou firmu a snesl jsem si na jednu hromadu všechny součástky které se povalovaly po firmě.Spousta věcí chyběla a i když jsem při svém poněkud neobvyklém způsobu studia místního jazyka důkladně prošel celé město, tak jsem nenašel místo kde by se daly potřebné komponenty sehnat.Nezbývalo nic jiného než improvizovat.Následujicích několik dnů o mě téměř nikdo nevěděl.Seděl jsem v koutě kanceláře a sestavoval jsem testovací zařízení.Šlo to špatně.O to větší to byla zábava.

Na dílně údržby byli čtyři mechanici.Jeden si zpíval současně s magnetofonem jakousi podivnou melodii, další dva se tomu řehtali a čtvrtý je okřikoval, aby byli zticha nebo si o nich budu myslet, že jsou blázni.Moc platní mi nebyli.Co jsem si nevyrobil sám, to jsem neměl.Přesto se mi dařilo testovací stroj pomalu ale jistě sestavovat.Na zkušební desce mi pod rukama vyrůstalo blikající monstrum složené z nejroztodivnějších dílů.O týden později jsem byl s prací téměř hotov.Ne úplně, byla to jen taková pracovní verze, ne zrovna vhodná pro předvádění.

Náhle se do kanceláře nahrnulo několik lidí.Chtěli si tam udělat mítink a deska se změtí drátů nad kterou jsem se skláněl je zaujala.
Co to umí?Kroutili nad tím hlavou.
Tak si to vyzkoušejte.Sem zasunete, testovanou krabičku.Když je v pořádku svítí zelené světlo, když není svítí červené.
Hmm, to je sice pěkné, ale to nestačí, jak to dokáže zjistit, kolik procent výrobků je vadných?Zeptal se mě takový tlouštík v saku.
Rýpal jeden zatracenej, já se tu týden pachtím v polních podmínkách, abych sestavil něco, na co by jinde potřebovali špičkově vybavenou laboratoř a ono se mu to zdá málo!pomyslel jsem si.
No počkej, teď ti teprve něco ukážu, to budeš koukat!Řekl jsem si pro sebe, aby mě neslyšel.
Zapnul jsem počítač a připojil ho k testeru.Původně jsem to udělat nechtěl, program přece jen nebyl zrovna vhodný pro prezentaci, obsahoval hlášky, které bych jinak nikomu neukázal, jenže když si o to sám řekl?

Tlouštík otevřel kufřík, ze kterého vyndal několik zkušebních rozbočovacích krabiček s popisy, jaké závady jsou u nich záměrně způsobeny.
Na obrazovce začaly naskakovat údaje, které tlouštík bedlivě zkoumal.Tvářil se důležitě a nepřívětivě.
S obavami jsem čekal, co se bude dít dál.Jediný jsem věděl, co program začne za chvíli vyvádět a bylo mi z toho úzko.Přece jen jsem se neměl nechat tak rychle unést.
Po určitém počtu vadných výrobků se začaly na obrazovce objevovat zprávy, které jsem tam zadal, aby práce nebyla příliš fádní.

Například:
"Tak takhle by to teda nešlo!"
Nebo:
"Chcete snad firmu přivést na mizinu?"
Nebo:
"Kam to s tímhle přístupem k práci chcete dotáhnout?"

Pokud se vzápětí zasunul dobrý vzorek objevil se nápis s pochvalou:
"No vidíte, že to umíte, když chcete"
Nebo:
"Skvěle, jen tak dál a dočkáte se lepších časů!"

Nevím, jestli jsem to tenkrát přeložil do španělštiny tak, aby to bylo dost výstižné, ale mělo to úspěch.Tlouštík byl zástupce našeho zákazníka a tahle ukázka ho dokonale dostala.Pro něj byl požadavek na výstupní kontrolu nejen splněn, ale navíc se u toho pobavil.

Jean přede mě vysypal krabici s ostatními vzorky výrobků a naznačil mi, že jestli se mi podaří vyrobit podobné testery i k nim budeme mít z poloviny vyhráno a on se mezitím může věnovat obchodním záležitostem.
Steffen si škrtl ze seznamu položku několika tisíc dolarů, za zařízení které chtěli původně koupit a navrhl mi, abych si vzal na starost celé oddělení kvality a výstupní kontroly.Zácvik lidí si vzal na starost Marek.
Tak jsme si přerozdělili úlohy.

Steffen za mnou přišel hned po schůzi a uznale pokýval hlavou.To se ti teda dneska opravdu povedlo, ale když si tady dokázal sestavit něco, co jsme nemohli sehnat ani v Silicon Valley v Kalifornii, nemohl by ses podívat, proč nám nejezdí podnikový autobus?
Šel jsem.Měl jsem radost, že můžu dělat něco jiného, než školit indiánské babičky, ale to co jsem spatřil mi vyrazilo dech.Autobus byl taková kraksna, která kdyby vyjela na silnici u nás, tak řidičovi seberou papíry na doživotí a firmu, která by ho provozovala pošlou do konkursu.
Uvnitř nebyl ani tachometr, místo palubní desky bylo prkno a kontrolku dobíjení jsem našel až po nějaké chvíli, pověšenou na kusu drátu pod motorem, takže když chtěl řidič zjistit jestli dobíjeni funguje, musel zastavit, lehnout si pod autobus nebo o to na zastávce požádat nějakého cestujícího.Jenže řidič o ní buď nevěděl, nebo netušil k čemu tam vlastně je a tak si jí nevšímal.Když bylo v dosahu nějaké jiné auto, nastartoval se autobus pomocí kabelů.Ale když v dosahu žádné auto nebylo, zaměstnanci se nedostali do práce nebo domů.Nebyla to sice velká závada, spravil jsem to za chvíli, ale řidič od té doby dostal speciální úkol stanovit při každé jízdě asistenta, který by dírou v podlaze cestou pozoroval kontrolku.Když se rozsvítila musel mi to nahlásit, abych včas dobil baterii.Steffen mi tím zároveň hodil na hlavu zodpovědnost za docházku celé firmy.