Stavba - pobyt první

Do oázy Shuaibah jsem přijel kvůli pokračování v práci, kterou začal můj kolega a kterému neprodloužili vízum.
Odsolovací zařízení mořské vody bylo tak mohutné, že mělo vlastní tříjednotkovou elektrárnu.

Protože i mě trvalo dlouho než jsem dostal vízum, pracovalo se na zařízení bez jakéhokoliv odborného dohledu a podle toho to tam taky vypadalo.Ne, že by montážní firma nedělala co mohla, ale bohužel jim do práce kecal kde kdo a oni sami si nemohli dupnout.

Například regulátor tlaku na první jednotce.Nejprve na něm někdo z neznalosti rozhrabal nastavená data a pak nikdo nevěděl jak to vrátit zpátky.Neustále hlásil chybu.Viděl jsem ho prvně.Ještě nikdy se na žádné stavbě nevyskytoval.No, a co jiného mi mohl říct šéf stavby, než abych to napravil.Od toho si mě přece pozvali.Musel jsem uznat, že má pravdu.
Ráno jsem se na to důkladně připravil.Dal jsem si z lednice do tašky několik láhví zmrzlé vody, ručník, na sebe jsem si vzal to nejlehčí oblečení, které muslimské zvyklosti připouštějí, sbalil jsem si veškeré své nářadí, t.j. kapesní nůž a jednoduchý měřící přístroj.Do práce jsem přišel raději o hodinu dřív, abych využil chvíle, kdy je trochu chladněji.Tedy lépe řečeno, než teplota přeleze z nočních 35˚ přes čtyřicítku. Vypravil jsem se do haly.Připadala mi divně konstruovaná, oproti klasické elektrárně v ní bylo málo prostoru a mnohem větší změť potrubí a kabelů.Možná to souviselo s tím, že se jednalo spíše o odsolovnu mořské vody než o elektrárnu, možná i tím, že jí stavěli samí malí lidi.Připadal jsem si jako mezi trpaslíkama.Jak místní, tak přistěhovalci byli takoví drobečci...
Prolezl jsem až k místnosti s přetlakovým zařízením.Už v tu chvíli, ze mě doslova lilo, ale to byl teprve začátek.Otevřel jsem rozvaděč a přemýšlel, co s tím budu dělat.Vnitřek jsem viděl prvně.Bylo znát, že to přede mnou už někdo neúspěšně zkoušel spravovat a zřejmě nebyl jediný. Zkusil, jsem si otevřít dokumentaci, ale ani jsem na ní neviděl.Po obličeji mi přes oči stékaly tak velké kapky potu, že jsem je nestačil utírat.Zkoušel jsem spíše metodou pokusů a omylů identifikovat vadnou součástku, než abych logicky uvažoval, co tomu vlastně je.V tom horku se nedalo přemýšlet.
Za čtyřicet minut jsem měl vypitou polovinu zásoby vody.Ve všech lahvích dávno roztál led a z voda z nich byla vhodná tak akorát na zalití čaje, ale už rozhodně ne k pití.Ručník, kterým jsem se utíral se dal ždímat.
Ne tedy tak, jak je myšleno, když u nás někdo řekne, "že je zpocený tak, že by se mohl ždímat".To je jen planá fráze, která má k tomu co jsem zažil ještě hóóódně, ale opravdu hóóódně daleko.Ten ručník jsem opravdu vyždímal a to tak, že svářeč pracující o podlaží níže po mě mrsknul zbytkem elekrody, protože jsem mu trefil rovnou do sváru a uhasil mu oblouk.Ruce jsem měl tak vlhké, že jsem si vlastnoručně rozmočil přinesenou dokumentaci, která se pozvolna stávala nečitelnou.Voda z obličeje mi kapala zrovna na ta místa výkresu, kam jsem se zrovna díval a rozpíjela inkoust.

Jediná spása byla, půjčit si tlakoměr z třetí jednotky, která ještě nebyla v provozu.

Přestože, to bylo k třetí jednotce jen několik desítek metrů, trvala mi cesta snad dvacet minut.Při prolézání labyrintem trubek jsem ztratil orientaci.Musel jsem vyjít nejbližším nouzovým východem ven a začít hledat třetí jednotku znovu od začátku. Konečně jsem se dostal na místo.V téhle části budovy ještě nebylo osvětlení a tak jsem tlakoměr musel vymontovat poněkud kuriózním postupem.Vyfotil jsem si ho za pomocí blesku a na displayi foťáku jsem si prohlédl, kde jsou šrouby.Pak jsem po paměti v úplné tmě jeden odšrouboval a znovu si tlakoměr vyfotil, jestli jsem vyndal ten správný.Když ano, opakoval jsem celý postup znova.Když jsem omylem vyndal jiný šroub, zastrčil jsem ho někam zpátky a opět vyfotil, jestli jsem ho vrátil na správné místo.Asi tak po hodině snažení se mi podařilo odmontovat všechny čtyři šrouby, které držely tlakoměr.

Pozn: Na stole bych to rozebíral tak maximálně 2-3 minuty.

Ručník, který jsem nechal před kompresorovnou na zábradlí mi mezitím na sluneční výhni uschnul a já se mohl po dlouhé hodině zase usušit. Pro změnu mi kvůli potu přestaly držet na nohou boty.Musel jsem si je přivázat drátem kolem kotníků.
Ještě předtím jsem se ale rozhlédl, jestli není nikdo nablízku, sundal jsem si kalhoty a vyždímal je úplně stejně jako předtím ručník. Pomalu jsem se prodíral temnými zákoutími budovy k první jednotce.Už na mě nedržely ani ty kalhoty.Během cesty se mi rozmočil i pásek a pod vahou ztěžklých kalhot se natáhl, jako žvýkačka.
Konečně jsem byl zpátky na první jednotce.Teplota okolí stále stoupala, docházela mi voda a z papírů s plány zapojení už zbyly jen nečitelné rozmočené cáry.

Jediné, podle čeho jsem mohl tlakoměr namontovat zpět byly fotky z místa jeho vymontování, ale foťák už měl tak zasolený display, že ani z něj se nedalo pořádně nic vyčíst.Ručník už byl zase mokrý a neměl jsem už nic suchého, čím bych jej utřel.Po ještě asi tak půl hodině se mi podařilo tlakoměr namontovat.Měl jsem strach nahodit jistič.Za normálních okolností mi nějaká ta rána od elektřiny celkem ani nevadí, ale tady jsem byl úplně mokrý a ještě jsem stál na visutém kovovém roštu.Sáhnout vedle a dostat ránu by bylo možná horší, než si při koupání hodit do vany zapnutý fén, nebo holicí strojek a ještě přitom spadnout ze třetího patra.
Nakonec jsem jistič nahodil.
Display zablikal a zhasl.Kapesním nožem se sice daly šrouby držící přístroj povolit, ale už se nedaly utáhnout šroubky ve svorkovnicích a bez šroubováku jsem neměl šanci přístroj zprovoznit.

Pak jsem se zadíval na zemi ležící zbytek elektrody, co po mě hodil předtím naštvaný svářeč a nápad byl na světě.Vzal jsem jí do ruky a řekl jsem si nahlas, tak to by mohlo být ono, ale je moc krátká a zadíval jsem se přitom na svářeče.
Sundal kuklu a z pod ní vykoukl obličej připomínající citrón.Ale ne ledajaký, takový šišatý, asi jako kdyby se pokusil překutálet dálnici v dopravní špičce.
Vyhodil z kleští zbytek další elektrody.Byla o něco delší a tak jsem seběhl k němu, stoupnul si nad elektrodu, nalil na ní zbytek drahocené vody, která mi ještě zbývala, aby vychladla a mohl jsem ji vzít do ruky.

Nechápavě na mě civěl.

Houkl jsem na něj: Mockrát děkuji za tu elektrodu, mohl byste po mě hodit ještě kladivo?Asi si pomyslel, že jsem nějaký blázen.Kladivo ale po mě nehodil.
Tak nic, tak si ho tedy nechte, já si poradím i bez něj, vedl jsem s ním dál monolog.
Našel jsem opodál kus lešenářské trubky a začal s ní mydlit do konce elektrody.Svářeč, mezitím odložil i rukavice a neustále na mě civěl.
Rozklepal jsem konec elektrody, ale výsledek se mi nelíbil.
Zavolal jsem znova na svářeče: Pilník byste mi asi taky nepůjčil, že?
Neřekl nic.
Tak si ho taky nechte, když jste tak lakomý.
Začal jsem rozklepaný konec elektrody dřít o betonovou zeď.
Jestli se chcete proškrábat ven, tak to raději zkuste dveřmi, promluvil po chvíli nečekaně.
Jé, vy mluvíte, to je skvělé, podivil jsem se a pochlubil jsem mu svým zbrusu novým šroubovákem vyrobeným z jeho elektrody.
Proč jste neřekl, že chcete šroubovák, já bych vám ho půjčil.
Jó, to tak, zapochyboval jsem, už jsem chtěl kladivo a pilník a vás to vůbec nezajímalo.
Měl jste si o to říct jinak, rozčílil se.
Tak dobře, řeknu si tedy o to jinak.
Hubarju ppomppu!Vybafl jsem na něj v domnění, že svářeč je Korejec a slovo, které jsem řekl znamená korejsky nějaké nářadí, ale nebyl jsem si jistý jestli to náhodou není hovězí maso nebo sýrová omeleta.
Nebylo to ani jedno ani druhé, znamenalo to benzínové čerpadlo.
To jsem sice nepotřeboval, ale když jsem neměl v tu chvíli tušení, že jsem si o něj právě řekl, ani mi nevadilo, že mi ho nepůjčil.
On ale slyšel něco docela jiného.
Moje sestra není zelenina!Ohradil se.
Tak pardon, asi nemám tu správnou výslovnost.
Chtěl jsem to zkusit znova a tak jsem řekl znova korejsky "Kessymnida kun mulkogi" v domnění, že se ho ptám odkud je.Bohužel to ve skutečnosti znamenalo "Jste pečená ryba".
Stejně mi nerozumněl a něco zamumlal ve smyslu, že nechápe, co se mu snažím naznačit.
Vy asi nejste z Koreje?Zareagoval jsem na to.
Jasně, že nejsem z Koreje, jsem z Humutakubanga.Vy Němci jste hrozní, všichni vám připadáme stejní.
Hned jsem mu tuhle poznámku vrátil: Nejsem Němec a vy Asiati jste hrozní, všichni vám připadáme stejní a zamyslel jsem se nad tím podivným názvem země o které jsem nikdy neslyšel.
Asi se zastyděl, přestal si mě všímat a chtěl zase svařovat.Ale svářečka zhasla a nešla znova nahodit.

Mezitím přiběhl jakýsi holohlavý pidimužík v úzkých brýlích, se špičatýma ušima v přilbě s namalovanou nepálskou vlajkou.Určitě to byl mimozemšťan, který se v přítmí elektrárenské haly skrýval, aby nikdo nepoznal, že je celý zelený a anténky schovával za těmi divnými brýlemi. Zavolal na svářeče: Kahraba máfi.(arabsky = nejde proud.)Velmi známý a frekventovaný výraz.No, jo to je v elektrárně největší problém, který nikdo, kdo nezažil nepochopí.Zkrátka nejde proud.
Už to, že by Nepálec mluvil arabsky mi připadalo podezřelé.
Právě odbyla dvanáctá hodina.
Jalabína (arabsky = jdeme) jsem jim řekl.(Druhé z pěti arabských slov, které znám).
Kam?Pohlédli na mě oba nechápavě.
Kam asi?Na oběd, bez proudu jsme tady nanic.
Ještě jsem dodal: Čusipsijo čomsin pinu upchjonguk čonggodžang.(Dejte si k obědu mýdlo, poštovní známku a nádraží.)
Možná to znamenalo i něco docela jiného, ale co na tom.Stejně neuměli korejsky.

Po cestě na oběd se mi svářeč představil:Jsem Riso with Spinach (Rýže se Špenátem) a jsem montér dýmek.
To bylo i na Asiata divné jméno.
Zopakoval mi to:Jsem Rizzo Will Spinatch, Will je zkráceně William a dýmka je támhleto, řekl a ukázal na potrubí na odtah zplodin z kotelny.

Hmm, tak to já jsem pro změnu Watter Melon (vodní meloun) a jsem sand's aquabel (písečná akvabela) plácnul jsem první hloupost, která mě napadla.Naštestí jsme už byli před jídelnou, kde jsem se mu ztratil v davu.Byla s ním opravdu hrozná debata.
Provizorně vyrobený šroubovák se osvědčil.Tlakoměr se mi s jeho pomocí nejen podařilo namontovat, ale i zprovoznit a seřídit.

Na začátek

Cesta

Stavba poprvé

Stavba podruhé

Okolní krajina

Kalendář

Rébus