Cesta

Podnikový řidič mě dovezl do Vídně, tam jsem nasedl na letadlo a za dvě hodiny přistál v Istambulu.
Měl jsem pět hodin času na další spoj a tak jsem hledal cestu kudy se dostat do města.
Objevil jsem dráhu metra procházející pod letištěm.Opatřil jsem si nějaké drobné v místní měně a nastoupil. Když jsme vyjeli, hned za letištěm souprava vyjela nad zem a tak jsem si prohlédl z okna místní rychlodráhy část Istambulu.Vracel jsem se za tmy.Rychle se setmělo, ale večerní Istambul stál za prohlídku.Celý se proměnil v jeden velký svítící orientální bazar.

Další část cesty už tak příjemná nebyla.Druhé letadlo mělo nevlídný zelený interiér.Vypadalo jako kdyby ho právě vytáhli z rybníka plného žabince.
Přepážka oddělující první třídu od turistické byla přímo přede mnou.Všiml jsem si, že je posuvná a pohybuje se na skrytých kolejničkách.To ve slušných letadlech není, tam je jednoznačně dáno která třída je která už jen barvou a designem sedadel.
Připadalo mi to jako podvod na cestující.Chvíli jsem uvažoval co by se asi stalo, kdybych v nestřeženém okamžiku posunul přepážku za sebe a tím bych se octnul v jiné cestovní kategorii.
Pustil jsem to po chvíli z hlavy, jediné co by mi to přineslo, že by mě místo ušaté letušky obsluhovala nosatá.
Dovnitř se nahrnula smečka Arabů v divných oblecích.Ženské vypadaly všechny stejně.V černých hábitech s černým závojem přes obličej.Nebylo z nich vidět vůbec nic.Chlapi na sobě měli něco jako froté ručníky.Jeden kolem pasu, druhý přehozený přes ramena.Z pod nich jim vyčuhovala chlupatá vypasená břicha.Patřičně se s nimi naparovali a ti s menším pupkem dávali ve frontě přednost těm s větším pupkem.No to byl pohled...
Později jsem se dozvěděl, že takhle vypadá oficiální oblek pro pouť do Mekky.
Do Mekky se má chodit pěšky a to škaredé letadlo byl Alláhův trest za to, že poutníci podvádí.

Do letadla se naskládali bez ohledu na palubní místenky.Měl jsem dojem že letušky ani stewardi nemají situaci pod kontrolou.Zkoušeli vyhnat jednoho Araba, který zasedl místo jinému.Ten si ale tajně prohodil místenku s jiným, který ale taky neseděl na svém místě.Takže se podvedli navzájem a začali si za značného křiku škubat vousy.
Konfliktů ohledně obsazených míst bylo tolik, že jsme nabrali hodinu zpoždění ještě před startem.Lidi se nakonec usadili tam, kde na ně zbylo místo, protože pilot vztekle ohlásil, že startujeme a aby svým slovům dodal vážnost přidal plyn tak prudce, že kdo neseděl na sedadle ležel v mžiku na podlaze.
Buď během letu pilota zlost nepřešla a schválně s námi prolétával turbulencemi, nebo to byl další Alláhův trest pro lenivé muslimy, kteří si místo pěší poutě zkracovali cestu letadlem.Házelo to s námi ze strany na stranu.Palubní personál úplně klidně začal roznášet jídlo, ovšem se značně kontroverzní otázkou: Dáte si kuřecí řízek, makaróny a nebo budete zvracet?Každému přitom názorně předváděli, jak se používá pytlík na zvratky.Možná to byl nový způsob jak ušetřit na jídle.
Na monitorech nad sedadly stále dokola běhala reklama na vypínače a zásuvky z antibakteriálního materiálu.
Nevím na co je třeba v tomhle případě antibakteriální materiál, protože elektřina sama o sobě by klidně vydezinfikovala i slona, kdyby v ní vrtal chobotem.Ačkoliv slon je vlastně taky bakterie, která se přírodě vymkla z rukou, takže možná to nějaké opodstatnění má.
K pití na palubě byla jen voda a hnusný rajčatový džus.
Asi tak za čtyři hodiny s sebou letadlo plesklo o přistávací dráhu letiště King Abdul Aziz ve městě Jeddah v Saúdské Arábii.Imigrační úředníci chtěli vyplnit nějaký papír celý v arabštině, jen velmi orientačně a nepřesně přeložený do angličtiny.Když se mi po hodině experimentování podařilo formulář vyplnit, zkontrolovali mi láhev s Coca-Colou, jestli v ní není alkohol.Ještě další hodinu jsem pak čekal na zavazadlo.

Poučen z předchozích cest, hrubě odbývat každého vtíráka co mi na letišti cokoliv nabízí, aby si vzápětí ode mě zinkasoval nehoráznou sumu třebas jen za poponesení kufru o několik metrů, jsem se toho pravidla držel i teď.
Když jsem pak vyšel ven z haly a řidič nikde, jeden z odbytých vtíráků se za mnou ozval znovu: A co budeš teď dělat?Hehe.
Ještě chvíli jsem ho odstrkoval, ale už mi docházelo, že se bez něj tak jako tak neobejdu pokud nebudu chtít zbytek noci strávit na lavičce.
Řekl jsem mu kterou firmu hledám.Zase se zlomyslně ušklíbl a odvětil: Já vím kde bydlí, vozím je tam často.Zaplať a já ti to ukážu!Ten řidič, co tady na tebe čekal odjel asi tak před deseti minutami.
Co jiného mi zbývalo.Bylo mi jasné, že čím víc to budu protahovat, tím to bude dražší.
Nasedl jsem do auta, které sice asi nebylo nejnovější, ale celý interiér byl stále ještě zabalený do igelitu.Jestli to mělo chránit cestujícího, aby se neumazal od sedadel nebo obráceně, se dalo jen těžko odhadnout.
Dojeli jsme k hotelu.Ten darebák nelhal.Firma skutečně v tom hotelu sídlila a dokonce jsem tam měl rezervovaný pokoj na své jméno.
Byl to palác z bílého mramoru.
Z obrovského okna přes celou stěnu byl výhled na město.Přepychové mramorové domy byly všude kam jsem jen dohlédl.Mělo to ale jednu dost závažnou chybu.Vůbec to i přes typickou arabskou architekturu nepřipomínalo orient.Nikde téměř žádní lidé, prázdné ulice, bez typických arabských obchůdků a kaváren.Mnohaproudové dálnice bez aut a jen divné ticho.Ani druhý den se to nezlepšilo.I přes den to připomínalo spíš mauzoleum než město. Život se v ulicích rozproudil jen večer a to jen v obchodních čtvrtích.

Ráno mi volal recepční na pokoj hotelovým telefonem, že pro mě přijede za deset minut řidič.Spal jsem jen dvě a půl hodiny.V polospánku jsem se oblékl a seběhl do haly.Hala byla prázdná, kromě recepčního a jednoho kolegy, který přicestoval téže noci.Po víc než hodině čekání jsme se šli zeptat, kdeže onen řidič vězí.Ten přitom seděl na druhé straně haly, schovaný za palmou a čekal až si ho najdeme sami.Recepční měl zpoza pultu výhled na nás na všechny, věděl, že na něj čekáme, ale ani ho nenapadlo, aby nás upozornil.

Jeli jsme autem několik hodin jednotvárnou pouští po dálnici bez jediné odbočky.Na ukazatelích se opakovaly donekonečna jen čtyři údaje.Jak daleko je to do Mekky, Mediny, oázy Shuiabah a do sousedního Jemenu.Přičemž u dvou prvních byla poznámka, že je to opačným směrem.

Dojeli jsme ke stavbě, která i přestože se právě stavěla, byla zaprášená natolik, že vypadala spíš jako před demolicí.Byla pojmenovaná podle oázy Shuaibah, vzdálené několik desítek kilometrů, ale bylo to jediné pojmenované místo v celém úplně prázdném okolí.
Prach byl všudypřítomný.Jasně jsem si vzpomínal, že auto kterým jsme vyjeli z hotelu bylo bílé.Když jsme z něj vystupovali bylo šedožluté.Bylo zanesené prachem, jako kdyby stálo minimálně půl roku někde na odstavném parkovišti.

Sekretářka (brýlatý Číňan), nám navrhl, že buď budeme dojíždět do Jeddahu do hotelu, nebo že budeme bydlet v kempu s ostatními v mobilních dvojdomcích.To by celkem ani nebyl problém, kdyby kemp nebyl plně obsazený a my jsme nemuseli dočasně vzít zavděk provizorním kumbálem v kontejneru se společnou umývárnou s asi tak dvaceti místními zaměstnanci stavby.
Tedy místními...Ehmm, ehmm.
Nebyli tam snad ani dva zástupci stejné národnosti.Po jednom tam byla zastoupená Indie, Pákistán, Bangladéš, Barma, Laos, Thajsko, Jáva, Borneo, Sumatra, Celebes, Singapúr, Taiwan, Hong-Kong, Macao, Cejlon, Korea, Filipíny a Indonésie.Ani my dva nově příchozí jsme neporušili tradici.Kolega byl Němec.Ale jediní jsme nebyli Asiaté.
První dny jsem zkoušel dojíždět do hotelu.Nekonečné hodiny cesty pouští tam a zpátky, bez záruky že ťulpas vydávající se za řidiče najde cestu a neskončíme někde na neznámém místě, kde možná někdo za několik let objeví naše sluncem vybělené kostry.
Pak jsem vzal zavděk společnou ubytovnou s Asiaty.Neměl jsem problém se k takovému pestrému mezinárodnímu společenství chovat slušně a oni mi to opláceli.Ochotně mě pustili v kulturní místnosti na jedinou společnou židli a dali mi do ruky ovladač od televize, abych si mohl k filmu, který běžel v neznámém jazyce navolit titulky.Moc platné mi to nebylo, zvolit jsem si mohl jen bengálštinu, hindštinu, arabštinu a někdy i čínštinu.Ale bylo to od nich milé.Jen se mi pokaždé smáli, když jsem si nahodil titulky ve stejné řeči v jaké byl film namluvený.Kolega se s bydlením v kontejneru psychicky nedokázal vyrovnat.Neměl se s asiaty příliš rád a oni to brzy poznali.Vždycky když chtěl vejít dovnitř nahrnuli se ke dveřím a začali předstírat, že je kontejner přeplněný.Když oběhl kontejner ke druhým dveřím přeběhli tam také a scénku zopakovali.A takhle si s ním vydrželi hrát celý večer dokud celý uběhaný a vzteky celý bez sebe neproklouzl dovnitř.Když únavou padl na postel, pustili si na chodbě nahlas motlitbu a začali sborově zpívat, aby se mu dobře usínalo.
Kolega neměl obzvlášť rád mladíka, který chodil kontejner uklízet.Chtěl pořádnou uklízečku s tím, že chlapi nemají smysl pro pořádek.
Stěžoval si na něj u vedení tábora a neposlouchal, že se ho snaží upozornit na místní zvyklosti, které se nedaly tak snadno obejít.
Vedení tábora mu nakonec vyhovělo.Jednoho dne na kolegu před kontejnerem čekala skupina lidí.V pozadí stála Arabka s uklízecím nářadím.
Kolega přicházející z práce se zaradoval.No konečně se dočkám pořádného úklidu!Tak jí pusťte dovnitř, ať ukáže, co umí!
Jeden z přítomných kolegu chytil za ruku a řekl mu:To nejde, napřed musí proběhnout obřad!
Jaký obřad?Co to na mě zkoušíte, vysmekl se mu kolega.
Ona k vám dovnitř do pokoje nesmí vstoupit dokud se nestane vaší manželkou.Na to jsou u nás přísné zákony.Pokud by to udělala, museli bysme vás oba zahrabat až po krk do země a ukamenovat.Já jsem duchovní a byl jsem pozván, abych vás oddal.
Kolega napřáhl ruku jakoby chtěl duchovního uhodit.Ten ale neztratil rozvahu a klidně pokračoval v řeči.
Tady ti pánové okolo jsou od mravnostní policie, dohlíží nad dodržováním zákonů a jsou připraveni na všechny eventuality, které můžou nastat.
Aby dodal svým slovům důraz pokynul rukou jednomu z nich.Ten otevřel dveře dodávky ve které byly krumpáče, lopaty a hromada dlažebních kostek.
Kolega ztuhl a zbledl.To nevypadalo, že by si z něj dělali srandu.
Můžu aspoň vidět, koho si vezmu?Zeptal se kolega duchovního nejistým hlasem a pohlédl na úplně zahalenou postavu s černým svatebním závojem přes hlavu u které se nedalo ani poznat jestli stojí čelem k nám nebo je otočená zády.
Ne to nemůžete, musíte počkat až po svatbě a závoj si může sundat až u vás na pokoji.Bez něj nesmí ven ani po svatbě.
A co až tady skončím a pojedu pryč, to si jí mám vzít domů?
Ne, to nemusíte, před odjezdem mi zavoláte a já vás rozvedu.
Ale abysme to nezdržovali, ona je z dobré rodiny a zkazilo by jí pověst kdyby si vzala něvěřícího, takže předstupte prosím, položte ruku na korán, slibte věrnost Alláhovi, zřekněte se víry v jiného boha a pak si přečtěte účet, který jsem vám připravil za konverzi k islámu, svatbu, rozvod a asistenci mravnostní policie.
Kolega byl z řečí co pronášel duchovní úplně mimo.Když se vzpamatoval utekl do kontejneru, zabouchl za sebou dveře a pak se již jen zevnitř ozývalo jak křičí do telefonu a dožaduje se okamžitého odvozu do Jeddahu do hotelu.
Duchovní se zamračil.Tohle mi ale stejně musí někdo zaplatit!Už chtěl pokynout příslušníkům policie, aby se chopili náčiní a šli vykopat jámu do které by zasadili neposlušného cizince, ale naštěstí celému divadlu přihlížel i vedoucí tábora, který byl na podobné střety civilizací zvyklý.
Řekl duchovnímu, že mu přerušený obřad uhradí a všem přítomným sdělil, že představení je u konce aby se rozešli.
Aniž by bylo zapotřebí tlumočníka, bylo všem jasné jaký déšť nadávek spustila Arabka na adresu kolegy schovávajícího se v kontejneru, když pochopila, že žádná svatba nebude.

Byt v dvojdomku jsem měl dostat za týden.
Hmm...Typické sliby.Dostal jsem ho přesně za měsíc.S kuchyní a koupelnou.Čekání se vyplatilo.Měl jsem tam dokonce zavedenou studenou vodu!A to je v těhle končinách významné privilegium!Voda z vodojemu stojícím na přímém slunci se hodila leda tak na vaření vajec nebo na zalití instatntní polévky.

Jen tak na okraj mě napadlo, že boiler tady bude asi zcela neznámý pojem, když tady znají jen chladiče.Asi by to byl luxus jen pro nejbohatší šejky.Nechávat si ohřívat elektricky vodu, kterou jim předtím někdo pracně ochladil.Možná, že ten, komu se někdy podaří je sem začít dovážet, vyhraje soutěž o nejlepšího obchodníka roku.Jednou vyhrál kdosi, kdo vyvezl umělé sjezdovky do Finska, pak někdo, kdo vyvezl bubínky Tam-Tam do střední Afriky.Jó, tomu se říká obchodní umění, prodat někomu něco, co vůbec nepotřebuje.

V táboře byla nuda k zbláznění.Mohl jsem sice sledovat přes satelit všechny arabské programy od Maroka po Emiráty, jenže na nich běžel jen odříkávaný nebo psaný korán a nebo takové ty jejich telenovely."Nejlepší" byla arabská televizní adaptace Sněhurky a sedmi trpaslíků.Jen si myslím, že tomu měli změnit i název, aby to bylo výstižnější, třeba stopadesátikilová břišní tanečnice a sedm seschlých dědků.K dispozici byla i půjčovna filmů.Jenže správce byl Ind a tak většina fimů pocházela z indického Boolywoodu.Měly stále stejný scénář.Buď začínaly výpravnou taneční scénou, nebo bitvou.Tyhle dvě scény se pravidelně střídaly.Na povel bojovníci odhodili brnění, pod kterým měli taneční kostýmy a začali zpívat a tancovat.Na další povel nasadili brnění, chopili se mečů a začali se řezat hlava nehlava.Pěkná byla třeba indická verze Supermana.Správce mi sice tvrdil, že je to Spiderman, ale to je celkem jedno.Od davu tanečníků(bojovníků) se lišil jen tím, že měl kostým s písmenem S a uměl trochu lítat.
Občas byly k dispozici i vstupenky na veřejné popravy.Jenže toho se všichni báli.Prý se stalo, že se odsouzený den před popravou oběsil a tak aby platící diváci nebyli ošizeni, našli za něj náhradníka.Zřejmě náhodně vybrali někoho z přihlížejících, co nerozumněl arabsky, netušil o co jde, možná si myslel, že je to nějaká televizní show a když zjistil kam vlezl, bylo pozdě, protože se mu hlava kutálela po náměstí.Nevím kolik je na tom pravdy.Možná to byly jen fámy.Nikdo se o tom nechtěl bavit, ale zrovna v tu dobu kolovala na internetu zpráva, že se to tam opravdu děje.

Hledal jsem obchod.Paní prodavačka (vousatý Ind) tvrdil, že je majitelem jediného supermarketu v oáze a má ho schovaný v nočním stolku.Prodával jen cigarety, zapalovače a dobíjecí kupóny do mobilů.
Předváděl mi svůj sortiment s velkým nadšením a zlobil se, že s tím u mě neuspěl.
Nemohl pochopit, proč od něj chci takové blbosti, jako třeba zubní pastu.

Jediná skvělá věc byla jídelna.Švédský stůl připravovala paní kuchařka (zakrslý Pákistánec) a uměl to opravdu dobře.
Pro cizince měl i pivo, a to bylo co říct!Sice nealkoholické, protože kvůli nám nechtěl riskovat trest smrti, ale aspoň něco.
Pak ještě snad se tady dalo pít kafe, které vařila paní uklízečka (vypelichaný černoch) a to bylo asi tak vše.
Celý pobyt se skládal jen z cesty do práce, zpět do kempu a jednou týdně do města na nákup.

Ani v noci neklesala teplota pod 30 stupňů.Přes den to bylo hotové peklo.
Digitální teploměr, který jsem si půjčil mi venku ukázal 55 stupňů.Uvnitř v hale elektrárny mu horkem zčernal displej dřív, než stačil ukázat kolik tam je.Odhadem to mohlo být kolem sedmdesátky.
V kempu byl bazén.Plavat se v něm dalo jen v časných ranních hodinách, kdy voda alespoň trochu ochladla.Odpoledne a večer hrozilo nebezpečí opaření.

Na začátek

Cesta

Stavba poprvé

Stavba podruhé

Okolní krajina

Kalendář

Rébus