Fáze 4 - Hledání viníka

Když přijeli z Čech na školení budoucí operátoři strojů, očekávali, že je zaškolíme v češtině.Nikdo z nich neuměl ani slovo cizím jazykem. Ale Baskové nám zakázali se s nimi stýkat, abysme neprozradili, kde všude jsou na strojích skryté závady. Nesměli jsme ani přeprogramovat španělské texty na ovládacích obrazovkách do češtiny, abysme tam nepodstrčili nějaký tajný vzkaz. Operátoři si vyslechli školení ve španělštině a dostali španělské návody k obsluze.Aby to bylo kompletní, večer se odjeli ubytovat do španělské vesnice.
Zákazníci byli čím dál tím víc nervózní, linka už měla být dávno v provozu, ale místo toho stála v hale jen nehotová torza strojů. Zaměstnance, které v Čechách přijmuli, za účelem rozjetí výroby, museli zase propustit. Chtěli mluvit s námi, protože z místních nemohli dostat jedinou smysluplnou informaci, ale Baskové je hlídali, aby se k nám nedostali moc blízko. Po pracovní době nám žádné kontakty nikdo zakázat nemohl.Hned jsem se s nimi na protest proti zákazu sešel a jeli jsme na výlet. Možností nebylo mnoho.Byli jsme varováni, abysme nejezdili do horských vesnic v Pyrenejích, že místní obyvatelé nemají rádi cizince. Okolní města, jako Bilbao, Santander, San Sebastian a i samotná Pamplona jsou známá centra baskických separatistů, takže jsme se tam sice jeli podívat, ale byli jsme velmi obezřetní. Pamplona je ale španěský název města a tak jsme si před Basky museli dávat pozor, aby jsme město nazývali po jejich - Iruňa.

Výroba se vlekla, organizace ve firmě byla ubohá.Neměli vlastní konstruktéry, všechno jim dodala od stolu nějaká projekční kancelář, zinkasovala peníze a s tím, že se to pak nedalo smontovat si už hlavu nelámala.Firma měla jen málo vlastních zaměstnanců.Většina mechaniků byla najata od agentur.Zkraje pracovali rychle, ale brzo pochytili od našich českých kolegů, jak si mají práci šetřit.Kdoví, kolik mezi nimi bylo kuchařů a řezníků.Čím déle se výroba protahovala, tím víc si zákazníci stěžovali, ve firmě vzrůstalo napětí a nervozita a stále intenzivněji se hledal vhodný viník.
Skutečných odborníků bylo ve firmě jen poskrovnu a drželi se od ostatních stranou.O poměrech ve firmě se nechtěli bavit.Věděli svoje. Vedoucí výroby uměl jen bezhlavě pobíhat po hale a křičet.Jeho křik měl jen ten efekt, že mechanici na okamžik zrychlili práci, když se blížil a hned jak se vzdálil opět zpomalili.
Vedoucí haly byl naopak naprosto apatický chlap, který seděl celé dny na židli uprostřed haly, díval se do země, zarytě mlčel a kouřil jednu cigaretu za druhou.
Svinčík, který okolo sebe dělal odhazováním nedopalků byla ideální příležitost pro Bulíka, aby se předvedl, jak je čistotný. Když si toho vedoucí haly všimnul, už se ani neobtěžoval je házet do popelníku.Věděl, že je za ním bude Bulík hned sbírat. Posléze to od něj pochytili i ostatní.Odpadky se od té doby zásadně házely na zem a uzavíraly se sázky za jak dlouho je Bulík sebere.Uklízečky měly v té době doslova placené prázdniny, za které dostávaly mimořádné prémie, protože hala byla čistá, jako nikdy předtím. Jediný člověk, který tam doopravdy pracoval byl původní majitel.Jeho děti, které ve firmě zaměstnával, navrhly plán na rozšíření výroby.Jako investora si pozvali právě Hejhuláka, který přišel záhadným způsobem k penězům a potřeboval je vyprat.Než se starý pán nadál, děti přestěhovaly všechno do nové haly a starého pána nechali milostivě v původních prostorách pracovat u soustruhu.Jenže to vzaly za špatný konec, Hejhulák do vedení firmy nasadil hadrové panáky, kteří neuměli nic jiného než podlézat nadřízeným a maskovat svou neschopnost křikem na podřízené.Na původním majiteli byla vidět lítost, že se jeho celoživotní dílo začalo takhle hroutit.

Začal jsem mektavé držky provokovat.Chtěl jsem pryč a abych přitom nemohl být obviněn z porušení smlouvy, potřeboval jsem aby mě samy vyhodily.Dal jsem si na pozadí obrazovky počítače fotografii, jak jsme se dobře bavili se zákazníky o víkendu a pootočil jsem displej tak, aby na něj bylo odevšad vidět.
Když si toho mektavé držky všimly, málem se vzteky roztekly na kolomaz, ale už mi nemohly udělat nic horšího, než co mi doposud dělali bezdůvodně. Jen jsem musel důkladněji prohlížet před jízdou auto, jestli pod ním není výbušnina.

Na Mlžovy telefony už jsem ani nereagoval.Konec smlouvy, se začal přibližovat a tak kdykoliv mi začal něco vyčítat, připomněl jsem mu jen, kolik dnů mi ještě zbývá.Zuřil.Nevěděl, jak zařídit, abych zůstal.Jednostranně mi smlouvu prodloužit nemohl, a bál se říct mektavým držkám, že nemá žádnou moc mě ve Španělsku zdržet.

Baskové a Španělé se sami mezi sebou nesnášeli.Když někde hráli mezinárodní zápas ve fotbale Baskové se chlubili, že vyhráli 2:0.Tomu jsem se i já jakožto sportovní analfabet divil.V novinách psali, že výsledek byl 3:0.Jenže už nepsali, že třetí gól dal Španěl a ten se u Basků nepočítá.

I k ostatním cizincům se chovali neuctivě.
V druhé hale se začala vyrábět linka do Koreje.Přítomným Korejcům ani neukázali, kde je obchod, kde je restaurace, kam jsme chodili na oběd, ani jim nebyli ochotni přeložit jídelní lístek do angličtiny.Pro Asiaty to byl docela problém.Byli v Evropě dezorientovaní a zmatení. Jednou jsem se jich zeptal, jestli nechtějí jít se mnou na oběd.Souhlasili.Byli rádi, že můžou zkusit španělské speciality.Jenže, co jsem jim mohl asi tak ukázat?

Tak pitomé názvy jídel snad jinde na světě neexistují.
Zněly asi takhle:
Tajemství mistra Jana ze Santanderu - to byl smažený sýr.
Virtuózova hudební můza - to byl párek.
Pohlazení letního červánku - to bylo kuře.
Kolumbusův dotek nového světa - to byly hranolky.
To byly základní čtyři jídla, které se mezi sebou kombinovaly, takže jsme si mohli dát, jak kuře s párkem, tak párek se smaženým sýrem a nebo všechno dohromady.Pak se to jmenovalo Věštcova křišťálová koule.

Asijská kultura je jiná, než evropská.Těžko jsem se ovládal, abych se nezačal smát, když jsem je viděl, jak jedli.Čím větší svinčík nechali po sobě na stole, tím více dávali najevo hostiteli, jak byli s jídlem spokojeni.Sice jim asi moc nechutnalo, ale slušné vychování jim nedovolovalo to dát najevo.Šly na mě mrákoty, když jsem viděl, jak si před sebe na ubrus každý položil krajíc chleba a utírali si do něj příbor tak dlouho až se rozmočil a doslova se vsákl do ubrusu.Nehledě na hlasité mlaskání, krkání a další zvukové efekty, které při jídle vydávali.Bylo utrpení s nimi u stolu vydržet, ale na rozdíl od naoko uhlazených Basků to byli fajn lidi.Při pozdějsím rozhovoru mi objasnili, že u nich je to naopak pro hostitele pocta, protože tím hosté dávají najevo svojí spokojenost a kdybych u nich na návštěvě seděl tak tiše a spořádaně jako tady, hostitele bych mohl urazit.

V tu chvíli mě napadla ďábelská pomsta.

Začal jsem před Korejci srkat a mlaskat ještě víc nahlas než oni.Všimli si toho a bylo na nich vidět, že se jim ulevilo, že se nemusí chovat tak tiše a upjatě.Během chvíle si přestali dávat při krkání ruku před pusu aby ztlumili zvuk, ale kelímek od coly, aby naopak zvuk zesílili.Nenápadně jsem se jich zeptal, jestli se u nich v Koreji pěstují Vietnamská selata, která svého času byla v Čechách také populární.
Odpověděli, že ano.
Tak jsem se znova nenápadně zeptal, jak chrochtají, protože jejich chrochtání mi připadá jiné než u našich domácích vepřů. Po zbytek oběda jsme se tedy pokoušeli napodobovat rozdíl v chrochtání evropských a asijských vepřů:-D
Dosáhl jsem tím nenápadně svého cíle.Baskové znechuceně vstávali od stolů a odcházeli, aniž by Korejci postřehli, co jsem způsobil.

Na Mlžův následný telefonát s otázkou, proč jsem v jídelně napodoboval vepře jsem nemohl ani odpovědět, protože jsem přitom hýkal smíchy jako osel radostí nad tím, jak jsem Baskům aspoň trochu oplatil jejich soustavné ústrky.

Po té se začal stavět stroj pro Polskou firmu.Polákům bylo už po příjezdu nepříjemné, že si jich nikdo nevšímá a tak si sedli k nám do kanceláře, která byla poloprázdná, protože se zrovna místní začali stěhovat do nových prostor.Jel jsem s nimi také na oběd a než jsme se vrátili z kanceláře někdo jim odnesl stůl.O chvíli později do kanceláře vtrhl nějaký umouněnec s doutníkem v puse a zařval na nás: Všechno ven!
Nečekal ani na odpověď, vjel dovnitř s vysokozdvižným vozíkem, nabral na vidlice i poslední stůl i s věcmi, co na něm ležely a vycouval ven. Pak jsme společně s Poláky seděli bez jakéhokoliv vysvětlení nebo omluvy několik dní na chodbě.
Poláci si během té doby začali hledat slušnějšího dodavatele.
Baskové nevěděli, že polština a čeština jsou natolik podobné jazyky, že se dokážeme dorozumět i bez tlumočníka a tak jsem se s nimi bavil co nejhlasitěji, aby jim to došlo.
Bylo mi jasné, že vina stejně padne na mě, tak jsem jim chtěl usnadnit práci.

Povedlo se.Opět jsem se vše dozvěděl oklikou.Sviňaki, zavolal ze Španělska Hejhulákovi, který byl v té době v USA, ten zavolal Mlžovi do Čech a ten mě do Španělska.Když mi zazvonil telefon, stál jsem jen několik metrů od Sviňakiho.Řekl jsem do telefonu hodně nahlas, aby tomu všichni kolem mě rozuměli: Jasně, že jsem všechno zavinil já, a ještě toho hodně zaviním! Mlž mi kupodivu docela klidným hlasem sdělil, že pro následnou servisní činnost se se mnou počítá už jen jako s náhradníkem, pro případ, že Bulík nebude k dispozici.
Měl jsem radost, konečně jsem Basky naštval natolik, že už se mnou nechtěli dál spolupracovat.

Ideální kandidát na viníka za neúspěchy při plnění zakázky jsem byl já.