Den v práci
Hned zpočátku jsem začal mít neblahé tušení, že mít vlastní mozek není v Africe taková samozřejmost, jako v Evropě.
Záhy jsem se o tom přesvědčil, když jsem potřeboval dva pomocníky, aby srovnali vodiče do jedné roviny.Jak už jsem psal, běžným drátům se nijak nepodobají, je to zkrátka potrubí.Jsou sice z hliníku, ale i tak jsou dost těžké a jeden člověk je nezvedne.
Pravděpodobně každý Evropan snadno porozumí, co jsem myslel tím, když jsem řekl předákovi, aby mi poslal dva silné chlapy, ale že není nutné, aby byli nadměrně chytří.
Netušil jsem, že nepochopí, že se tahle fráze u nás používá jako sranda a můj požadavek splnil naprosto dokonale.
Přišli tři černoušci.
Řekl jsem: Chtěl jsem jen dva.
Třetí odpověděl: Oni být dva, já průvodce, beze mě oni sem netrefit, já jiná práce nedělat.
Byl na svou funkci natolik hrdý, že se k čemukoliv jinému odmítal snížit a doprovodit dva naprosté nevzdělance na pracoviště vzdálené několik set metrů pokládal za velmi významný úkol.
Když jsem je poznal blíž, zapochyboval jsem o hranici, která dělí člověka od lidoopa.
Postavil jsem je k vodiči a marně jsem se jim snažil vysvětlit, kde je pravá a levá strana.
Nepovedlo se.
Zkusil jsem jim nakreslit na jednu stranu trojúhelník a na druhou čtverec.
Geometrické obrazce jim očividně nešly, tvrdili mi, že jsou oba stejné.
Zkusil jsem jeden vybarvit modře a druhý červeně.
Ale asi byli barvoslepí.
Zkusil jsem přemalovat trojúhelník na kruh.
Tvrdili mi, že obrazce jsou pořád stejné.
Dostal jsem od přihlížejícího vedení stavby vynadáno, že neberu situaci vážně a místo práce s nimi hraju piškvorky.
Nastalo dilema, jak jim tedy vysvětlit kam mají vodič posouvat, když už všechny pokusy selhaly.Až o několik měsíců později jsem přišel na to, že řešení je překvapivě snadné.
V tu chvíli mi pomohl jeden místní dělník, co se jmenoval Gerd, představil se mi jako Cherd, ostatní mu říkali Čert, ale slyšel i na oslovení Chrt, Hrb,Drb nebo Prd.
Chvíli s nimi mluvil a přeložil mi jejich jména, nebo to snad znamenalo v jejich řeči vlevo a vpravo, znělo to jako blablablamatlala a blablablapatlala a že to mám zkusit.
Poslechl jsem ho a fungovalo to!
Sice je pravda, že místo požadovaných pěti centimetrů posunuli vodič skoro o půl metru, přitom narazili do druhého, ale pro mě to byl úspěch v tom, že to bylo konečně na správnou stranu!
Pochválil jsem za skvěle odvedenou práci a podotkl jsem, že pokud se jim podaří odstranit některé drobné nedostatky, dostanou ode mě diplom a po zbytek stavby budou jejich fotografie viset na tabuli cti.
Sice jsem už nevěřil, že ovládají lidskou řeč natolik, aby věděli co jim vykládám, ale bylo vidět, že mají radost z úspěchu.
Na rozdíl od lidí z vedení stavby, kteří to psychicky nevydrželi a šli pryč.
Kroutili přitom hlavami, z čeho mám takovou radost, když se nadělalo víc škody než užitku.
Po mnoha hodinách pokusů a omylů se jim podařilo trefit vodič na správné místo.
Měl jsem radost, že se dílo zdařilo, ale radost mě přešla hned druhý den, kdy někdo neznámý potřeboval zrovna tu část lešení na které ležely srovnané vodiče a celá práce z předchozího dne byla pryč.
Seděl jsem pak v kanceláři a přemýšlel jsem jak práci urychlit, abych tím nemusel strávit opět celý den.
Kolega, který měl na starosti stavbu ocelových konstrukcí se mě zeptal co, že mě to trápí?
Odpověděl jsem mu, že mám skupinu tří lidí, kteří mají dohromady jen jeden mozek a ten co ho má zrovna u sebe tak nepracuje.
Zaradoval se a řekl, že když k jeho partě pěti lidí s jedním mozkem přidáme moje tři, tak vznikne skupina osmi lidí se dvěma mozky a tím pádem vytvoříme nejchytřejší montážní skupinu na stavbě.
