Jak to všechno začalo

O tomhle druhu práce jsem nikdy ani ve snu neuvažoval, kdyby nedošlo ke zvláštní shodě okolností které mě k ní přivedly.
Jen pár dní předtím, než jsem odletěl do Afriky ve funkci Technical Field Assistance Advisor for the Isolated Phase Bus Duct jsem neměl ani tušení, co to vlastně znamená a kdyby mi někdo předtím řekl, že jednou budu na opačném konci světa nutit bandu pralesních lidí, aby postavili elektrárnu, asi bych si myslel, že se pomátl na rozumu.

Jednoho dne jsem se zkrátka dostavil ke konkurzu.
Ředitel firmy si prohlédl můj životopis, prohodil se mnou pro kontrolu pár anglických frází, usmál se a suše se zeptal.Berete tu práci?
Na to, že jsem se připravoval na všechny možné i nemožné komplikace mi průběh pohovoru připadal příliš snadný.
Tak snad bych o tom uvažovat mohl, ale o jakou práci se jedná?Něco takového jsem nikdy neviděl, děsil jsem se při pohledu na fotografie, které mi ukazoval.Tohle mají být dráty?Vždyť to vypadá spíš jako potrubí ropovodu, nebo tobogán pro otylé.
Skočil mi do řeči.Výborně, jsme domluveni!Zvedl telefon a začal rozdávat na všechny strany instrukce.
No počkejte prosím vás, na žádném vysokonapěťovém zařízení jsem nikdy nedělal.Skočil jsem do hovoru jemu.
Přikryl mikrofon telefonu a polohlasně řekl.Jaké vysoké napětí?Tam je s bídou dvacet tisíc voltů.Vysoké napětí se počítá od čtyřista tisíc a na tom dělat nebudete.
Zaskočil mě natolik, až jsem se přiznal, že až se vrtám v elektrických přístrojích od dětství, napětí nad dvanáct voltů se bojím.
Dvanáct nebo dvacet, to máte jedno, mávl rukou.
Ne, to nemám jedno, já řekl dvanáct a vy nemáte namysli dvacet, ale dvacet tisíc!To je velký rozdíl!
Kolega, který se nacházel ve stejné situaci na stejném pohovoru, mimochodem mimořádně nabručený mrzout se z toho uchichtl.
Vy se nesmějte, okřikl ho ředitel, vy letíte na sesterskou elektrárnu Atlantis.To je nedaleko, na opačnou stranu od Kapského města než je Mossel Bay.Svoje emoce si nechte na později, ještě se tam spolu potkáte.
A vy, obrátil se na mě, už jste někdy dostal ránu třeba ze zásuvky s 220 volty?
Samozřejmě, že ano, to se mi stává často, přiznal jsem se.
A přežil jste to?
Většinou ano.
Co znamená většinou ano?
Jednou jsem se opřel hlavou o dráty, které vyčnívaly z rozbité baňky žárovky a mám ten dojem, že jsem to nepřežil, protože se mi od té doby stávají takové divné věci.
Jaké třeba, zeptal se ředitel?
Třeba takové, že mě někdo posílá smontovat něco o čem nemám ponětí, na místo o kterém jsem nikdy neslyšel a ještě se raduje.
Tak už dost, rozčílil se ředitel.Tam žádnou ránu od elektřiny nedostanete, ta se spouští až budete s prací hotov.A jestli jí dostanete, můžu vám garantovat, že to bude poslední divná věc v životě která se vám stane.
Pak ukázal prstem na kolegu.Vy máte vyjednané vízum.Sice jen krátkodobé, ale to si nějak na místě prodloužíte.Sbalte se a jeďte.
Vy máte kliku, otočil prst na mě.Můžete si očkování proti tropickým chorobám zařídit ještě před odjezdem.Odlétáte až za několik dní.

Stále jsem nechápal, co ta práce vlastně obnáší, ale opravdu jsem za několik dní seděl v letadle, které mě neslo na jih od rovníku.
Let trval deset hodin.Celou cestu jsem v letadle přemýšlel, co tam vlastně jedu dělat?

Technologii k tak velkým celkům jako je elektrárna dodává spousta firem z celého světa.Každá posílá na stavbu svého člověka, aby dohlédl na správnou instalaci.Byl jsem tady jediný Čech.Nejen tady, ale prakticky na většině dalších staveb na které jsem se dostal.Pro mě, pro samotáře to byl ideální stav.
Začátky nebyly vůbec snadné.Montážní skupina se skládala z lidí sebraných ze všech koutů země a vesměs neměli vůbec žádné zkušenosti z požadovaného oboru.Dohled se pak změnil v úpornou snahu je v termínu několika týdnů naučit něco, na co by jinak potřebovali několik let studia na odborné škole.
Za několik prvních dnů jsem z toho zhubnul natolik, že bych mohl sloužit jako pomůcka pro výuku navlékání nitě na jehlu.

Při mezipřistání v Johannesbourgu, jsem si chtěl zapnout mobil, abych zavolal domů.Tvrdošíjně odmítal přijmout PIN tak dlouho až se zablokoval.Pak jsem šel k bankomatu a chtěl si vyzvednout nějakou místní měnu.Když mi bankomat vyplivl kartu zpět s hláškou, že nesouhlasí PIN, došlo mi, že do telefonu jsem zadával kombinaci čísel která patřila platební kartě a naopak.Ještě, že mi bankomat kartu nespolkl.

Pak jsem pokračoval dalším letadlem do města George.

Začátek byl hezký.Vystoupil jsem z letadla, kde na mě čekal řidič, aby mě odvezl do ubytovacího komplexu.
Představil se: Dobrý den pane, já jsem Johannes, kdykoliv budete něco potřebovat, obraťte se na mě.
Dostal jsem zařízený byt s výhledem na pláž, SIM kartu místního operátora a prospekt z turistického informačního centra.Byl krásný slunečný den a vše vypadalo jako idylka.
Ovšem tenhle pocit netrval dlouho.

Nazítří jsem usedl do připravené kanceláře, představil jsem se svým budoucím kolegům a začal přemýšlet kde začít.
Byl jsem před odletem upozorněn, abych na místě nikomu zbytečně neříkal, že jsem na takovéhle akci poprvé.

No jo, jim se to řeklo, ale jak udělat aby to nikdo nepoznal?

Začal jsem napodobovat ostatní.
Běhal jsem co nejrychleji s co možná největším množstvím papírů z kanceláře do kanceláře, sem tam jsem nějaký papír zkopíroval a o kus dál jsem ho strčil do skartovacího stroje.Nebo jsem si obléknul výstražnou vestu, nasadil přilbu, oběhl budovu a vrátil se zpátky do kanceláře.Venku mrholilo, takže jsem po návratu vypadal jako kdybych se po cestě zpotil námahou.Rozložil jsem na stůl nějaký výkres, pokud možno co největší, abych co nejvíc překážel a tím pádem si toho co nejvíc lidí všimlo se spoustou neidentifikovatelných nadávek zase složil a celý ceremoniál s menšími obměnami opakoval několikrát za den.Celou dobu jsem přemýšlel co odpovědět, kdyby se mě někdo zeptal, co sem vlastně udělal.

Tohle mi ale dlouho nevydrželo.

Další den se konala velká schůze.
Zasedačka byla plná neznámých lidí.
Později jsem se dozvěděl, že všichni byli moji nastávající podřízení.
Dovnitř vstoupil generální ředitel stavby a na stůl rozložil plán.
Řekl jen: Tohle chci mít do šesti týdnů smontované!
Ti okamžitě zbledli.
Pak ještě dodal: Kdyby vám něco nebylo jasné, tak toto je váš poradce, který vám všechno vysvětlí a ukázal na mě.
Pro změnu jsem zbledl já.
Možná jen o něco méně, ale opravdu jen o málo.
Pan ředitel odešel s tím, že věc je vyřízena a o zbytek se postarám já.
Zůstal jsem s nimi sám.
Na sucho jsem polkl a pokusil se navázat alespoň nějakou konverzaci.
Vysoukal jsem ze sebe: Šest týdnů, to je málo času, že?
Jeden z nich, takový střízlík s vodnatýma očima se na mě podíval a zeptal se: Málo a nebo hodně?
Teď jsem zbledl o dost víc než oni.
No nazdar, řekl jsem si.Hned první otázka a já na ni neuměl odpovědět.
Týý, co si vlastně zač?Zeptal jsem se a snažil se zamaskovat, jak se mi třese hlas.
Jmenuji se Petr a jsem ředitel Bluepointer Company Southern Africa, představil se.
A sakra, pomyslel jsem si.To jsem si asi dovolil příliš.Od mdloby mě dělilo jen opravdu málo.
Z posledních sil jsem nabral dech a odvětil jsem: Já jsem Pavel a těší mě, že máš svátek ve stejný den jako já.

Celý den jsem s nimi řešil situace o kterých jsem neměl doposud tušení, že vůbec můžou nastat.Soustavně jsem narážel na jazykovou bariéru, protože názvosloví mechanických dílů jsem vůbec neznal, o elektrických částech neměli zase ponětí oni a do toho všeho jejich dialekt angličtiny smíchaný se spoustou místních jazyků.
Jediné, co jsem vyřešil zcela spolehlivě bylo, že jsem si místo oranžové výstražné vesty vzal zelenou, protože mi lépe splynula s barvou obličeje.Sluneční brýle jsem si nesundaval ani v místnosti, aby nebylo vidět jak se tvářím.
Za chvíli už se mi z toho všeho tak podlamovala kolena, že jsem se začal rozhlížet po nějakém nerozbitném předmětu abych v případě, že se z toho složím na zem to mohl zdůvodnit, že mi vypadl z ruky a že jsem ho zvedal.
Ještě, že mě v tu chvíli nenapadlo zeptat se, jakou mají praxi a co vlastně umí.Kdybych se dozvěděl, co jsou doopravdy zač, asi bych skončil na jednotce intenzivní péče.

Po hodinách zcela jalového dohadování jsem se nemohl ubránit dojmu, že se mě neustále dokola ptají na úplné blbosti.Nikdo z nich předtím nikdy technický výkres neviděl a tak jim ta záplava značek a zkratek nic neříkala.I když mi to připadalo dost nepravděpodobné, začalo mi pozvolna docházet, že toho přece jen vím o něco víc než oni a že toho musím náležitě využít.

Ujal jsem se iniciativy.Tak pánové, zhluboka jsem se nadechl: To čemu říkáte "bolt" je v dokumentaci označováno jako "screw", ale nenechte se mýlit, je to stále jedno a to samé.Jedná se o šroub.Začal jsem jim kreslit příčný a podélný řez šroubem na tabuli.
Zkoprněle se na mě dívali.
Pokračoval jsem dál.
Mezi šroubem a maticí je spojovaný materiál a podložky, ale pozór!Existuje jich více druhů a nesmí se mezi sebou zaměňovat!
A jak máme poznat, kam která patří?Dotázal se jeden z nich.
Tak snad jste slyšeli pana ředitele, když vám nebude něco jasné, jsem tady od toho abych vám to vysvětlil.
A teď už jděte něco dělat, nemáme času nazbyt.
Kde máme začít?
Pomyslel jsem si: To jsem tomu dal, musím je někam poslat, nevím kam a tam kam bych chtěl nemůžu.
Nahlas jsem pak pronesl: Vyndejte všechny velké díly z přepravek, rozložte je na dvůr a každé tři hodiny je pootočte, aby se na nich na slunci rovnoměrně vypálila barva.

Po téhle schůzi jsem se ještě dlouhou dobu skrýval ve stínu za budovou a nemohl jsem popadnout dech.Kdybych nebyl tak daleko od domova asi bych utekl.Jenže nebylo kam.Na jedné straně oceán a na druhé nekonečná poušť.
Po čase jsem dospěl k názoru, že moje přednáška měla ve skutečnosti úspěch.
U nás si se šroubky hraje každé malé dítě, ale co když někdo spatří šroub poprvé třeba ve čtyřiceti nebo v padesáti letech?
Asi to taky neměli snadné.

domů     vpřed