S kým jsem to vlastně pracoval?
Když jsem se po několika měsících společné spolupráce sešel jedno odpoledne v restauraci se svými kolegy se kterými jsem po celou dobu pracoval, zjistil jsem, že je vlastně vůbec neznám a že můžu být rád, že jsem se na to nikdy předtím neptal.
Zjistil jsem, že:
První mechanik byl ve skutečnosti lodník z výletního parníku.
Druhý mechanik byl potápěč.
Třetí mechanik byl pokladník z obchodu suspendovaný kvůli finančním nesrovnalostem na baliče nákupů.
Čtvrtý mechanik byl bývalý topič z parní lokomotivy.
Svářeč oceli byl původním povoláním farář.Pracovně jsem si ho nazval Prskač dýmavý, protože kromě jisker a čmoudu za ním nebyla vidět žádná práce.Jmenoval se Jebayah Kundai, takže se ani nedivím, že s takovým jménem jako duchovní neuspěl.
Svářeč, který ho později nahradil pracoval o poznání lépe ale mluvil tak pomalu, že jsem nikdy u něj nevydržel tak dlouho abych si poslechl co je vlastně zač.
Jediný skutečný specialista byl svářeč hliníku.Byl v celé Jižní Africe jediný.Víc se jich nepodařilo najít ani v sousední Namibii, Botswaně, Zimbabwe ani v Mosambiku.
První parťák se sám pochválil: Naučil jsem je ale dobře dělat, že?
Zeptal jsem se ho.Takže ty jediný jsi kvalifikovaný mechanik?
Udiveně se na mě podíval a odvětil: Kdepak, já jsem skladník.
A proč nemluvíš afrikánsky ale jen anglicky?
No protože pocházím z Anglie.
Tak ty jsi emigroval z Anglie do Jižní Afriky?
Ne do Mosambiku.Sem dojíždím jen za prací.
Nechci ani pomyslet, co provedl, když musel z Anglie zmizet až do pralesa na druhém konci světa.
Později se ještě přiznal, že má celkem sedm dětí se čtyřmi manželkami rozesetými po celé Africe.
Pak se zeptal on mě: Okdud je kolega co sedí s tebou v kanceláři?
Odpověděl jsem: Z Mnichova.
Zamyslel se: Hmm, to neznám, nemohl bys mi říct které větší město je poblíž?
Udiveně jsem na něj pohlédl: Pokud se nepletu, tak Mnichov je snad jedno z největších měst v Německu.
Ahá, rozzářil se, už vím, to je ten přístav na severu, tam jsem byl, vlastně ne, to si z něčím pletu to byl Zurich.
Ještě, že se nepokusil dělat turistického průvodce, to by asi cestovku, která by ho zaměstnala přivedl na mizinu.
Obrátil jsem se na druhého parťáka a zeptal se: Snad aspoň ty jsi technik?
Nesměle pronesl, ne tak docela já jsem chirurg.
Zakroutil jsem hlavou.To, že se někde rekvalifikuje někdo z instalatéra na chirurga, to jsem už viděl v pořadu Skrytá kamera, ale že to jde i obráceně, to by mě opravdu nenapadlo.
Víš, odpověděl, já jsem si zkazil oči a tak už to dělat nemůžu.
Živě jsem si představoval, jak mu do pacienta spadly brýle a když je našel, tak zjistil, že mu zapomněl do břicha vrátit žaludek.
Jeho první mechanik se ozval.Já mám vysokou školu!A vytáhl z kapsy notně špinavý a potrhaný papír.
Slova, škola a vysoká tam skutečně bylo, jenže v trochu jiné souvislosti.Jednalo se o průkazku opravňující držitele k obsluze vysokotlakého vozíku na umývání podlahy horkou vodou.Takže to byl vysoce kvalifikovaný kosmetikář podlahových krytin.
O druhém mechanikovi nevím nic, protože neustále otravoval, že jsem mu slíbil k vánocům plechovku Coly.Poté co jsem mu jí věnoval, aby už dal konečně pokoj, začal na ní bubnovat prsty, huhlal si nějakou melodii a po chvíli se dostal do takového transu, že celý zbytek večera už nepromluvil ani slovo.Jen se přiblble usmíval na plechovku a v hlavě se mu honily představy, že s takovým rituálním bubínkem to ve své vesnici brzo dotáhne nejmíň na zástupce šamana.
Třetí bafal celý večer z dýmky a neřekl ani slovo.Vizáží připomínal sádrového trpaslíka.Možná byl doopravdy ze sádry.Celkově si nějak nemůžu vzpomenout, že bych ho kdy viděl pohybovat.
To ovšem stále nebylo nic oproti poslednímu dělníkovi.Domorodci odněkud z pouště.Tak šeredného chlapa jsem nikdy předtím neviděl.K tomu všemu se jmenoval Tamara.Od něj jsem se raději ani nepokušel zjistit co dělá.
To bylo hradní strašidlo s vrozenou kvalifikací.Jenže mělo tu smůlu, že bylo tak přesvědčivé, že kdekoliv by se nechalo zaměstnat už by se tam neobjevil jediný návštěvník a to ani za bílého dne v doprovodu motostřelecké jednotky.
Proč se jmenuješ jako ženská?Zeptal jsem se.
Anglicky moc neuměl a tak jsem otázku musel opakovat ještě dvakrát.Pak radostně nadskočil, zamlaskal něco ve své řeči a někam odběhl.Byl jsem rád, bez něj byl okolní svět o dost hezčí.
Ne však na dlouho.Za chvíli se vrátil a zaječel.
Ty chtěl vidět moje ženská.Tak tady je.
Jestliže on vypadal jako nejošklivější věc ve vesmíru, tak to co s ním přišlo bylo ještě o poznání horší.To co se na mě dívalo, nemohl být obličej.To musela být nějaká jiná část těla omylem nasazená na krk.Nechci se ani vyjadřovat která.
Nemohl bys pro moje žena sehnat taky nějaká práce?Zaječel znova.
Tak to máš smůlu, povzdechl jsem.Leda že bych byl náčelník policie a používal jí jako zbraň na rozhánění demonstrantů, ale tím bych se vystavil riziku obvinění z používání nadměrné brutality.
Moje žena se jmenovat John.Nepřestával kvičet.
No vy to teda máte pomotaný, povzdechl jsem znova.
A mít s ní šest dětí, chlubil se.Číslovku mi ukazoval na prstech.Že je dětí šest, jsem si odvodil spočítáním průměru.Pokaždé, když mi ukazoval kolik jich má, to bylo trochu jinak.
No nazdar, to musí být ale sbírka příšer.Snad je sem nebude taky chtít přivést.Zamrazilo mě.
My oba být zahradníci, začal zase.
V duchu jsem přemýšlel, odkud mohla být zeleninová příloha, kterou jsem před chvílí dojedl.Představa, že jí tyhle dvě obludy měly v rukách mě přiváděla na myšlenku, jak jí co nejrychleji dostat zpátky na talíř.
Kromě toho pro mě dočasně pracoval ještě pyrotechnik, šič plachet, hlídač parkoviště, umývač oken a kdoví kdo ještě.
Nakonec jsem se téměř zoufale zeptal: Je tady vůbec někdo mechanik?
Jistě, náš pan ředitel, to je brusič nástrojů.
Jak je možné, že v montážní firmě, nejsou žádní odborníci?
Oni na to: V jaké firmě?Vždyť žádná neexistuje, to je jenom pracovní agentura.Všichni na stavbě jsou nádeníci.
Bylo na čase se představit.Povstal jsem a prohlásil jsem: Pánové, já taky nejsem žádný specialista a ani poradce, ale správce muzea voskových figurín.
Asi bych se měl rekvalifikovat na iluzionistu.Postavit elektrárnu s neexistující firmou by byl těžký úkol i pro Coperfielda.
Kdybych to jen tušil...
Jednoho specialistu jsem ale nakonec našel.Potkal jsem ho náhodně na pláži s celou svou, asi tak dvacetičlennou rodinou a všichni mi byli povědomí.Na stavbě byli zaměstnaní snad všichni a připadalo mi, že tohle městečko je uzavřená komunita, ve které každý s každým má minimálně jedno dítě.
Rovnou jsem se ho zeptal: A co ty?Co máš za specializaci?
Chvíli se ošíval a pak z něj vylezlo.Já jsem montér zahradních vodotrysků.
Fííí, ha!Vykřikl jsem.A za to se stydíš?
Proč jsi to neřekl hned?Už jsi mohl být minimálně náměstek!
