První oběd v závodní jídelně.

Závodní jídelna na stavbě byla pravá africká jídelna se vším všudy, co k tomu patřilo.Bouda stlučená z prken, sololitu a rezavého plechu, podepřená ze všech stran bambusovými stvoly.Linula se z ní silná vůně směsi exotických koření, která se táhla po celé stavbě.Uvnitř měli výběr všech druhů kafe, za který by se nemusel stydět ani hypermarket a uprostřed byl stůl plný tropického ovoce.Vešel jsem dovnitř a octnul jsem se v místnosti plné černošských dělníků.Lekl jsem se a chtěl jsem vycouvat.
Strach ale nebyl na místě.Všichni se na mě usmívali a zdravili mě.Stalo se to co jsem už čekal.Byl jsem tu teprve druhý den a už mě všichni znali jménem, věděli odkud jsem a já ještě nestačil od sebe rozeznat ani obličej mého řidiče a šéfa.A jako všichni správní Afričané se všichni bez váhání pozvali ke mě domů.Takové maličkosti, jako letenku, ubytování a stravu považovali za banalitu, kterou jim zařídím a zaplatím. Chodil jsem tam často ale jen na kafe, nemohl jsem se nějak odhodlat se tam jít naobědvat.
Jenže, když jsem se nechal odvézt na oběd do hotelu, neobešlo se to bez komplikací.V takzvaném rychlém občerstvení trvalo minimálně hodinu, než jsem se dočkal objednaného jídla.
Řidič na mě musel neustále čekat a všechny dvě kvazievropské varianty špaget, které byly na jídelním lístku se mi brzo přejedly. Když jsem si před místními postěžoval, že stravování není pro mě zrovna ideální nenápadně se mě zeptali, jestli nechci zkusit nějaké místní jídlo.S tím jsem nadšeně souhlasil.Cizím specialitám jsem nikdy nedokázal odolat.
Ono se řekne, opatrně s ochutnáváním neznámých věcí, jenže to je velké dilema.Chodit celý den po stavbě s naříkajícím žaludkem, čichat neustále všudypřítomnou vůni a nebo to risknout?

Nakonec jsem se nechal přemluvit a šel jsem poprvé na oběd do místní kantýny.
To ale byla procedura...
Neměl jsem odvahu jít sám a tak mi šéfova sekretářka nabídla, že mě doprovodí Luis, jeden z Američanů co se tam chodí stravovat a moc si to chválí.
Netušil jsem nic zlého až do okamžiku, kdy se kolem poledne pro mě zastavil takový rozložitý chlap.
Když jsem ho uviděl, začal jsem koktat aaale...vždyť...je ... to...
Asi jsi chtěl říct černoch, že?Dopověděla to za mě sekretářka.Viděl jsem jak se moji kolegové drží za pusu, aby nevyprskli smíchy.
Čekal jsem, že tam půjdu alespoň s jedním bělochem.To že je Luis Američan jsem doteď nevěděl.Podle čeho jsem to taky měl poznat?
Nezbylo mi nic jiného, než se zvednout a jít.Hlad mě ale v tu chvíli přešel.Z kanceláří začalo vykukovat osazenstvo a všichni se náramně bavili. Jen co jsme vešli dovnitř, Luis se mi okamžitě ztratil v davu.Vevnitř bylo šero, jenom já jsem tam svítil jak žárovka. Vařili tam opravdu dobře.Rýže s hodně pálivou omáčkou a masem rozsekaným na kusy, kost nekost flaksa neflaksa. Všech asi tak dvacet nebo třicet černochů s napětím očekávalo, jak mi bude chutnat a všichni ztichli. Když jsem polknul první sousto začali mi tleskat.
Jen mi neustále naznačovali, že bych se měl slušně chovat, nejíst příborem a předváděli mi jak se správně jí rukama. Z té omáčky jsem začal slzet a spustila se mi rýma.Nemusím ani snad vysvětlovat jaké z toho měli povyražení. Když jsem odcházel dostal jsem na cestu láhev s vodou, protože jsem byl rudý jako vařený rak. Asi nejen z té papriky a pepře co jsem snědl, ale i z té ostudy. Ale od té doby jsem tam chodil pravidelně.

Malá ukázka místní speciality.
Vlevo je hrouda těsta z kořenu Kasawa.Mimochodem za syrova je jedovatý. Vybalí se z igelitu a ponoří do omáčky. Jmenuje se to Omucu, jí se to špatně, je to mazlavé.Místní to jedí rukama. Ale ani tak to není snadné, zkusil jsem to taky, ale měl jsem to pak všude po obličeji, jenom ne v puse.