První dny

Od prvního okamžiku jsem pociťoval, že jsem pro místní byvatele rarita, jakou tady vidí málokdy.Kamkoliv jsem se hnul, sledovaly mě jejich zvědavé pohledy.V celém městě by se běloši dali spočítat na prstech.Na stavbě jsme byli celkem čtyři.Američan, Francouz, Ir a já.Později jsem objevil ještě jednoho a to byl Ital.Do obchodu v hotelovém komplexu se sjížděli na nákupy cizinci, většinou Asiaté.V těhle končinách by se dali považovat příbuznější lidi, než Afričané.Na stavbě pro mě pracovali Egypťané, ti byli tak něco mezi.
Odhadem připadalo na jednoho bělocha asi tak dvacet tisíc černochů.Tedy dost velká přesila.

Že černošky nosí náklad na hlavě, to pro mě nebylo žádné překvapení, ale když jsem jel první den do práce potkali jsme jednu, která nesla na hlavě akvárium s rybičkami!
Druhý den cestou do práce jsme potkali černošku, která nesla na hlavě dýni.To by opět nebylo nic divného, kdyby na dýni nebylo vosí hnízdo okolo kterého létaly zmatené vosy.Jí to ale vůbec nevzrušovalo.Jen kolemjdoucí rychle uhýbali z cesty.
Další den jsem při cestě kolem venkovního kadeřnictví sestávajícího se ze židle a zrcadla, pověšeného na plotě zahlédl černošku, která si tam nechávala zaplétat copánky, aniž by si přitom sundala s hlavy hrnec brambor a opodál se zastavily na kus řeči další dvě, které nesly na hlavě společnými silami gauč a povídaly si s další domorodkyní, která měla na hlavě klec s několika slepicemi.
Chlazené nápoje se na křižovatkách prodávají tak, že jedna nese na hlavě chladicí box, druhá baterii z auta a jsou propojené kabelem.

Z areálu hotelu se dvěma restauracemi, několika obchody a bankou jsem se první den odvážil vyjít asi tak pět metrů za plot.Hned ke mě přispěchalo několik domorodců, začali mě zdravit, podávali mi ruku, představili se a chtěli si povídat.Zprvu jsem se vyděsil, nevěděl jsem co jsou zač.Později jsem zjistil, že když vyjdu z areálu a podám ruku každému koho potkám, tak se tím nikdo neurazím.Naopak, byli z toho celí unešení.
Odpoledne jsem vyšel z areálu o dalších pět metrů dál.
Abych si dodal odvahy, zamával jsem uniformovanému strážci banky se samopalem v ruce a zeptal se ho, jak jde služba.Podle výrazu, který nasadil bylo vidět, že jsem mu udělal radost.Bylo to pro něj výrazné zpestření fádní služby, když od rána ještě nikoho nezastřelil.
Rekordní vzdálenost, kterou jsem pěšky ušel od areálu nebyla větší než třicet metrů a to jen abych si doběhl do nedalekého stánku pro dobíjecí kupón do mobilu.

Z místních obyvatel jsem neustále zkoušel získat nějakou informaci co je u nich zajímavého k vidění.Nikdo mi nebyl schopen odpovědět.Všechno kolem co mi připadalo neobyčejně exotické a lákavé je vůbec nezajímalo.
Jediné čeho si všímali bylo právě probíhající mistrovství Afriky ve fotbale.To zase nezajímalo mě.Sice jsem se občas pokoušel přinutit, abych se na zápas díval abych mohl lépe splynout s davem, ale nikdy jsem to nevydržel déle než pět minut.Smysl sledování houfu lidí pobíhajících po trávníku jsem nikdy nepochopil.Naštěstí v hotelu byl rozumný recepční který mě vždycky ráno informoval jak zápas dopadl abych věděl, jakou můžu očekávat pracovní náladu na stavbě.Jestli se bude oslavovat nebo držet státní smutek.
Chtěl jsem místním obyvatelům udělat radost a pořídil jsem si tričko v barvách jejich vlajky s nápisem Ghana Cup 2008.
To se mi sice povedlo, ocenili to, chodili si mě prohlžeet a fotit, ale jen co jsem vyšel z kanceláře dostal jsem vynadáno od Egypťanů, že mám tričko v nesprávných barvách.
Zkoušel jsem si sehnat nějaké jiné, takové které by bylo v neutrálních barvách, abych se nemusel několikrát denně převlékat.Našel jsem jedno jediné, ale byl na něm napsaný nesmyslný nápis Ghana Can 2008, což znamenalo místo Ghanský pohár Ghanský kelímek.Takže jsem si ho nekoupil a jen jsem čekal konec poháru a trápení.