Špatná neděle

Jednou mi koncem týdne nebylo dobře.Nevěděl jsem, co mi je.Bylo mi asi tak, jako když začíná chřipka.Jenže ta začíná stejně jako malárie a prášky, které jsem bral jednou týdně jako prevenci můžou samy o sobě způsobit jako vedlejší účinek podobné příznaky jako nastávající chřipka Takže, co dělat?Prášků mi zbývalo osm.V případě malárie se první den mají sníst čtyři a další dny po dvou.V případě, že by se ukázalo, že to byl planý poplach, co bych dělal, kdyby se skutečná malárie přihlásila později?
V hotelu byla sice lékárna, ale léky co jsem měl s sebou se nesměly kombinovat s nějakým jiným lékem obsahujícím cosi, co by dohromady mohlo způsobit i zástavu srdce.Vysvětlit lékárníkovi, čeho se mám vyvarovat, by se mi asi nepodařilo.To je v příbalovém letáku vysvětleno tak, že jsem to sám pořádně nepochopil.K tomu všemu jsem ještě dostal průjem.Nakonec se sice ukázalo, že to byla pravděpodobně kombinace horka, únavy, prachu a ještě jsem do toho něco nepatřičného snědl.Jenže to jsem nemohl v tu chvíli vědět.

Náladu se s někým bavit nebo někam jet jsem rozhodně neměl.
Jenže, padesáté výročí Dne nezávislosti byla v Ghaně velká událost a tak se mohli všichni přetrhnout, aby mi ukázali, jak se to u nich slaví. V televizi byl přímý přenos.
Začalo mě to nudit asi tak za deset minut.Vypadalo to jako prvomájový průvod, spojený s vojenskou přehlídkou.
Napřed šla jednotka klasických zelených uniforem, pak modrých, červených, žlutých, fialových, růžových, žlutých, oranžových a kdovíjakých ještě. Za tribunou si pak zelení prohodili kalhoty s modrými, červení se žlutými, kabáty si prohodili fialoví s růžovými a žlutí s oranžovými.Protože v jejich armádě jsou i ženy, totéž udělali i se sukněmi.Než vystřídali všechny kombinace barev vzbudili dojem obrovské armády.
Když oslavy skončily, odjela celá armáda na žebřiňáku taženým vyzáblým pštrosem.
Takhle se teda straší zbraněma po africku.Ještě, že si z nich nikdo v bývalé východní Evropě nevzal příklad.
Kam se na ně hrabal Saddám Hussajn s nafukovacími tanky a nebo bývalý Sovětský Svaz s gumovými raketami.

Netušil jsem, že nikomu nemám říkat, že nikam nejdu protože mi není dobře.U nás když někdo řekne, že mu není dobře, každý pochopí, že chce mít klid.Afričané na to reagují jinak.Ti se na tom snaží vydělat.
Jeden kolega z práce za mnou chtěl poslat šamana který by mě očaroval aby na mě nešli komáři.
Tak naivní abych uvěřil tomu, že mě vyléčí tím, že okolo mě bude poskakovat s chrastítky a provolávat zaklínadla teda rozhodně nejsem.Jen by mi vyléčil peněženku.
Další kolega za mnou chtěl poslat umělecký sbor aby mě rozveselil.Horda bubeníků na léčení bolesti hlavy?Tak to už vůbec ne.Ti by mi kromě peněženky vyléčili i kreditní kartu.

Ráno mi jako první volal firemní řidič Oppong abych se s ním jel podívat na hlavní náměstí, že to stojí za vidění.Řekl jsem si, že chvíli to snad vydržím, snad tam bude k vidění i něco zajímavějšího a tak jsem souhlasil.Posléze jsem zjistil, že nepřijel služebním autem ale taxíkem, který nás vzal jen k zastávce autobusu.Dál, že budeme pokračovat hromadnou dopravou a to až do hlavního města.V tu chvíli jsem se zděsil.Ještě štěstí, že mi v tu chvíli přišla na mobil SMS a napadla mě spásná myšlenka předstírat hovor se šéfem, který mě naléhavě volá zpět do práce.
Taxík mezitím odjel.Oppong mi vysvětlil, že mám k cestám po městě využít takzvaný drop taxík.
To je takové stanoviště, kde taxi odkudkoliv a kamkoliv vyjde v přepočtu asi tak na pět korun, ale jen v případě, že je plně obsazen lidmi kteří jedou stejným směrem.Takže cestující obchází jednotlivá vozidla a ptají se těch, co v nich sedí kam jedou a když směr souhlasí, přisednou si.Když žádný nejel požadovaným směrem, sedl jsem si do prázdného vozidla a čekal jsem až si přisednou tři další, kteří jedou do stejné čtvrti.Okolo chodil jeden člověk za druhým a stále se mě ptali, kam jedu.Jak se dalo čekat, jméno hotelu neznal nikdo a tak se neustále znova a znova vyptávali, kde že to je?
Jen jsem jim odsekával, ať se pořádně podívají, že je na první pohled vidět, že nejsem místní.
Oppong ale byl jediný člověk, který ten den ze mě nechtěl vytáhnout peníze a naopak se mi je snažil ušetřit.Ale asi to v tu chvíli nebylo zrovna na místě.
Zkoušel jsem taxikářovi říct, že mu klidně zaplatím dalších patnáct korun i za chybějící tři cestující, jen ať už konečně odjedem ale nepochopil to.Musel jsem v rozpáleném autě čekat kdovíjak dlouho, než se obsadil.Kromě toho, že se nakonec místo tří zájemců objevili čtyři zákazníci, s náma cestovala ještě dvě kůzlata, několik slepic, vrána v kleci, obzvášť ošklivý pes, síť s nachytanými rybami, přepravka se speciální odrůdou zasyrova nejedlých banánů a bedna s hlodavci neznámého druhu.Taxikář z toho byl v sedmém nebi.Auto sice drhlo podlahou o silnici, ale on byl štěstím bez sebe, jaké udělal rito.Když jsme dojeli na plácek nedaleko od hotelu, dal jsem taxikářovi zmíněnou částku ve výši pětikoruny a chtěl jsem jít pryč.
Héj!Ozval se, když jsem odcházel.Slíbil jsi mi patnáct!
Nával vzteku jsem v sobě v tu chvíli nedokázal udržet a poslal jsem ho do zadní části těla takovým způsobem, že několik desítek, možná stovek podél silnice se povalujích černochů otevřelo pusu a nechápavě na mě civělo.
Taxikář raději rychle zmizel, ale v tu chvíli mi teprve došlo co jsem provedl.
Nezbylo mi nic jiného než pokračovat.Kdybych začal utíkat, asi bych neměl šanci.Stál jsem na tom plácku sám a černá přesila se netvářila zrovna přívětivě.
Bylo zapotřebí improvizovat a pokračovat v momentu překvapení.
Zastav!Nařídil jsem kolem jedoucímu klučinovi jedoucímu na kole s krabicí koblih.
Dej sem jednu a nepočítej s tím, že když jsem běloch ti zaplatím víc!Dobře vím, kolik stojí!Nezkoušej na mě žádné smlouvání, nemám na to náladu! Prodal mi koblihu a já jsem se mezitím nenápadně pokoušel dostat blíž k bráně hotelu.

Konečně jsem byl zpátky v hotelovém areálu.Šel jsem ke schodišti a potkal jednoho mladíka pracujícího v místní bance.Byla tam za ním na návštěvě jeho rodina a on se chtěl pochlubit, jaké má známé a tak na mě zdálky volal, že mi představí celé své příbuzenstvo.Každý mi chtěl podat ruku, prohodit se mnou několik zbytečných frází typu "jak se máš?", "mám se dobře" a pokoušeli se mě nenápadně dotlačit blíž k bufetu a ukazovali mi, co by si dali k snědku a abych jim to zaplatil.
Když jsem se jim vysmekl a zabouchl za sebou vchodové dveře, začali hlasitě protestovat jaký jsem nelida.
Koblihu jsem nechal tlusté recepční, aby si osladila život.

Jen co jsem si sedl v pokoji na židli, volal mi Daniel, že mi zajistil vyfocení toho na co tak dlouho čekám a co mi všichni jen slibují.Vyfotit nábytkovou manufakturu.
To jsem nechtěl zmeškat a tak jsem jel.Jenže Daniel byl bohužel ťulpas, špatně mluvil anglicky, místo do manufaktury mě vzal k fotografovi a radoval se jak dobře mi zařídil abych se mohl nechat vyfotit i v neděli, kdy je pro ostatní lidi zavřeno.
Měl kliku, že fotoateliér byl v přízemí asi by poznal jaké je kutálet se ze schodů.
Hrozně se omlouval a honem to chtěl napravit.Popojeli jsme několik set metrů.Pak zastavil a začal mumlat něco o tom, že jeho auto je Ford.Odpovídal jsem mu, že jeho auto je Toyota, ale že mě to nezajímá ať laskavě pokračuje v jízdě.Na to nečekaně vystoupil z auta a že prý mi zastaví Forda.Začal jsem se znova rozhlížet po schodišti, ze kterého bych ho skutálel.Okamžitě se kolem auta začali rojit žebráci.
Daniel zastavil nějakého jiného taxíka a povídal, že to není Ford a že si mám přesednout.Ve skutečnosti to ale byl Ford.
Začal jsem si myslet, že buď blouzním z horečky, nebo má malárii on.
Řidič druhého taxíku byl o něco chytřejší a vysvětlil mi, že Danielovo auto je Bedford.
Na to jsem jim odsekl, že značka Bedford už se nevyrábí hodně dlouho, tak ať si nevymýšlí.
To už na mě začali oba křičet, že Danielovo auto je "bad = špatné", "fault = porouchané".
Ach, ta jejich výslovnost.Kdo se v tom měl vyznat?

Zeptal jsem se Daniela:    Nedošel Ti náhodou benzín?
Odvětil celý rozradostněný z toho, že jsem to konečně pochopil:    Jó, to je ono, došel mi benzín.
Hned jsem ho zase zchladil:    Ale vždyť jezdíš na plyn, jak Ti mohl dojít benzín?
Tak teda plyn, opravil se.
A proč nemáš ukazatel, kolik máš v nádrži?
Odpověděl mi:    Protože nemám ukazatel, kolik mám v nádrži.
Zeptal jsem se:    Proč si ho nenecháš namontovat?
Odpověděl:    Protože ho nemám namontovaný!
Doporučil jsem mu:    Tak si ho nech namontovat, ať se Ti to víckrát nestane!
Odpověděl:    To bych si ho musel nechat namontovat, aby se mi to víckrát nestalo.
Raději jsem té debaty nechal.To bylo horší než samomluva.
Nakonec jsem si vyfotil jen jednu sedací soupravu a šest židlí u nějaké skupiny prodejců povalujících se u silnice.
Bylo po dešti, prvním, který jsem tady viděl.Měli většinu zboží přikrytou plachtami a změna počasí je natolik rozhodila, že se některé obchodníky vůbec nepodařilo vzbudit.

Konečně jsem byl zase na hotelu.Když jsme přijížděli k parkovišti otočil jsem se na Daniela a nesmlouvavě jsem mu oznámil, že mu nebudu platit ani odtah, ani opravu auta ani ušlý čas, že si to zavinil sám.
Kdybych neřekl nic, klidně by mi byl schopen předložit účet a ještě si nechat auto nově nalakovat a udělat generálku motoru.

Jen, co jsem si sedl v pokoji na židli, volal mi Francis.

Že prý čeká u hotelu na parkovišti s taxikářem Mojžíšem, jestli nechci někam na výlet.
Sešel jsem dolů a řekl jsem mu, že mi není dobře a že chci odvézt jen k obchodu, abych si koupil nějaké pití.
Samozřejmě, že místo u obchodu zastavil u baru.Jen pro vysvětlení - tři špulky od kabelů použité jako stoly a lísky od banánů místo židlí rozmístěné pod palmou.
Objednal kokteil z tropického ovoce.Je to na pití rozhodně lepší než Cola, ale raději bych si to dal někde, kde bych byl sám.Škrábalo mě v krku, nemohl jsem pořádně mluvit, neměl jsem náladu.Zato on byl celý rozjařený a chtěl se bavit.
Rychle jsem dopil a chtěl jsem zpátky na hotel.Jenže Mojžíš náhle nebyl k nalezení.Francis ho začal shánět po telefonu a objednal další pití, aniž bych se ho o to prosil.Za chvíli se Mojžíš vrátil.Francis ještě objednal nějaké láhve s pitím s sebou.
Pak oba protahovali obličeje a cítili se dotčení, když jsem si chtěl zaplatit jen to co jsem vypil a to jsem se ještě u toho pohádal se servírkou která než by mi vrátila drobné zkoušela licitovat kolik si místo peněz nazpět vezmu buráků.
Mojžíš nás naložil do auta a po cestě zastavil u pláže.Že se tam prý nevyskytují prodejci suvenýrů.Šli jsme se tam s Francisem podívat.Prodejci tam opravdu nebyli, ale ani se tam nedalo vlézt do vody.Nebyla to pláž, ale kamenný vlnolam.
Otráveně jsem se otočil a chtěl jsem jít zpátky k autu, ale Mojžíš byl zase pryč.Francis mě uklidňoval, že se vrátí za dvacet minut.
Houby s octem.Přijel za tři hodiny!Blbec.
Tři hodiny na slunci, nikde stín, s neustále se řehtajícím Francisem, který se mě dost trapně pokoušel nějak zabavit a hledal místo, kde by chytil signál mobilního operátora, aby zavolal zpátky Mojžíše.

Konečně jsem se dostal zpět na hotel.
Nestačil jsem se ani osprchovat a volali mi ještě taxikáři Cherubeen, Benat, Owusu a Joe, jestli nechci někam odvézt.Když jsem řekl, že mi není dobře, napřed se mě zeptali jestli nechci šamana a nebo sbor lidových bubeníků.Jen jeden jediný z nich mi prozradil, že v Ghaně existuje taky doktor!
Všichni do jednoho se urazili, když jsem jim oznámil, že nikam nejedu.

Vypnul jsem mobil.
Jen co jsem usnul zazvonil hotelový telefon z recepce.
Vytáhl jsem ho ze zástrčky.
Znova jsem usnul.
Probudilo mě klepání na dveře. Neodpovídal jsem.
Po chvíli na pokoj vtrhl vyděšený recepční, který si odemkl náhradním klíčem, jestli se mi něco nestalo, že za mnou byla návštěva a já jsem neotevřel.Vyhodil jsem ho a řekl jsem mu že nechci nikoho vidět.Bohužel jsem mu prozradil, že mi není dobře a tak za mnou přišel ještě dvakrát. Poprvé s tím, jestli nechci šamana a podruhé, jestli nechci obveselit uměleckým sborem.
Podložil jsem kliku u dveří židlí, aby se za mnou nedostal.
Přetáhl jsem si deku přes hlavu a usnul jsem.