Místní lidé.

Co se týká místních lidí, dalo by se říct, že jsou přátelští, ale jejich mentalita je natolik rozdílná od evropské, že nevím, jestli se to tak dá opravdu nazvat.
Nikdy jsem se nesetkal s projevem averze vůči cizincům.Na rozdíl od pověstně agresivních obyvatel Nigérie se zřejmě drží pravidla.:Proč bělocha okrást, zabít a sníst, když nám může peníze dát dobrovolně a ještě rád přiveze další.

Místní by se dali rozdělit do několika skupin:

Skupina první: Nevzdělaní.

Pro ně je Evropa vysněný ráj a myslí si, že jim budou létat do pusy pečení holubi a ještě jim někdo bude vyndavat z úst kosti.
Jako nejméně vzdělaní mi připadali černošští taxikáři.Jezdilo jich po městě spousty.
Při každém nástupu do vozu se odehrávalo neustále to samé.

1) Kam chceš jet?
To by bylo celkem normální, takhle by se zeptal každý taxikář kdekoliv na světě.
2) Kde to je?
Taková otázka od řidiče, který celý život jezdí v jednom městě je dost zarážející.
3) Odkud jsi?
To by mě u taxikáře také nepřekvapilo, pokud by to nebyl jen předvoj následujících vět:
4) Vezmeš mě s sebou?Až poletíš domů, zavolej mi, já seberu rodinu a pojedeme taky!Sežeň nám víza a kup nám letenky.Bydlet budeme u tebe!Odkud jsi to říkal, že jsi???Aha z Čech.Je to daleko od vás do Ameriky?Dají se v noci tajně překročit hranice do USA? Zajisti nám nějakou dobře placenou práci!Něco jednoduchého, třeba zametat chodník, ale na zkrácený úvazek, abych se moc nenamáhal.A nejmíň tak za tři tisíce dolarů, za míň nedělám!
Po vystoupení z taxíku, kdy si řidič řekl o patřičně nadhodnocenou sumu se odehrálo většinou stejné divadlo.Taxikář se natáhl přes sedadla, protože v tu chvíli už měl vyděláno a víc ten den jezdit nemusel a odbýval všechny zájemce o svezení větou "negry nevozím!"


Skupina druhá: Polovzdělaní

Někteří stavební dělníci měli alespoň ponětí o tom, že pokud se chtějí mít lépe, musí pro to něco udělat.
Ovšem, jestli to vzali za ten správný konec?Posuďte sami.

Jednou, když jsem šel po staveništi, ozval se za mnou hlas.Počkééj, musím s tebou mluvit!
Běžel za mnou mladík, kterého jsem sotva znal a celý rozradostněný na mě volal.Ty se prý chceš podívat do Takoradi?
Takoradi je město kam jsem se chtěl vypravit, ale bylo to daleko, takže jsem se v jídelně zeptal jednoho z místních, jestli je tam k vidění něco, kvůli čemu by stálo za to tam jet.
Bylo vidět, že mobilním operátorům se ani přes úpornou snahu zdaleka nepodařilo vytlačit místní Tam-Tamy a tak stačilo kdekoliv cokoliv říct a hned se to vědělo úplně všude, bez ohledu na to, že telefony fungovaly jen sporadicky.
Možná, že bych jel, ale pořád ještě nevím, co je tam zajímavého.Odbyl jsem ho a chtěl jsem jít pryč.
Je tam veliký přístav.Vyhrkl dychtivě.
Hmm, asi jako ten co je kilometr odsud a hlídají ho tak, že se k němu nedá ani přiblížit.To bych se musel dozvědět i o jiných atrakcích a na to bych s sebou musel mít nějakého kvalifikovaného průvodce.Odbyl jsem ho znovu.
Já jsem ten nejkvalifikovanější, vytahoval se ten mladík.
Zkusil jsem ho zchladit: To tady říká každý a pak se ptá každých sto metrů, kudy má jet a to i na silnici, kde není jediná odbočka.
Mladík se nafoukl a hrdě pronesl: Já jsem se v Takoradi narodil, znám tam každý patník.
Ty jsi to asi dneska přehnal se spaním na slunci a dostal jsi úpal, co?Já jsem tady třetí měsíc, každý víkend jezdím kamkoliv je to jen možné, ale patník?To jsem tady ještě neviděl, toho bych si určitě všimnul.Ty jsi asi pěkný mluvka.
Jestli mi nevěříš, tak se vsadíme!Rozčílil se.
Tak dobře, když nenajdeme v Takoradi žádný patník tak tě švihnu třikrát gumovou palicí rovnou do hlavy.
A když najdeme, zašklebil se?
Tak tě švihnu jen dvakrát.
Moc se mu ta sázka nelíbila a tak raději začal odjinud.
Pojedeme k mé rodině a uvidíš mého mladšího bratra.
Začal jsem přemýšlet proč se mám z města kde žilo snad stotisíc černochů trmácet řadu hodin po prašných afrických silnicích do jiného města abych spatřil stotisícího prvního?
Asi odhadl nad čím přemýšlím a pokračoval.Můj brácha je skvělý fotbalista, toho si určitě hned zamiluješ.
Pomyslel jsem si: To spíš tady uprostřed tropů dostanu omrzliny.
Ale on si dál mlel svojí: Až ho uvidíš, jak to umí s míčem, tak změníš názor.
Už jsem ho měl tak akorát dost a tak jsem zkusil svojí oblíbenou otázku kterou používám vždycky, když se se mnou někdo snaží zavést rozhovor o sportu:
A co je to prosímtě ten fotbal?To většinou to pomáhá, většina lidí vzápětí pochopí, že sport není moje hobby.
Na něj to nějak nezabralo.
Až pojedeme s tebou do Evropy uvidíš jakou tam udělá kariéru, vyhrkl na mě.
Jak my?Kdo všechno?To vás zase bude plné letadlo?Přerušil jsem ho.
On je ještě malý, nemůže tam s tebou jet sám, musím mu přece dělat manažéra.
Aha, tak to chápu, ale mohl bys mi vysvětlit, co je to vlastně ten míč, snažil jsem se ho zneškodnit.To, je krychle, kužel nebo jehlan?
Sice už mu z mých nejapných otázek docházel dech, ale nevzdával to.
Dobře teda, necháme tuhle debatu až na víkend, až k nám přijedeš.Určitě změníš názor.Ale pojedeš se mnou?Že?
Možná, že jo, ještě nevím, odvětil jsem už docela otráveně.

Bezváá!Zajásal a vytáhl z kapsy notně ošuntělý mobil.Ještě než vytočil číslo k sobě domů, zadíval se na mě a pronesl: Až budeme v Evropě, koupíš mi nový, že?Chápej, jako budoucí manažér špičkového fotbalisty nemůžu telefonovat z takového křápu.Pak ti nadiktuju typ, jaký chci.
Jo a mimochodem, kup herní konzoli s fotbalovým programem, aby bylo na čem trénovat teorii.To budeme potřebovat.
Máš taky videokameru?Musíme filmovat tréninky a analyzovat chyby.A pořádnou plazmovou obrazovku, na malé se to nedá tak dobře sledovat. Aaaa máš taky .....
Nebýt toho, že mu kdosi z jeho rodiny na druhé straně zvedl telefon, asi bych si nad jeho požadavky ukroutil hlavu.

Z rozhovoru jsem slyšel jen málo, ale i to mě dorazilo.

Ahoj
.......
Jasně, že přijedu.
.......
Taxíkem přece.
.......
Ale mě nezajímá kolik to stojí, jede se mnou běloch, ten to zaplatí.
.......
No, co přespí u nás, přece se kvůli němu nebudu vracet ten samý den.
.......
No jasně, že s tím souhlasí.
.......
Chtěl vidět Takoradi, tak ať nekecá.
.......
Jak nevejdeme?Vepře necháme přes noc venku, ty si vezmeš k sobě na noc ještě jednoho psa, ovce si lehne ke mě a s kozlem už se na jednu palandu vejdou.
.......
No, pojedeme s ním a s bráchou do Evropy a dostaneme se tam do první ligy.
.......
Ale jasně, že mi to slíbil.
.......
To víš, že nám koupí letenky.
......
No, u něj doma budeme bydlet, kde jinde asi?
.......
Co se ti pořád nezdá?
.......

Já ti řeknu, co se jim u tebe doma nezdá, skočil jsem mu do hovoru, ty jsi totální pomatenec a pro tvoje rodiče to není nijak zvlášť velká novinka, tak se nediv tomu, co ti říkají.

Tak ty se mnou nepojedeš?Co teď mám říct rodičům?
Dal pryč telefon od ucha a skoro se rozbrečel.

Třetí skupina: Vzdělaní

Nejvíc zarážející je, co dělají někteří z těch co jsou vzdělaní, mají slušné zaměstnání a rozhodně netrpí žádnou nouzí.

V bance při výměně dolarů za místní měnu, se mě paní za přepážkou drze zeptala kolik si může z vyměňovaných peněz nechat pro sebe.
Dal jsem jí sice nekompromisně najevo, aby na takové požadavky raději hned zapomněla, ale ona klidně škemrala dál.

Zavolal jsem ředitele.Chtěl jsem si na dotyčnou paní stěžovat, ale jeho to vůbec nezajímalo.Jen mi oznámil, že jdeme na oběd a platit budu já.
Rozkřikl jsem se na něj, aby se už konečně začal zabývat mojí stížností.
Jednou rukou mávnul na pokladní, aby mi dala peníze, ale druhou nepřestával ukazovat do otevřené pusy a stále vydával zvuky ve stylu "hlad, hlad". Paní mi dala peníze a neodpustila si k tomu dodat jakýsi komentář v místním jazyce.Asi chtěla naznačit něco jako "tak si je sežer hamoune".
Odešel jsem rozzlobeně z banky.
Po práci přijela pro pana ředitele luxusní limuzína a odvezla ho do jeho paláce.
Ač byl sám černoch, na řízení auta měl svého černocha.
To ale nebylo všechno, čím mě pan ředitel překvapil.
Jednou za ním přišla mnohočlenná skupina dětí v notně špinavých a rozedraných šatech.Pan ředitel si je nechal nastoupit do řady.Povýšeně je všechny obhlédl a poslal pryč jednoho tlouštíka, se slovy: Ty bys mi toho moc nevyžebral, nikdo by ti nevěřil, že seš podvyživenej.Dalším dvěma dětem nařídil, aby se vyválely v kontejneru s odpadky, protože mu připadaly moc čisté.
Šel jsem zrovna kolem a pan ředitel si všimnul jak se na to nechápavě dívám.
Přistoupil ke mě a pošeptal mi.To není moje rodina, to jsou děti které jsem si najmul aby dneska, až do přístavu dorazí loď s potravinovou pomocí pro mě vyžebraly co nejvíc.
No fuj, styď se, řekl jsem mu.
Usmál se a pokračoval.Když vy běloši jste tak blbí.Vozíte sem jídlo a vůbec se nestaráte ke komu se dostane.Pro vás je černoch jako černoch.Sami se do vnitrozemí neodvážíte a když rozdělování svěříte místním?Komu si jinému to asi rozdělí než sami sobě.Na ty, co mají opravdu hlad se dostane jen málokdy.Ti nemají žádné informace o tom, kam která pomoc kdy dorazí.To máme jen my, co jsme dost bohatí na to abysme dali úplatek příslušnému úředníkovi, který nás pak včas informuje.A hlavně, na něčem přece musím zbohatnout, přece nebudu žít jen z platu.
Ale neměli byste to sem posílat když vypukne válečný konflikt.To se potravin zmocní ti, co mají zbraně a na chudáky jako jsem já nic nezbyde, jen to protahuje válku.Dokud vojáci mají co jíst, tak zkrátka budou střílet.Tady v Africe se nehledají důvody k válce jako u vás v Evropě, tady se válčí jen tak pro radost.Dokud nezačne hlad, tak toho nikdo nenechá.A uznej sám, já jsem v podstatě lidumil, já těm dětem dám aspoň pár drobných podle toho, kolik mi vyžebrají.To vojáci nedělají, ti je pak rovnou zastřelí.