Ubytování

Prvních několik týdnů jsem strávil v hotelu.Jenže jak už to v hotelech bývá.Někdy je kýmsi zarezervovaný dlouho dopředu a náhle se stane, že není kde bydlet. Všude je obsazeno.Během dvou týdnů jsem se stěhoval čtyřikrát.Jednou jsem se nechal napálit záměrně matoucím názvem hotelu a přenocoval jsem v papundeklové boudě, kterou kdosi narychlo spíchnul, protože na každé stavbě je plno cizích dělníků, kteří jsou ochotní spát kdekoliv, jen když to bude levné.Podruhé jakousi agenturou, která mi sehnala údajně nejbližší hotel a ono to nakonec bylo 80 kilometrů daleko, uprostřed lesa, nebylo to na mapě, našel jsem to až pozdě v noci a po rozednění jsem si tam připadal jako mezi kulisami pro natáčení filmu Příšera z močálu.
Zkusil jsem si sehnat podnájem.Sekretářka mi sice doporučila nějaké lidi, kteří poblíž pronajímali byt, ale nějak mi celkově nesedl.Neútulný, zbytečně rozlehlý a prázdný, koupelna provizorně vyrobená ve výklenku zdi, poblíž nebylo kde zaparkovat a sousední byt byl plný hlučných Arabů.Tak mi šéf doporučil jiný.Ale byl to Němec, takže v Německu poblíž Saarbruckenu.
On jezdil nocovat do své země a asi mu nedošlo, že já místo toho abych pracoval v cizině a taky bydlel v cizině jsem dojížděl z ciziny do ciziny. Protože jezdil prakticky domů, nevadilo mu, že to bylo čtyřicet kilometrů daleko po klikaté silničce, která se zrovna rekonstruovala.Po cestě bylo plno vesnic nepřehledných křižovatek, omezená rychlost a za každým rohem policejní radar.

Majitelé byli starší lidé v důchodu a zimu trávili v Uruguai.Mluvili španělsky. Smlouvu jsem tedy musel sepsat v agentuře, která pronájem zprostředkovala a hned si řekla o peníze.Trvalo mi ještě dlouho než jsem pochopil, že to byla jen provize za zprostředkování, která neměla s nájmem nic společného.Trapas. Během návštěvy v agentuře zemřel majiteli otec.Teda ne přímo v agentuře, ale v nemocnici, takže odjel a zbytek smlouvy se mnou sepisovala jeho zástupkyně.Zkraje jsem si myslel, že zemřel majitel bytu, kam jsem se měl nastěhovat.
Taky jsem netušil, že zástupkyně je zároveň manželka a pro změnu jsem se vyděsil, že se její manžel náhle rozhodl odejít někam umřít.
Zase trapas.Byl jsem z toho trochu mimo.
Zástupkyně se mi představila jako paní Bam nebo Bum a podala mi vizitku, kde měla téměř nečitelným ozdobným písmem napsané jméno, které spíš vypadalo jako Baumax nebo Bauhaus.

Majitelé chtěli posílat peníze za pronájem na účet do Jižní Ameriky.Jenže v podniku se mi vysmáli, že takovýhle tunel na ně ještě nikdo nezkoušel.
Poslat peníze jsem zkoušel jak z francouzské, tak z německé banky, ale nikde jsem nedokázal vyplnit bankovní složenku ani vysvětlit co chci. Nakonec jsem nějak domluvil, že předám hotovost jejich matce, které bylo víc než 80 let.Mluvila jen německy.Měl jsem domluvený čas, kdy jí peníze předám, ale spustil se liják a já přijel o něco později.Pak už jsem jí nenašel.Marně jsem hledal na dveřích okolních domů jméno Hof nebo Haf, protože víc jsem z ručně naškrabaného jména na papíru nedokázal vyluštit.Snad Hufnágl, nebo tak nějak.Z agentury mi pak volali, že paní se nejmenuje Hufnágl, protože pan Hufnágl není její syn, ale paní Hufnágl je její dcera, která se za Hufnágla provdala a že se jmenuje nějak jinak.Stále jsem si to jméno opakoval, abych ho nezapomněl.Když jsem zavěsil, jméno jsem stejně zapomněl.Teda ne úplně, jen jsem si ho trochu popletl.
Paní bydlela o patro výš, hned nade mnou.Proč mi to neřekli dřív?Vlastně, co se divím, vždyť je to jenom agentura.Ti si umí říct jen o provizi.Víc je nezajímá.
Šel jsem za paní Apfelstrudel, abych jí předal peníze.Když otevřela, zeptal jsem se: Vy jste paní Apfelstrudel? Odpověděla:Ne, já jsem chtěla s olivami.
Chvíli jsem na ní civěl s otevřenou pusou.Naštěstí, zrovna v tu chvíli volala její dcera, paní Hufnáglová a celou věc vysvětlila.
Apfelstrudel znamená v němčině jablečný závin a paní si mě spletla s poslíkem, který jí místo pizzy s olivami přinesl štrůdl.
Paní Hufnáglová chtěla mluvit i se mnou.
Ve smlouvě o pronájmu byl i úklid bytu o který jsem nestál, ale nedalo se s tím nic dělat.Měm jsem dojem, že je to byla zástěrka, aby si mohli vnitřek chodit pravidelně kontrolovat.

Následující rozhovor:
Ona (paní Hufnágl) : Kdyby vám byla zima, zapněte si plynová kamna.
Já: Jistěže.
Pozn.: To mě ani nenapadne pustit si kamna na propan-butan v suterénu!Nejsem sebevrah.Jsou tam i akumulačky, které to snadno vytopily a ještě jsem je musel ztlumit.

Ona: Až vám dojde bomba, dojedete si pro novou, nebo si jí chcete nechat přivézt?
Já: Dojedu si pro novou.Ale myslím, že jí potřebovat nebudu.
Ona: To je dobře, mojí matce je 80 let, ta vám jí přivézt nemůže.
Pozn.: Tak proč se ptá?

Ona: Nebude vám dělat potíže si jí koupit?
Já: No to snad není tak těžké dojet k prodejně s prázdnou lahví a vyměnit jí za plnou?
Ona: Jestli mluvíte francouzsky, tak si jí kupte ve Francii.
Pozn.: To si myslí, že bych na to sám nepřišel, kdybych francouzsky uměl?
Já: Neumím francouzsky.
Ona.: Tak to si budete muset nějak poradit sám.
Pozn.: To si myslí, že bych nepřišel ani na tohle?

Ona: Jestli pojedete domů, vezmete si s sebou vyprat povlečení, nebo je chcete vyprat?
Já: Na žádnou srozumitelnou odpověď jsem se nezmohl.Výraz povlečení jsem do té doby neznal v žádném jazyce a prát ho po tak krátké době mi připadalo jako zbytečnost.
Ona, po několika pokusech opakovat otázku: Tak my vám to vypereme, ale mojí matce je 80 let a bude jí to dělat potíže.
Já: Tak to neperte, odpovídám i přestože stále ještě nechápu, co chce vyprat.
Ona: Nemůžete přece být ve špíně, co byste si o nás pomyslel?
Já: Asi už jsem neřekl nic.Nemohl jsem najít žádný rozumný způsob, jak jí říct, aby nedělala, oč se jí nikdo neprosí.

Ona: Chcete vyprat ručníky?
Já: Není třeba.
Ona: Vážně ne?
Já: Ne!
Ona: Skutečně ne??
Já: Ne!!
Ona: Opravdu ne???
Já: Ne!!!
Ona: Víte, mojí matce je 80 let a měla by s tím potíže.
Pozn.: Výraz ručník už jsem znal ve třech jazycích.Naučil jsem se to před pár dny v agentuře, kde mi před započetím pronájmu upozornili, že paní Schmitt je 80 let a že by jí dělalo potíže je prát.Přičemž, jsem u nich byl kvůli pronájmu bytu a ne kvůli praní ručníků.

Ona: Takže matka vám uklidí byt v sobotu, až tam nebudete.
Já, nahlas do telefonu: Ano.
Já, potichu pro sebe: Dělejte si co chcete, ale už mi dejte pokoj!
Ona: Chcete jen zamést a nebo i vytřít?
Pozn: Výrazy zamést a vytřít jsem zase neznal, jen univerzální slovo úklid, pod které spadá vše ostatní.Ale pro ní to bylo málo, chtěla to na rozdíl ode mě rozvádět do detailů.
Ona: Jestli vám stačí zamést, tak to moje matka zvládne ale s vytíráním to bude horší, ono je jí 80 let a bude jí to dělat potíže.
Já: Tak ať dělá jen to, co jí nedělá potíže.
Pozn.: Na chvíli jsem nabyl dojmu, že se mi konečně podařilo vymyslet univerzální odpověď, abych se z těch dotěrných otázek vykroutil.
Ona: Když teda myslíte, řekla nějak divně smutným hlasem, dejte mi prosím k telefonu matku, já se s ní zkusím domluvit.

Pozn.: Nastala chvíle oddechu, po více než dvaceti minutách jalového rozhovoru.
Z toho, co jsem pochytil, když mluvila německy se svojí matkou mi začalo připadat, že z mé odpovědi nevyplynulo, že stačí jen zamést, ale že se naopak dožaduji drhnutí podlahy kartáčem, pastování a leštění.

Opět chtěla mluvit se mnou.Měl jsem sice připravenou otázku, kam mám vysypat koš s odpadky, protože na popelnici, která by měla patřit k domu je nálepka, "jen pro papír" a po zahradě se povaluje igelitka s prázdnými kelímky od jogurtů ke které se nikdo nehlásí ale jednotlivé partaje jí denně dávají před dveře někomu jinému.
Jestli to je nějaká místní tradice, nebo hra?
Až jí najdu před svými dveřmi, kam jí mám odnést?K jiným dveřím, nebo k jinému domu?Neznám pravidla, podle kterých se taška přesouvá.
Nebo vyhodit někam do kontejneru?Aby si pak na mě někdo nestěžoval, že jsem mu ukradl odpadky nebo pokazil zábavu!

Radši jsem si otázky odpustil.Nejen tyhle, ale i všechny ostatní.

Ona: Takže matka vám teda uklidí podle vašich požadavků.
Pozn.: Žádné jsem neměl, tak to se nechám překvapit.
Ona: Chcete umýt okna?
Já potichu pro sebe: Ježíšmarjá, dejte mi už pokoj!
Nahlas do telefonu: Ne, děkuji.
Ona: Ale my chceme abyste dobře viděl ven.
Pozn1.: Ráno odcházím za tmy, večer přicházím za tmy.Žaluzie mám trvale zavřené.Otevřel jsem je jen jednou v sobotu ráno a zase je zavřel.Byt je v suterénu, z okna je vidět jen na metr vzdálenou zídku.
Pozn2.: Potlačuji v sobě chuť říct jí, že by mohla nechat matku přes víkend okno zazdít.
Já: Ne to opravdu není potřeba.
Ona: Víte, mé matce je 80 let, ona by se k oknu zvenku těžko dostávala.
Pozn.: No to je mi novina!
Ona: Nestačilo by vám, kdyby okno umyla zevnitř?
Já: Stačilo.
Ona: Aha, já myslela, že okno umýt nechcete.
Pozn.: To není hovor, to je horror!
Já: Mýt ho nemusíte, vaší matce je 80 let a špatně by se jí to dělalo.
Ona: Jé, to jsem ráda, že okno mýt nemusí, ono je jí 80 let a špatně by se jí to dělalo.
Pozn.: Raději si odpouštím jedovatou poznámku, že až se budu chtít podívat jak je venku, zajdu se podívat k někomu ze sousedů, nebo si přinesu z práce vlastní okno a postavím si ho nad zídku, aby zkrz něj bylo něco vidět.
Pozn.: Hovor je po čtyřiceti minutách ukončen.

Předal jsem peníze za pronájem a vzal si stvrzenku.

Po deseti minutách opět volá její dcera a chce vědět, jestli se nám podařilo celou věc z financováním bytu vyřešit.Má obavy, abych se dokázal se starou paní domluvit, když nemluvím německy.
Pozn.: Něco tak jednoduchého by snad zvládl i analfabet.
Opět se ptá na povlečení.
Pozn.: Sakra, kdy už s tím dá pokoj?To, že se jedná o povlečení jsem si mezitím odvodil z toho, že to zní jako oblek na postel.

Ona: Kdy pojedete domů?
Já: V pátek a vrátím se v neděli večer.
Ona: Jé, to je brzy.To víte mojí matce je 80 let a tak rychle to vyprat nestihne.Nechcete přijet až v pondělí.
Já: Tak ať to nepere!
Ona: Přece nebudete ve špíně, co byste si o nás pomyslel.
Já: Pokouším se vysvětlit, že radši nevyprané povlečení, než spát v autě na parkovišti.
Pozn.: Asi to nepochopila.Hovor se táhne další nekonečné minuty.

Konečně odcházím, ale než dojdu ke dveřím volá dcera znova.Asi se chce zeptat, jestli se mi podařilo najít východ z domu, když neumím ani německy ani francouzsky.Nenapadají mě žádná slova jak říct že se vydám opačným směrem než kterým jsem přišel.Honem pryč!
Konečně jsem zpět v bytě.Volá mi agentura, teda lépe řečeno jen mě prozvání.Šetří peníze za telefon.
Dlabu na ně.Ale jsou neodbytní, nenechali by mě usnout.
Nakonec to nevydržím a zavolám jim.
Paní Bam nebo Bum z agentury mi sděluje že paní Hufnágl jí volala, že má obavy, jak se domluvím s starou paní, protože je jí 80 let a mluví jen německy a jestli nemá přijet překládat?
Pozn.: Kolikrát už jsem tohle za poslední dvě hodiny slyšel?

Po nějakém čase se majitelé z Uruguaye vrátili na léto do Německa.Navzdory tomu, co jsem si o nich pomyslel při telefonickém rozhovoru to byli sympatičtí lidé a do Jižní Ameriky nejezdili na rekreaci, ale působili tam jako misionáři.