Zajíc belgický.

O víkendu jsem hledal ve Francii úzkokolejku, kterou jsem navštívil před rokem a která zrovna nebyla v provozu.Turistického průvodce, ve kterém jsem jí tenkrát našel a který jsem vozil rok potom zbytečně v kufru jsem při úklidu zavazadla nechal doma.Hledal jsem to po paměti, ale některé vesnice jsou si tady tak podobné, že jsem si už několikrát myslel, že jsem to našel, ale vždycky to byla jen planá naděje.Pak jsem to zkoušel hledat v satelitní navigaci.Tohle místo tam uvedené není, ale našlo mi to nějakou jinou úzkokolejku hned vedle v Belgii.
Tak jsem to zkusil.Dojel jsem k poloopuštěnému nádraží, kde kromě rezavých vagónů nebylo nic.Jel jsem podél kolejí a ty končily v lomu.Už jsem myslel, že se vrátím, když jsem si na takovém malém kruhovém objezdu všimnul nápisu "train vapeur".Train, to je celkem známé slovo, to znamená vlak, ale nemohl jsem si vybavit, co je to vapeur.Jezdil jsem pořád dokola po kruhovém objezdu a zkoušel jsem si vzpomenout, co to slovo znamená.Za chvíli na mě z příjezdů na kruhový objezd blikala a troubila všechna auta, protože se tam kvůli mě nemohla dostat.
Pak jsem si náhle vzpomněl, no jasně, už vím!Je to pára!Španělsky se třekne vapor, a italsky vapore.Tak proč by se to francouzsky nemohlo říct vapeur?Měl jsem z toho takovou radost, že místo abych opustil kruhák a jel se podívat, kam šipka ukazuje, jezdil jsem po něm dál a vesele odpovídal troubením a blikáním na vzteklé řidiče okolo mě.
Pak jsem dojel k nádraží a radost mě přešla.Stála tam jen budova a před ní poslední zřejmě nedávno vytržená kolej.Sice tam ještě byla výdejna jízdenek, ale sloužila zároveň jako hospoda a stařík který tam stál u dveří mi připadal, jako bývalý přednosta stanice, který se nedokázal smířit s tím, že mu zrušili stanici a propadl alkoholismu.

Sice mi zkoušel vykládat něco, z čeho jsem nabyl dojmu, že vlak pojede za hodinu a ptal se jestli chci jízdenku, ale chtěl bych vidět někoho, kdo by něčemu takovému uvěřil.Škoda, že jsem mu neuměl francouzsky odpovědět, aby si ty srandičky nechal na apríla.

Měl jsem po náladě.Šel jsem se aspoň projít.Přešel jsem křižovatku a náhle jsem spatřil koleje.Vypadaly opuštěně.Na kraji stála malá lokomotiva, napůl vykolejená na nefunkční točně, opodál trávou zarostlé nástupiště a rezavý semafor.No tak aspoň něco jsem našel.Projdu si to pěšky, řekl jsem si.Šel jsem krásným údolím podél kolejí, bylo hezké počasí, kolem se pásli koně a krávy a mě bylo celkem jedno kam dojdu.
Pak jsem zaslechl jakýsi zvuk.Zpoza zatáčky se náhle objevilo něco, co jsem nečekal.Po úzkokolejce se šinula srandovní souprava plná turistů.Uskočil jsem stranou.Souprava se přiblížila natolik, že mě strojvedoucí, pomocník a vlakvedoucí s úsměvem pozdravili.Zůstal jsem stát s otevřenou pusou.Strojvedoucí, pomocník a vlakvedoucí otevřeli pusu taky.Možná proto, aby mi potvrdili, že po Belgii se běžně chodí po lese s otevřenou pusou.Šel jsem za soupravou.Jela krokem.Průvodčí si mě nedůvěřivě prohlížel a cvakal přitom výhrůžně kleštičkami, aby mě náhodou nenapadlo nastoupit za jízdy a svézt se na černo.
Dostali jsme se zpátky do stanice.Hned jsem odchytl průvodčího, že chci svézt.Zeptal se jestli mluvím francouzsky nebo holandsky?Když pochopil, že žádný z těhle jazyků neovládám, dovedl mě k výdejně jízdenek.Stařík, kterého jsem předtím považoval za alkoholika, byl doopravdy přednosta stanice, číšník a jediný obyvatel nádražní budovy v jedné osobě mi prodal jízdenku a vlak se chystal na další cestu.

Souprava se rozjela.Tak legračním vláčkem jsem snad nikdy nejel.Z parní lokomotivy se na mě valila horká pára a občas na mě spadla i nějaká ta jiskra.Pomalu jsme si projeli celé to krásné údolí až jsme dojeli do další stanice.Bylo to bývalé vozové depo, kde zrovna probíhala burza železničních modelů.V depu byla i restaurace a celkově to bylo moc hezké místo dýchající nostalgií.
Po přestávce jsem se vláčkem svezl zpět do stanice, kde jsem měl zaparkované auto.Když jsem procházel kolem výdejny jízdenek a stařík se na mě obrátil s (asi) z otázkou.Tak co?Líbilo?
Už mi v tu chvíli nepřipadal jako opilec, ale jako nadšenec, který se snažil zachránit něco, co by jinak zmizelo beze stopy z povrchu zemského. Jak se jen člověk dovede zmýlit.
Večer jsem hledal na internetu na satelitní mapě, kde jsem to vlasně byl?
Trasa úzkokolejky, kterou jsem projel byla jen část mnohem delší trasy, která již nebyla na mapě ale na satelitních snímcích byla její stopa stále viditelná.Tam se musím vrátit, řekl jsem si.
Nemohl jsem se dočkat dalšího víkendu, až se tam znova pojedu podívat.

Konečně nastal další víkend.Dojel jsem do města, kde měla začínat.Na nádraží nebylo po úzkokolejce ani stopy, zřejmě byla zrušená už dávno.Ale stejně jsem se vydal po její bývalé trase.
Šel jsem dlouho a nacházel jen sporadické pozůstatky bývalé dráhy.
Každých několik kilometrů jsem si zaznamenal polohu auta, abych se k němu mohl vrátit poté, co jsem si prošel trasu bývalé dráhy po silnici.


Jel jsem místem, kde kdysi dráha křižovala místní silnici.Míjel jsem kapustové pole a náhle se přede mnou objevil zajíc ležící na silnici. Zastavil jsem a řekl jsem mu: Koukej zmizet ze silnice, nebo tě přejedu.Zajíc nic.Šel jsem k němu blíž, abych se podíval, jestli to není třeba jen atrapa plná hřebíků, nastražená na řidiče.
Cesty, kudy jsem celý den jezdil byly úzké místní silničky, které jen spojovaly odlehlé zemědělské usedlosti a kdoví, jak moc tam měli v oblibě cizince.
Byl to skutečný zajíc, kterého asi krátce předtím srazilo auto.Nemohl se postavit na zadní tlapku.Kdykoliv to zkusil, jen se bezmocně převalil na bok a zůstal ležet.
Sedl jsem si na mez vedle zajíce a přemýšlel, jak mu pomoci.
Kdybych našel místního veterináře, jak bych mu vysvětlil, co od něj chci?
Kdybych ho odvezl k nám, veterinář by asi napřed poslal na vyšetření mě, až by se dozvěděl, že mu vezu pacienta z Belgie.Nehledě na to, že by mě mohla někde zastavit celní stráž a vyptávat se proč převážím pasažéra bez dokladů.

Z druhé strany zpoza plotu zuřivě štěkal pes.Okřikl jsem ho, ať mi pořád neskáče do řeči, že se bavím se zajícem a ne s ním!Poslechl, přestal štěkat a odešel.
Po chvíli nedaleko vrzla vrátka a ke mě se začala blížit jakási zahalená postava.Pes si pravděpodobně šel stěžovat a jeho paní se přišla podívat, kdo se to rozkřikuje na jejího pejska.
Slovo, které pronesla na pozdrav jsem odněkud znal.Používalo v Jižní Africe a znamenalo to dobrý večer.Teď jsem si uvědomil, že už nejsem ve frankofonní Wallonii, ale ve vlámsky mluvícím Brabantsku a vlámština se trochu podobá holandštině, jejíž starověkou odnoží se dodnes mluví na jihu Afriky.Prošel jsem po trati asi hodně velký kus cesty.
Na druhou stranu jsem se zaradoval, že slyším známý jazyk!Ale dlouho mi radost nevydržela.Další a možná jediné slovo na které bych si vzpomněl bylo dobré ráno a tak dlouho se mi tam sedět nechtělo.
Postava rozhodila rukama, aby mi naznačila, co že tam jako pohledávám.Odpověděl jsem rukama něco, co by mělo znamenat:No, co povídám si se zajícem, to se tady snad nesmí?A ukázal jsem, že vysvětluju zajícovi, aby se schoval do pole, aby se mu nestalo ještě něco horšího.
Pak mi došlo, že by to mohla být majitelka pole a asi by se mi taky nelíbilo, kdybych našel doma u záhonu nějakého cizince, který přemlouvá zajíce, aby mi vlezl do kapusty.
Moment, moment, zrušil jsem předchozí gesto zamáváním rukama, já jsem mu neříkal, aby vlezl do kapusty, já jsem mu jen nabídl, že ho svezu autem.Otevřel jsem dveře a ukázal zajícovi, že si má nastoupit.Zajíc se ani nehnul.
Postava naznačila něco rukama, jako že mě zajíc asi moc neposlouchá.
Ale poslouchá, jenže nemůže chodit, asi má zlomenou nohu.A aby mi postava dobře rozuměla, obešel jsem zajíce z druhé strany a promluvil na něj.Zajíc natočil uši směrem ke mě.
Vidíte, ukázal jsem postavě, zajíc slyší dobře.
Zajíc vzápětí udělal jeden malý krůček směrem k autu.Pomalu, ztěžka ale přece.
Vypadá to, že nemá nic zlomeného, ale asi dostal pořádnou ránu.Chvíli mu potrvá, než se vzpamatuje.Hned jak nastoupí, tak jedeme pryč.Usmál jsem se na postavu, aby to snadněji pochopila.Ta se jen podívala na poznávací značku auta, otočila se, zamumlala něco ve smyslu, co, že to v Čechách žije za blázny a chtěla jít pryč.
V tu chvíli mi zapípal telefon.Přišla mi na mobil s francouzskou SIM kartou jedna z podivných SMS zasílaných francouzským Telecomem, jejichž smysl jsem vesměs nedokázal pochopit ani po důkladném studování za pomoci elektronického překladače.Po jejím přečtení jsem se znova otočil na pozvolna odcházející postavu.Počkejte prosím, ta SMS je asi pro vás, řekl jsem směsí slov, které jsem doposud z francoužštiny pochytil.Nemáte nějakého příbuzného u jednotek OSN v Afghanistánu?Nějaký belgický voják mi nabízí k odprodeji obnošenou uniformu.Nechcete si to přečíst? No, jo ale jak France Telecom ví, že jsem zrovna tady, došlo mi v zápětí?
Postava se znova nevěřícně otočila směrem ke mě a zaťukala si na čelo.
Jako naschvál přišla další SMS.Když tedy Francouzi vědí kde jsem, tak mi snad posílají adresu veterináře, abych se tady nemusel vybavovat s tou divnou osobou.
Kdepak adresa veterináře, představte si, že mi teď osobně píše prezident Francie, že na mě čeká, abych mu zaplatil 17 Euro za tunu emisí, kterou jsem ve Francii vypustil z výfuku auta.Takové zmatenosti mi na mobil chodí pořád a vy si myslíte, že blázen jsem já, když se snažím zachránit zajíce?

Postava se plácla do čela a nevěřícně zakroutila hlavou.Pak naznačila jedním gestem, že jde pryč, druhým gestem, že se vrátí zpět a třetím gestem cosi o použití střelné zbraně.
Vyvalil jsem oči.Tak vy místo toho abyste tomu nevinnému chudáčkovi pomohla ho chcete zastřelit?
Zakývala prstem ze strany na stranu a naznačila, že má dvouhlavňovku a že zajíc přijde na řadu až po mě.
Pak se definitivně otočila a odcházela.Počkejte prosím, můžu si vzít jednu kapustu, aby mi zajíc po cestě nehladověl?Přece jen s ním budu budu muset k doktorovi k nám, tady mi nechce nikdo rozumět.
Postava aniž by se zastavila zvedla ruku a roztaženými prsty mi jasně dala najevo, že mám pět minut času, než se vrátí s puškou. Zůstal jsem tam sám se zajícem.Do auta se mu nastoupit nechtělo.
Zajíci, povídám mu, ta paní už je pryč, když nechceš jet se mnou, tak zalez do té kapusty, než tě ta bolest přejde!Nehnul se z místa.Smutně na mě koukal a asi mi chtěl říct, že ona osoba si asi nedělala legraci a že brokovnice je nástroj, který na zajíce používá často.
Zajíci, já odsud nejpozději za čtyři minuty mizím, jestli nezalezeš, tak tě to bude mrzet!Až odjedu, objeví se zase ten pes.A ta paní bude mít na tebe rovnou dvě patrony, protože já na ní rozhodně čekat nebudu!Zajíc udělal dva nebo tři malé skoky podél pole.Do kapusty, ale nezalezl, přestože jsem jí před ním neustále rozhrnoval.Nevím proč, asi je to zkrátka jejich povaha, být stále na otevřeném prostranství.Králík, nebo jiný hlodavec, by byl na jeho místě schovaný okamžitě.

Zajíci, naposledy ti říkám zalez!Zajíc udělal ztěžka několik skoků a chtěl pokračovat rovně podél pole.To už jsem se na něj osopil.Tak to teda ne kamaráde, já tady kvůli tobě riskuji a ty se chceš takhle procházet?Zatoč tady za roh!Tudy vedla kdysi trať a zbyla po ní soutěska, tam se můžeš schovat.
Zajíc opět nereagoval.To už mě dožralo.Řekl jsem "haf".Zajíc se lekl.Asi pochopil, že se paní může vrátit nejen s brokovnicí, ale i se psem a odbočil do soutěsky.
Aspoň něco, tam tě snad neuvidí.Nasedl jsem do auta.Zajíc ale nehnutě seděl na kraji soutěsky a koukal.
Teď už mě dožral.Znova jsem vystoupil z auta a řekl zajícovi naprosto nekompromisně.Máme poslední tři minuty, než na nás bude mířit brokovnice, takže mě dobře poslouchej:Haf, haf haf!Řekl jsem co nejhlasitěji, aby zajíc konečně pochopil, vážnost situace a snažil jsem se přitom co nejvíc napodobit dialekt odposlechnutý od místního psa.
Postava v dálce už pozvolna zacházela do domu, ale když mě slyšela, jak se pokouším v rozhovoru se zajícem imitovat jejího psa, nahlédla napřed do psí boudy.
Zřejmě jsem jejího pejska napodobil dost věrně a tak si nebyla jistá, jestli neutekl a já se mu v jeho řeči nepokouším rozmluvit zakousnutí zajíce.I zajíc to konečně pochopil a zalezl za keř.
Popřál jsem mu hodně štěstí a rozloučil se slovy, tak se měj, já jedu.Už je tma, nevím kde jsem, na jedné straně mě ohrožuje ozbrojená bába, někde na hranicích na mě číhá francouzský prezident s kasičkou a kdoví jestli tady někde poblíž není ten voják, co prodává obnošené uniformy.