Stejný začátek, jiný konec.

Čekala mě cesta, která mi byla povědomá z dob, kdy jsem v Praze na Smíchovském nádraží pozoroval projíždějící rychlík
zvaný Západní expres vypravený z Prahy na trasu Plzeň-Nuernberg-Kaiserlautern-Saarbrucken-Metz-Paris.
Tenkrát, za hluboké totality, kdy se člověk nesměl k západním hranicím ani přiblížit jsem si myslel, že se s ním nikdy nesvezu a do takových končin se nikdy nepodívám.
V obou případech jsem se mýlil.
Svezl jsem se s ním, ale jen ze Smíchova na Hlavní nádraží, v dobách kdy ještě nejezdila trasa metra B.
Dnes už se s ním nesvezu.Hledal jsem ho v jízdním řádu a nenašel.Zrušili ho.
Jak může někdo zrušit vlak, který měl kdysi absolutní přednost před veškerou ostatní dopravou?Pro všechna nádraží znamenal totéž jako Concorde pro všechna letiště.
Všechno mu šlo z cesty.Jenže Concorde už taky dolétal.Takže, co se divím?
Před Západním expresem měl přednost jen jeden jediný vlak a to speciální souprava, kterou přijel dnes již nebožtík Severokorejský diktátor Kim-Ir-Sen, protože se bál létat letadlem.
No jo, to už je ale doba.Uplynulo rovné čtvrtstoletí, od chvíle, co po mě chtěl, abych mu spravil ledničku.
Špatně chladila a na tak dlouhou cestu se přece musel důkladně zásobit Staropramenem.
Ale, vůbec.Proč si vlastně všichni myslí, že jsem mu tu ledničku spravoval já?
To byl kolega.Ode mě chtěl diktátor jen nabít baterie do vysílaček, aby mohl komunikovat s doprovodným vlakem plným ozbrojenců.Já jsem jen odmontoval několik baterií a odnesl je do akumulátorovny.
Kdežto kolega zůstal uvnitř luxusně zařízeného vagónu a nechápavě zíral na lednici, jakou ještě nikdy předtím neviděl za dozoru nepřátelsky se tvářící ochranky.
Od svých šéfů jsem dostal nařízeno ve státním zájmu celou noc akumulátorovnu hlídat.
Samozřejmě, že tehdejší doba vyžadovala splnit bez odmlouvání jejich nařízení a tak jsem nechal v akumulátorovně rozsvícená světla, abych z protější restaurace... Ale, ale, co to říkám, do restaurace tenkrát normální člověk snad ani jít nemohl, na to neměl příjmy.
Takže znova: Abych mohl z "nálevny páté cenové skupiny bez ventilátoru", kde na rozdíl od diktátorova vlaku fungovala lednice skvěle, jsem za popíjení Staropramenu mohl dobře sledovat, jestli se náhodou nějaký blázen nepokusí odnést několik pro běžný život zcela nepoužitelných baterií.
Po několika hodinách dorazil i kolega.Byl úplně vyřízený, jak na něj severokorejské gorily koulely našikmo očima.
Spravil to?Vlastně ani nevím, moc toho nenamluvil.No a i kdyby ne, tak co je nám dneska potom?A co nám vlastně kdy bylo po tom, čím se nalévali diktátoři?Nejen tenkrát, ale i dnes!

Hodně se toho změnilo...Ale opravdu hodně...Takovou lednici, která mi sama zatelefonuje, když pivo dosáhne správné teploty, jako měl Kim-Ir-Sen už máme v práci taky.
Ale ne...To si vymýšlím:-)To by ta lednice musela znát dvě desítky jazyků, kterými se na stavbách mluví a provolala by spoustu peněz.Takže posílá maily a jen v angličtině:-)

Část trasy legendárního Západního expresu jsem si projel autem při cestě na stavbu a zbytek trasy z Německo-Francouzských hranic rychlovlakem.To býval také můj sen.Ve své době to byla technika s velkým "T".Francouzské vlaky byly rychlejší než rovněž obdivované japonské šikanzeny.
Konečně jsem se dočkal.Nejel jsem sice francouzským TGV, ale německým ICE, ale v rychlosti a pohodlí se mu rozhodně mohl rovnat.Místy se řítil, jak už je dnes zcela běžně rychlostí okolo 320 km/h a téměř čtyřistakilometrovou vzdálenost mezi Saarbruckenem a Paříží zdolal za necelé dvě hodiny.
Na nových rychlotratích jel naprosto klidně bez drncání.Při přejíždění starých tratí to sice s vlakem trochu házelo, ale vzhledem k tomu, že je projížděl "pomalým" tempem 160 km/h, to zas tak strašné nebylo.

Jak to vlastně začalo?

Na cestu jsem si opět vyzvedl služební auto, opět nastavil satelitní navigaci na požadovaný cíl a opět jsem vyrazil.V Čechách jsem najel na dálnici.Už po 650 kilometrech jsem dorazil do cíle.
Pozn: Tomu se opět říká hladký průběh cesty.Ale tím veškerá podobnost končí.

Dojel k jsem k elektrárně v městě Saint Avold a zastavil u brány.Tentokrát jsem se nestrachoval, že se nedomluvím.Ale ouha.
Ochranka tentokrát anglicky nemluvila.
Pozn: Takže jsem si s nimi moc nepopovídal.

Hotel jsem nehledal.Zajistil jsem si ho předem po internetu.
Pozn: Chybami se člověk učí.

Druhý den jsem přišel do práce.Můj šéf, tentýž pán, jako minule v Pont sur Sambre mi přidělil prostornou kancelář.
Seděl v ní Alzhaimer.Ano, tentýž Alzhaimer se kterým jsem podnikl v Jižní Africe onen děsivý výlet do Kapského Města.
Oproti němu seděl Hubert.Tentýž Hubert, se kterým jsem seděl u jednoho stolu v Saúdské Arábii a kvůli kterému nosili všichni přítomní vatu v uších.
Celý den jen hulákal a bylo mu přitom jedno, jestli huláká na někoho, nebo sám na sebe.
Nechápu, proč se takto zvukově nadaný člověk neživil raději jako plašič ptáků v okolí letišť.
Z Alzhaimerem si byli svým způsobem velmi podobní.Jeden měřil 150 cm a druhý vážil 150 kg.
Mezi sebou se nesnesli.Hluk v kanceláři způsobený jejich překřikováním vysoce překračoval všechny přípustné hygienické limity.
Pozn: Jak jsem jen rád vzpomínal na tichého kolegu z předchozí stavby.

Moji montéři byli tentokrát Rumuni.Byli to dobří montéři.Měli však jednu nevýhodu.Nebyli ještě na stavbě.
Pozn: Dost podstatná nevýhoda.

Vedení stavby mi slíbilo, že dorazí v pondělí.Jenže nevěděli které.Stále si mysleli, že to příští.Ale které příští, taky nevěděli.
Pozn: Další podstatná nevýhoda.Teď jen nevím, co je horší, špatní montéři na stavbě, nebo dobří montéři v nedohlednu.

Dorazili po více než čtyřech slibovaných pondělcích a ještě k tomu ve čtvrtek.
Pozn: Zrovna, když jsem chtěl jet domů.Překazili mi víkend.Abysme dohnali zpoždění, musel jsem do práce v sobotu i v neděli.

Na staveništi bylo o jednoho černocha víc než minule.Takže dvakrát tolik, což v absolutních číslech znamená dva.
Pozn: To je ještě v mezích.

Okolí nebylo zdaleka tak pěkné, jako minule.Všude kolem se tyčily tovární komíny a krajina byla plná vytěžených uhelných pánví.
Protože elektrárna byla větší, očekávalo se, že stavba bude trvat déle.
Místo v hotelu jsem si chtěl najít podnájem, ale ve Francii se mi to nepodařilo.Vše bylo obsazené.
Vedení stavby mi našlo podnájem v německém městě Saarlouis.Do práce jsem denně jezdil z Německa do Francie a zpět.

Pozn: Ještě, že už hranice mezi evropskými státy jsou skoro neznatelné a poznat se dají jen podle opuštěných budov celnic a cedulí s názvem státu do kterého se vjíždí.