Cesta

Už jsem letěl s nejmenovanou leteckou společností, kterou bych nazval hladovou, protože za celou cestu byl k jídlu jen nanuk.Také jsem letěl se společností, kterou bych nazval žíznivou, protože zakazuje vzít si na palubu vlastní pití a o to, jestli se jim cestující po cestě seschnou se již příliš nestará.
To čím jsem letěl tentokrát, sdružovalo nevýhody obou výše jmenovaných, a nejenom to.Už při nástupu nebylo na letence vyznačené číslo sedadla jak bývá dobrým zvykem u seriózních společností.Nástup se uskutečňoval stylem, urvi si co můžeš.Přednost při nástupu měli sice cestující první třídy a bezohlední neurvalci, ale k letadlu nás z haly vezli letištním autobusem ve kterém jsme se stejně promíchali.Žádné oddělení pro první třídu v letadle nebylo.Všechna sedadla byla stejná a interiér spíše připomínal tramvaj.Mezera mezi sedadly byla tak malá, že se mi nepodařilo se do ní vejít.Opěradla byla z tvrdého plastu a jen naoko potažená čalouněním.Celou cestu jsem strávil napůl ve stoje v marné snaze se nějak vměstnat do mezery.Ačkoliv, co jsem vlastně chtěl, vždyť jsem letěl jen jednu stanici.
Odlepili jsme se od země a na letáku, který jsem našel byla hrdá informace, že společnost létá už celé čtyři dny!Přičemž letenka byla zakoupená u klasické letecké společnosti a linku z Prahy do Barcelony jim zajišťovala tahle podivná nízkonákladová firma.Jídlo nebylo v ceně a muselo se platit zvlášť.Když jsem si chtěl i přes nehoráznou cenu něco dát, zjistil jsem, že vše, co mají je jen jeden druh sušenek.Nedal jsem si raději nic.Když letuška roznesla to málo, co měla na servírovacím stolku, dala si do mikrovlnky ohřát vlastní jídlo, které si sama pro sebe přinesla na palubu.Vonělo to po celém letadle a nebyl jsem sám, komu se z toho sbíhaly sliny.Pak se přede všemi pustila do jídla a sedla si tak, aby na ní všichni dobře viděli.K tomu všemu vyšel z kabiny pilot, mladý kluk, zřejmě se teprve zaučoval a asi ho to moc nebavilo, protože si sedl vedle letušky a vesele se bavili.
Když se s námi po přistání posádka letadla loučila slovy "nashledanou", neodpustil jsem si odpověď "jenom to ne!" V tomto případě jsme naštěstí přistáli na normálním letišti, ale to u nízkonákladů není zas tak běžné.Aby se vyhnuli letištním poplatkům, přistávají tyhle pochybné společnosti mnohdy na místech odkud je jediný způsob dopravy jejich autobus nebo jejich taxi a tam si od cestujících vyberou, to co ušetřili na letence.

Po té jsem čekal v Madridu řadu hodin na přípoj.S odletem druhého letadla byly nějaké zmatky.Někdo asi naštval pilota, protože s námi letěl, jako kdyby to ukradl.Letadlo bylo tak malé, že jsem si ani nemohl vzpřímeně stoupnout.Všechny tři letušky byly takové žirafy, že se do letadla na výšku taky nevěšly.Protože let byl krátký, doslova mezi nás rozházely sendviče a zle se koukaly na každého, kdo jedl pomalu.Když jsme byli nad Zaragozou, pilot to stočil téměř střemhlav dolů.Kdo nestačil dopít, měl pití vylité na kolenou.

Vystoupil jsem z letadla a šel do haly. Letiště vypadalo jako nádraží někde na vesnici.
Letiště v Zaragoze

Byla noc, půjčovny aut byly zavřené a než jsem se dostal ven nezbyl na mě žádný taxík.Jakási ozbrojená pracovnice letištní ostrahy za mnou zhasla a zamkla halu.
Nechceš zavolat taxíka, houkla na mě.
Odpověděl jsem.No jasně, co bych tady jinak dělal.
Tak já Ti ho zavolám, odvětila otráveně a odešla.Zůstal jsem před budovou sám, potmě a byla mi zima.
Po chvíli se přihnal taxík, lépe řečeno dva.Jeden z nich se tam asi připletl omylem.Bohužel jsem si asi sedl do toho nesprávného.Bylo to rozvrzané vozidlo, které se sotva vleklo a řídil ho mumlavý dědek.Za celou cestu nepostřehl, že na něj mluvím španělsky a snažil se mi odpovídat něčím, co připomínalo kombinaci astmatického záchvatu s angličtinou.
Do hotelu mě ale dovezl a šel se zeptat do recepce, jestli je volné místo.Napřed se ale recepční zeptal jestli umí anglicky.Když řekla ne, začal vyvádět jako pominutý, co prý je to za pořádek, když se recepční nedovede domluvit s cizincem.Raději jsem ho dotlačil ke dveřím s tím, že stojí s autem na zákazu parkování a že slyším z dálky policejní sirénu.Než došel k autu odchytl ještě několik náhodných chodců jdoucích po chodníku a každému vykládal jak neschopný mají v hotelu personál.
Ubytoval jsem se.Jestliže do letadla jsem se nemohl vejít na výšku, do pokoje jsem se nevešel na délku.Byl to kumbál o rozměrech necelé 2 čtvereční metry.Postel jsem si musel dát úhlopříčně, abych se mohl natáhnout.
Ráno jsem se nemohl dostat z pokoje.Dveře byly zvenku zalepené novinami a právě se začínalo malovat.

Musel jsem si do papíru vyříznout díru, abych se dostal z pokoje.Samozřejmě, za notného nadávání malířů, kteří museli za mnou dveře zase zalepit.
Nechal jsem se dovézt zpět na letiště.Půjčovny byly zavřené a v hale byli jen taxikáři, kteří leželi na lavičkách a hlasitě chrápali. Kdybych si došel na přistávací plochu a odletěl s nějakým letadlem, snad by to nikdo ani nepostřehl.
V informacích mi řekli, že půjčovny otevírají až odpoledne a to jen v některých dnech.Na otázku, jestli to bude i dneska, informátorka jen krčila rameny.
Na otázku co mám dělat jsem dostal odpověď, že si mám vzbudit některého taxikáře a dojet s ním na nádraží, kde jsou taky půjčovny.

Dojeli jsme na nádraží.Z jedné strany bylo vlakové a z druhé autobusové. Celý komplex vypadal jako letiště.Ještě, že si to pilot v noci nespletl.
Budova ze strany vlakového nádraží	Budova ze strany autobusového nádraží

Nádražní budova byla hala plná policistů a vstup na nástupiště jen přes turnikety s rentgenovou kontrolou zavazadel.
Policisté možná nevěděli, že nejsou na letišti.
Půjčovna aut byla tak ukrytá, že jsem se zavazadly prošel několikrát celé nádraží a trvalo mi dlouho než jsem jí našel.Už v tu chvíli jsem měl pocit, že si mě ochranka nějak moc všímá.
To jsem ještě netušil, že parkoviště je od půjčovny vzdálené několik set metrů daleko a že si s kufrem v ruce ještě udělám nedobrovolnou prohlídku města.
Podzemní parkoviště jsem našel, ale jenom vjezd, kde byl zákaz vstupu pro pěší.
Neměl jsem chuť se dál vláčet se zavazadlem a hledat vhodnější vstup a tak jsem tam vtrhnul tím vjezdem.
V půjčovně mi řekli, že mám auto najít pomocí dálkového ovladače.Prošel jsem několik poschodí a nikde nic.
Všude spousty aut, jen to pravé ne a ne najít.
Pak jsem si všiml, že se mě pokouší obklíčit policejní hlídky.Už jsem se tam motal možná několik hodin a zřejmě všude byly kamery a oni mě pozorovali.Odchytli mě a kontrolovali mi kufr, jestli v něm nemám dynamit.Když se ujistili, že nejsem islámský fundamentalista, pokusili se mi pomoci.Přestože jich byla celá jednotka a rozvinuli se v rojnici po všech patrech parkoviště, auto stejně nenašli.Nakonec jim pomohl uklízeč, který měl větší přehled a auto objevil.Dálkový ovladač měl vybitou baterii a tak bych to sám asi nenašel.