Pohostinství
Restaurace jsou v Jižní Africe většinou čisté, pěkné a upravené.Ovšem personál nebývá vždy příliš dobře vyškolený.
Pokud je u stolu víc lidí, kteří třeba chtějí zaplatit zvlášť, většinou si s tím neví rady.
Stalo se mi, že při placení číšník řekl: Vy jste měl šest piv, váš kolega čtyři, to je...chvíli přemýšlel, dvě piva.
Opravil jsem ho.To musíte sečíst a ne odečíst.
Znova se zamyslel.Ale mě vychází, že šest bez čtyřech jsou dvě.
Víte co, řekl jsem mu: Přineste kolegovi ještě dvě.Tím pádem to bude šest bez šesti a vám to ušetří námahu s počítáním.
Když jsem letěl na vánoce domů, měl jsem v Johannesburgu spoustu času na další letadlo.
Vybral jsem si pěkně vypadající restauraci Steak House.Jídlo bylo bez problémů.K pití jsem chtěl pivo.
Servírka se zeptala: Amsteell a nebo Castle?
Měl jsem už jihoafrického piva plné zuby, takže tuhle volbu jednoznačně vyhrál holandský Amsteell.
Co jsem mohl čekat jiného než, že přinese jihoafrický Castle.Neřekl jsem nic, vypil ho a za chvíli chtěl další.Točené neznali, nosila mi ho v třetinkových plechovkách.
Když jsem si říkal o čtvrté, šly na ní mrákoty, jestli nedostanu otravu alkoholem.Asi nebyli na Čechy příliš zvyklí.Nechápala, že čtyři třetinky piva při osmihodinovém čekání na letadlo, jsou něco jako krmení slona burskými oříšky.O páté jsem si raději už neřekl, aby ze mě nezkolabovala.
Dal jsem si místo toho kafe.Jenže ona mi potom chtěla nosit jedno za druhým.
Řekl jsem si o účtenku.Bylo na ní jídlo, jeden Amsteell a dvakrát Castle a kafe.Když jsem se zeptal, kde je napsané čtvrté pivo a proč je tam Amsteell, který jsem neměl, vyvalila oči a zděšeně se zeptala.Chcete ještě čtyři piva najednou?Všechny Amsteell?
Radši jsem zaplatil a šel pryč.
Po vánocích, na zpáteční cestě do Afriky jsem si v Johannesburgu sedl na stejné místo, do stejné restaurace.Ale až po té, co jsem se přesvědčil, že tam tentokrát neobsluhuje ona nechápavá osoba.
Byla tam jiná, která se té první přinejmenším vyrovnala.
Dostal jsem jídelní lístek.Byla na něm uvedena tři snídaňová menu.Příliš jsem nerozumněl, co obsahují a tak jsem si zkusil jedno dát podle čísla.
Servírka si to zapsala a odešla.
Jenže, za chvíli se vrátila v doprovodu kuchaře s tím, že jsem neupřesnil, jak chci snídani naservírovat. Začal se vyptávat, jak hodně usmažené vejce chci.Jestli málo, středně a nebo hodně?Bylo mi to úplně jedno, ale nedal si to vymluvit.Ptal se neustále dokola, takže jsem nakonec rezignoval a plácl, že chci třeba středně.Myslel jsem si, že už mi dá pokoj.Omyl.
Byla to první z řady dalších otázek, na které jsem úplně náhodně odpovídal jednou z uvedených možností.Příliš jsem jeho otázkám nerozumněl.Kuchař ani servírka si nic nepsali.Nevím co si z toho mohli zapamatovat.Řekl bych, že nic.Škoda, že mě nenapadlo jim říct, aby mi to zopakovali.
Za chvíli mi přinesli snídani.
Bylo to volské oko.Bylo jen jedno i když mám dojem, že na lístku byla dvě, jenže když jsem nevěděl, na co jsem prve odpovídal, tak těžko říct jestli jsem si to druhé sám nezamítl.Pidiplátek anglické slaniny, kroužek vykrojený z rajčete, jeden krajíček toustového chleba a dvě krabičky másla ve velikosti asi tak nehtu na palci.Víc nic.
Na jednu otázku jsem si přitom vzpomněl.Kuchař se mě ptal jestli chci plátek slaniny tenký, střední nebo silný.Pamatuji si jasně, že jsem řekl silný ale dostal jsem tenký.Aspoň mi připadalo, že tenčí už ukrojit nejde.Zajímalo by mě, jak by asi vypadal, kdybych chtěl tenký?
To jsem snad spotřeboval víc energie na objednávání, než jsem z tohohle mohl dostat zpátky.Než jsem ukrojil první sousto, servírka přiběhla, aby se zeptala, jestli mi nic nechybí.Nechtěl jsem se dohadovat a tak jsem řekl, že je vše v pořádku.Než jsem tuhle jednohubku dojedl, přišla se zeptat ještě třikrát nebo čtyřikrát a to vždycky v okamžiku, když jsem měl plnou pusu.
Tenhle způsob vyptávání je v každé restauraci.Žádný číšník nedovede sledovat situaci u stolů a místo toho aby přišel v okamžiku, kdy má host prázdný talíř a nebo sklenici, chodí se pravidelně ptát v několikaminutových intervalech.Když ho host chce přivolat, číšník stojí někde opřený o zeď a kouká do stropu.
Na běžnou restauraci, na kterou u nás stačí 1-2 lidi jich zde bývá v průměru 6-8.
Chtěl jsem to zapít a chtěl jsem pivo.Odpověděla mi, že v těchto hodinách se žádný alkohol podávat nesmí.Objednal jsem si tedy colu a kafe.Opět přišla za chvíli zpátky, tentokrát v doprovodu specialisty na horkou vodu.
A zase jsem si vyposlechl hromadu otázek.Jaké chci kafe, jestli chci s mlékem, jestli se studeným nebo ohřátým, jestli chci cukr, nebo umělé sladidlo a když cukr, tak jestli hnědý nebo bílý.Když jsem konečně dostal kafe a colu, všiml jsem si, že mladík, co seděl u sousedního stolu dostal pivo.
Zeptal jsem se jak je to možné?Dostalo se mi odpověďi, že alkohol se smí podávat od 10.00 a já jsem si jej chtěl objednat v 9.55.Ještě, že jsem neměl po ruce žádný těžký předmět, protože by té servírce asi přistál na hlavě.
Raději jsem se zvedl a šel se projít po letištní hale.Za chvíli mi po téhle hladové snídani začalo znova kručet v břiše.
Vešel jsem do lákavě vyhlížející rybí restaurace.Bláhově jsem se domíval, že to tam bude lepší.Další omyl.
Na obrázkovém jídelním lístku bylo Sushi.Vypadalo pěkně, jako velká mísa plná exotických laskomin, ze které se nakonec vyklubala jen zvětšená fotka.Na talíři, který mi číšník donesl jsem našel pár kousíčků rybího masa, tři slisované válečky rýže a malinký kopeček křenové pasty.Místo oběda zase jednohubka!
Příbor neměli.K dispozici byly jen hůlky.Ještě, že s nimi umím jíst, jinak bych se do toho musel pustit rukama.Ryba byla skvělá, rýže se zalisovanými ústřicemi také, ale když jsem vzal do pusy pastu, vyhrkly mi slzy jak malému dítěti.To bylo něco tak pálivého, že se to nedalo vydržet.Jako naschvál se mě zrovna v tu chvíli přišel číšník zeptat, jestli mi nic nechybí.Nemohl jsem odpovědět, nešlo to spolknout a nechtěl jsem to před ním vyplivnout.
Když se mi to nakonec přece jen podařilo, hlad mě úplně přešel.Ne snad proto, že bych se najedl, ale protože to i v žaludku pálilo jako čert.
Číšník přivedl vedoucího i se zástupcem.Všichni tři se mě sborově zeptali, jestli jsem se rozbrečel kvůli tomu, že mi nechutnalo?
Nevěděl co jim říct.Měl jsem chuť je poslat někam, ale nechtěl jsem být na ně zlý, protože mi bylo jasné, že za to nemůžou.
Na letištní restaurace v Johannesburgu jsem zanevřel.
Večer po příletu do Mossel Bay jsem šel rovnou do Santos Train Express, protože jsem už hlady šilhal.Potkal jsem tam kolegu z práce, který na vánoce nejel domů.Vypadal sešle.Asi tam už seděl dlouho, protože začínal trpět samomluvou.Obsluha samozřejmě nepostřehla, že u stolu přibyl další člověk, takže jsem se musel jsem hlasitě připomenout.Když jsem si objednal jídlo, ozval se kolega: Vždyť se ani nezeptali jestli to chceš s bramborami nebo s hranolkami.Musel jsem ho umlčet s tím, že mám hlad a nechci poslouchat žádné otázky.
Netušil co mě ten den všechno potkalo.
Santos Train Express neboli vláček byla moje oblíbená restaurace.Zkraje tam vařili dobře, ale s nástupem turistické sezóny, začalo přibývat nejen hostů, ale i personálu.Ten se někdy střídal stejně rychle jako hosté.Jejich kvalifikace byla podobná jako u mé montážní party a kvalita jídla se měnila nejen po dnech, ale někdy i po hodinách.
Klidně jsem si mohl dávat stále jedno a to samé, třeba i několikrát denně a stejně to bylo vždycky něco jiného.Divím se že nezavedli univerzální pokrm s názvem "Překvapení dne" nebo "Tisíckrát a stále poprvé".
Klasická návštěva začínala zpravidla následovně:
- Zkusit oslovit některého číšníka u koho si můžem objednat.Většinou nám sdělil, že není zodpovědný za náš stůl, ale kvůli tomu, že jsme vážení hosté, se obětuje a přinese nám jídelní lístek z pultu vzdáleného asi tak dva metry.Chudák se z té námahy celý zadýchal a zpotil, ale zvládl to.
- Pokud byl trochu chytřejší, zavolal svého kolegu, obsluhujícího náš stůl.
- Pokud ne, bylo nutné jej vypátrat svépomocí.
- Pokud přivolaný nebo vypátraný kolega byl chytrý, většinou po té přinesl přibližně to, co jsme si objednali.
- Pokud ne, místo brambor přinesl hranolky, místo sýrové omáčky houbovou a místo propečeného steaku syrovou flaksu.
Na dresing systematicky zapomínal.Co je to příbor jsme mu vysvětlili na vzorku doneseném z domova.
I druhou nejbližší restauraci jménem Pavilion jsem navštěvoval v závislosti na tom, jak se tvářili mí kolegové, vracející se z večeře.
Jednou přijel na kratší pobyt jakýsi Ind.Takový drobný člověk.
Chtěl mě pozvat na večeři.Neměl jsem po ruce zrovna žádnou výmluvu, proč nejít a tak jsem chtě nechtě souhlasil.Jenže jako naschvál zamířil do Pavilionu, kde asi tak třikrát předtím neměli točené pivo.Vždycky jsem číšníkovi vynadal, že třetinková plechovka je pro děti a já chci pořádnou sklenici.
Ten den, kdy jsem tam byl s Indem ho jako na potvoru měli.
Číšník se mi chtěl pomstít a tak řekl: Dneska máme točené a vy jste říkal, že dětské nepijete, tak bych vám doporučil tuplák.
Zkraje jsem tak nějak ze slušnosti, vůči Indovi nechtěl, ale číšník byl očividně zlomyslný a tak jsem souhlasil.
Ind pípnul: A mě malé!
Ind opravdu dostal menší pivo než já.Bylo sice poloviční, ale nebylo zas tak malé, jak si Ind představoval.
Zděšeně protočil očima a zamumlal si pro sebe.Půl litru?To mi doma stačí na týden!
Podruhé se zděsil, když ve mě tuplák zmizel téměř okamžitě a skoro bez polknutí.Po dnu na stavbě v čtyřiceticetistupňovém vedru, to byla jen slabá náplast na to, co se ze mě přes den vypařilo a tak jsem hned vrátil číšníkovi prázdnou sklenici se slovy: A teď už mi konečně přineste něco k pití, připadám si tady jako na Kalahari a ne v restauraci.
Číšníka v tu chvíli zlomyslnost přešla, protože náš stůl přestal obsluhovat a poslal místo sebe jiného.
Dal jsem si naprosto normální porci jídla a Ind si dal mističku salátu.Snědl jsem to dříve než on.Ani to málo nedokázal dojíst.Statečně se pokoušel vypít pivo.Bylo vidět, že je to na něj moc i přestože se snažil ze všech sil.Nedopil ho.
Začal kecat nesmysly.Když jsme odcházeli, musel jsem ho podpírat.Z oken hotelu se na nás koukali kolegové a pobaveně na mě volali: Cos to do něj nalil?Vždyť nemůže ani chodit?
Na to se nedalo odpovědět, stejně by mi to nikdo nevěřil.
Při večeři si Ind stěžoval, jak jsou v Indii špatně placení, ale co by chtěl při tak malé spotřebě?
Kdyby mě stačila uživit jedna hlávka zelí na měsíc jako jeho, stačila by mi k soběstačnosti sada květináčů.
