Co se při návratu do Ghany nezměnilo.

Tak za prvé bych řekl, že se nezměnili lidé. Když jsem přijel znova na stejné místo jako před čtyřmi lety, první člověk který mě poznal mě hned po pozdravu požádal o kalhoty.Že ale na ně nespěchá, prý stačí když mu je nechám až budu odjíždět.

Druhý známý ode mě chtěl košili.Na rozdíl od prvního ale pospíchal, protože šel večer na párty a chtěl se ukázat v novém oblečení.

Ledva jsem ho odbyl a vešel do kanceláře, sekretářka která mě taky poznala ani nepozdravila a vyhrkla na mě, jestli mi pro ní zbylo nějaké oblečení.Odpověděl jsem, že už mi zbyly jen boty a ty jí budou velké.To jí ale nijak nevadilo, protože zrovna sháněla dárek pro manžela k narozeninám.

Stejný zůstal i příplatek v taxíku, že v polední sluneční výhni jdou u auta otevřít okna a další příplatek, že v nočním chladu jdou zavřít.

Stejná zůstala i mentalita montérů.Když jsem je bez přestání hlídal dělali velmi dobře.Jakmile jsem je spustil z očí ulehčili si práci jak jen to šlo.
Taky se je stále nevyplatilo chválit.Jakmile jsem to jednou udělal, řekl si montér okamžitě o dvacet dolarů.To, že jsem ho pochválil za to, že z posledních deseti věcí které měl udělat jich zkazil jen osm a ne devět jako předchozí den a že už měl být dávno vyhozený z práce mu nedošlo.