Cesta první

Přílet.

Před odletem jsem přemýšlel jsem co ještě budu potřebovat na cestu, ale asi jsem přemýšlel až moc.
Napadlo mě, že si preventivně udělám kopii víza, kterou jsem si uložil do kufru, abych nedopadl jako nedávno v Ghaně.
To by se dalo považovat za dobrý nápad, pokud bych originál víza nenechal v kopírce.
Zjistil jsem to až v Emirátech na letišti.Výdej zavazadel byl až za pasovou kontrolou a bez víza mě k němu nepustili.
Tak jsem opět skončil v kanceláři letištní policie.
Vyndal jsem z tašky notebook a chtěl policistům ukázat elektronickou verzi.
Notebook měl vybitou baterii.
Zkusil jsem do zásuvky zasunout redukci na arabské zásuvky a zjistil, že to nejde.Na rozdíl od ostatních arabských zemí se v Emirátech nepoužívají.Tady se používá anglický typ, zřejmě díky tomu, že tuhle zemi britští kolonizátoři opustili až po nástupu elektrifikace.Zrovna jako Ghanu, kde se používaly stejné zásuvky, ale redukci odtamtud jsem nechal doma s tím, že jí tady nebudu potřebovat.
Po chvíli mi jeden z policistů podal redukci, jenže zbytečně.Napáječ od notebooku mezitím ležel zapomenutý doma vedle kopírky a kdyby měl hlavu, tak by si jí asi údivem ukroutil nad tím, proč jsem ho tam nechal i s vízem.
Jediné co jsem tedy celníkům mohl ukázat byl přitroublý úsměv.
Trvalo několik hodin, než jsem jim vysvětlil, že jsem se do Emirátů nepokusil vniknout ilegálně.
Nakonec mi přivezli kufr a já vítězoslavně vyndal vízum.Jenže celníci už byli z dohadování unavení a tak mi na něj zapoměli dát vstupní razítko. Když mi krátce po té na stavbě chtěli změnit moje turistické vízum na obchodní zjistili, že to bez razítka nejde.Manažér stavby se zděsil a řekl mi, abych raději nevycházel z hotelu do doby než mi ho seženou, protože bez razítka nemám v Emirátech co pohledávat.
Jel jsem tedy na letiště, abych celníkům vysvětlil, že mi zapoměli dát razítko.
Chvíli na mě nevěřícně zírali a pak mě vyhodili z kanceláře, že si z nich dělám srandu.Musel jsem počkat až se bude střídat směna v naději, že nastoupí někdo, kdo si na mě bude pamatovat.Na noční nikdo známý nenastoupil.Musel jsem na letiště znova druhý den ráno.
Měl jsem štěstí.Jeden z celníků mě poznal.Tak co jste zapoměl tentokrát, zeptal se mě s hlasitým smíchem.
Tentokrát jsem nezapoměl na nic, ale něco jste zapoměli vy.Ukázal jsem mu vízum bez razítka.
Doufám, že jste to tady nikomu nevykládal.Úsměv ztuhnul celníkovi na tváři.
Ale vykládal, skoro všem vašim kolegům v předchozích dvou směnách.Ale buďte klidný, nikdo mi to nevěřil.


Nástup na stavbu

Druhý den pro mě přijel řidič a odvezl mě na stavbu.Zástupce vedoucího stavby, mimochodem Egypťan mi vyběhl vstříc se slovy:To je dost, že jste tady, máme velký problém, pojďte se na něj hned podívat.
Na zemi byla namalovaná čára vyznačující osu budoucí trasy propojení generátoru s hlavním transformátorem.Končila u zdi.Egypťan se na čáru bezradně podíval a zeptal se co má dělat, protože neví jak má vyznačit pokračování čáry na vrcholu zdi a potom za zdí.
Teď jsem se zase podíval bezradně já na něj, protože jsem nevěřil, jestli to myslí vážně a nebo si ze mě jen střílí.
Egypťan pokračoval v řeči.Tady máme zaměřovací laserový přístroj, ale nahoru na zeď se nedostaneme, protože tam není lešení a pronájem přístroje je tak drahý, že ho musíme vrátit a nevíme jak potom budeme pokračovat na druhé straně.
Co takhle použít olovnici, to jste nezkoušeli?Zeptal jsem se ho.
Olovnice?Co to je?Podivil se.
To je takové závaží na provázku.To si na jedné straně spustíte dolů ze zdi, nahoře si uděláte rysku a pak spustíte olovnici na druhou stranu.Co je na tom tak nejasného?Podivil jsem se já.
Výborně, zajásal Egypťan, jsem rád, že si víte rady, hned jdu laserový zaměřovač vrátit.
A co máte za další problém, že jste mě sem hnali tak narychlo?
Už nic, odpověděl uklidněný Egypťan, ještě tady nemáme transformátor, takže není co připojovat a vy sem na stavbu s turistickým vízem smíte vstoupit jen třikrát, tak jeďte zpátky na hotel, zbývající dvě návštěvy si schováme pro každý případ, kdyby se něco vyskytlo.
Než vám vyřídí pracovní vízum bude to chvíli trvat.
Tak jsem jel zpátky na hotel, kde jsem strávil několik dní poflakováním u hotelového bazénu a přemýšlením, kdo vlastně postavil pyramidy, když egyptský stavitel nezná ani nejjednodušší stavební pomůcky.


Doprava

Potřeboval jsem si vypůjčit auto, abych se mohl sám dopravovat na stavbu.
Nechal jsem se odvézt taxíkem do velkého nákupního centra a našel půjčovnu.
Ochotně mi auto slíbili s tím, že mi ho odpoledne přistaví k hotelu.
Jel jsem zpět na hotel.K večeru mi z půjčovny zavolali, že nemají nikoho, kdo by mi auto přivezl, jestli si ho tedy můžu vyzvednout sám.
Jel jsem tedy.Cestou taxíkem jsem se snažil zapamatovat si cestu.Nepovedlo se.
Vedení stavby mi nařídilo, abych si vypůjčil vozidlo s náhonem na všechna čtyři kola, protože na megalomanské stavbě, kam jsem měl dojíždět vedla část cesty přes písečné duny, které se přemísťovaly podle směru vanoucího větru.
Areál byl tak rozlehlý, že ke kancelářím to bylo od hlavní brány téměř šest kilometrů.
V půjčovně si můj požadavek vysvětlili tak, že mi přistavili největší offroad, jaký sehnali, protože si špatně vyložili, co jsem jim říkal a mysleli si, že se musím vejít do auta se šesti dětmi.
Když jsem se setkal se zaměstnancem, který mi předával klíče, zhruba minutu jsme na sebe překvapěně hleděli.Já proto, že jsem nechápal proč mi vnucuje tak velké auto a on proto, že nechápal, proč tak velkým autem chci jezdit sám.
Nasedl jsem a nějakou dobu se pokoušel dostat správným směrem z parkoviště.Nedařilo se.
Chtě nechtě jsem vyjel sice na správnou silnici, ale v nesprávném směru vedoucí do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl.
Při vší smůle jsem měl kliku.Nedaleko byl kruhový objezd na kterém jsem se otočil a spatřil autobus na kterém svítil nápis s názvem čtvrtě, kde byl můj hotel.Ale ani tak nebylo jednoduché ho sledovat.Autobusů přede mnou jelo víc a nápisy na nich se po několika desítkách vteřin měnily z anglických na arabské.Když se po nějaké době úporného sledování nápis změnil z arabského na anglický zjistil jsem, že sleduji úplně jiný autobus a octnul jsem se ve čtvrti kam bych raději nechodil ani ve dne.Byla už úplná tma.Chvíli jsem bloudil ulicemi až se přede mnou opět objevil autobus, který jsem hledal.Jenže zastavil na zastávce a troubení z aut za mnou mě upozornilo, že v úzké ulici nemůžu čekat až se zase rozjede.Předjel jsem ho a octnul se na dálnici vedoucí z Dubaje do Abú Dhabí a nemohl jsem se vrátit zpět.
Náhle se nedaleko objevil svítící neón mého hotelu, ale z dálnice se k němu nedalo odbočit.Jel jsem ještě spoustu kilometrů než se mi podařilo sjet z dálnice a otočit auto.
Mezitím se na mě rozsvítila kontrolka docházejícího paliva.Neměl jsem tušení na co to auto vlastně jezdí a ani kde je pumpa.
Druhý den jsem si preventivně jel za bílého dne natrénovat cestu.Než jsem našel pumpu, byla nádrž skoro prázdná.
Po natankování jsem vyjel zpět na dálnici, ale nedalo se nikudy přejet do opačného směru.Jel jsem tak dlouho až jsem se octnul v jednom z dalších z Emirátů, ale nevěděl jsem v jakém.
Zazvonil mi telefon.Volal mi zděšený zaměstnanec půjčovny, že mi do dokumentů k autu zapomněli přiložit technický průkaz a že bez něj nemám nikam jezdit, protože v případě policejní kontroly hrozí vysoká pokuta a zabavení auta.
No, to bylo teda povzbuzení, které přišlo v pravou chvíli:-(
Doklady jsem sice před jízdou prohlížel, ale jak jsem měl poznat co je technický průkaz, když desky, které jsem dostal byly plné arabsky popsaných papírů.
Než se mi podařilo složitě se vymotat zpět do Dubaje, vyzvednout si zapomenutý doklad a po té se dostat k hotelu, kontrolka docházejícího benzínu se na mě rozsvítila znova.
Auto mělo tak velkou spotřebu, že plná nádrž vystačila jen na kratší výlet za předpokladu, že jsem po cestě nezabloudil.


Bydlení

Abych to měl blíž na stavbu našel jsem si hotel v Abú Dhabí, odkud byla stavba blíž než z Dubaje.Tady se pracovalo od sedmi hodin.Z Dubaje to byla minimálně hodina a půl cesty a když k tomu připočtu tříhodinový časový posun, musel bych vstávat ve dvě v noci našeho času. To bych dlouho nevydržel.
Poslední den v Dubaji jsem si šel zaplavat do hotelového bazénu, ale natekla mi voda do ucha a přestal jsem na něj skoro slyšet.
Druhý den jsem se přemístil do Abú Dhabí do nového hotelu.V recepci stála klasicky malinká Indka.Musela stát na židli, aby byla přes recepční pult vidět, ale i tak jsem jí přehlédl a málem jí plácl do hlavy v domnění, že je to hotelový zvonek.
Se svou postavou by se spíš mohla proslavit v cirkuse, kde by mohla předvádět jak se protáhne hrdlem do láhve od limonády.Mluvila tak tenkým hláskem, že bych jí sotva slyšel i kdyby mi neustále nešplouchala voda v uchu.
Musela mi všechno psát na papír.Nerozuměl jsem jí ani když mi z plných plic křičela do trychtýře narychlo vyrobeného z jídelního lístku, který jsem si dal ke zdravému uchu.
Nakonec jsem od ní dostal na ubytování slevu pro invalidy.Teda myslel jsem si to.Až druhý den mi došlo, že jsem si nedopatřením kvůli tomu, že jsem špatně slyšel odřekl pokoj s mikrovlnkou, lednicí a vařičem, který jsem si původně objednal přes internet.
Pokoj tedy nebyl levnější kvůli invalidní slevě, ale protože tyhle vymoženosti v něm nebyly.


Vízum

Po měsíci čekání na obchodní vízum někdo zjistil, že mi ho nemůžou vystavit, protože pokud jsem v zemi na turistické vízum, počítačový systém mi žádné jiné vízum nevydá.

Nad tím zůstával rozum stát!Na to nedokázali přijít dřív?

Tak mi navrhli, abych odjel na ostrov Kish, který je naproti přes záliv, počkal tam dva až tři dny než mi zruší turistické vízum a vystaví obchodní.Územně ten ostrov už nepatří Emirátům, ale Iránu.
To vyděsilo i mě i přestože jsem si už na leadacos zvyknul.
Na ten ostrov se dalo dostat jen jedinou linkou z Abú Dhabí přes Katar do Teheránu.Tam se musí přejet z mezinárodního letiště na vnitrostátní a pak teprve letět na ten ostrov.
Celá trasa na ostrov, který je odsud na dohled by trvala 42 hodin!To bych snad dřív obletěl zeměkouli.
Místním šéfům jsem připomenul, že na rozdíl od nich nemůžu do Iránu bez víza a tak mi navrhli, že mě tam pošlou výletní lodí.
To jsem ale razantně odmítnul, protože jsem se nechtěl nechat zase zatknout za to, že vlezu někam, kde nemám co pohledávat.Už by to bylo potřetí během posledních dvou měsíců!
Sice mi slíbili, že dostanu nějakou povolenku, ale ani to jsem nechtěl riskovat.
Ne, teda, že by mě nelákalo se podívat na ostrov, kam se jen tak někdo nedostane, ale co kdyby jim to s tím vízem šlo stejně pomalu jako doposud? Mohl bych tam strávit další měsíc.Povolenka by určitě měla omezenou platnost a jak bych se z toho ostrova dostal pryč?Vízum do Emirátů by mi zrušili, takže lodí zpátky do Dubaje už bych nemohl a jestli tam odsud létá linka do země, kam bych nepotřeboval vízum se mi nepodařilo zjistit.
Zkoušet se vrátit z ostrova přes Teherán by asi bylo zbytečné, bez víza by mě nepustili ven z letiště a jak bych se dostal na druhé letiště, odkud létají spoje do Evropy? Při takovém pokusu by mě mohli v lepším případě poslat zpátky na ostrov.Co by mohlo následovat v horším případě ani nechci domyslet.
Tak jsem místním šéfům vysvětil, že nejbližší bezvízová země kam můžu vycestovat je Turecko, ale že to budu muset nejdřív zkonzultovat se svými nadřízenými v Čechách, protože jestli tam uvíznu, tak by se mohli za pár týdnů divit, co dělám v Istanbulu, když mám být v Dubaji.
Naštěstí pro mě, jsem měl zpáteční letenku, kde bylo před odletem náhodně zvolené datum návratu na nejbližší pondělí.To jsem si měl změnit na skutečné datum odletu, aby letenka nepropadla.Tak jsem se přichystal na návrat.


Pokus o návrat - začátek

Jenže sotva pár hodin před odletem si vedení stavby usmyslelo, že se beze mě neobejde a tak mi místní manažér zajistil změnu odletu aniž by se mě ptal na můj názor.Dozvěděl jsem se to tak, že mi přišlo mailem nejasné potvrzení, že je změna provedena.
Byl to mimořádně snaživý a pilný člověk, jenže mi připomínal jednoho speciálního zaměstnance z minula o kterém jeho nařízený s oblibou říkaval, že je to pracovitý blbec a ten je horší než třídní nepřítel.
Tomu potvrzení jsem nevěřil a abych nezůstal v Emirátech jel jsem na letiště do Abú Dhabí, abych našel agenturu Emirates Airlines, která by mi to potvrdila.Jenže to nepomohlo.Letiště je rozlehlé a nemohl jsem se tam vyznat.
Když jsem se zeptal v informacích, kde jsou Emirates, poslali mě do banky s názvem Emirates bank.
Když jsem šel do informací znova, poslali mě do půjčovny aut Emirates rent a car.
Šel jsem ještě jednou do informací.Tentokrát mě poslali do hotelu Emirates, který sice tvarem připomínal letadlo, ale nedalo se čekat, že se někdy vznese.
Už jsem se raději neptal a začal se rozhlížet sám.
Slovo Emirates bylo obsaženo v názvu každého druhého obchodu nebo fast foodu.Do informací bych se tedy mohl chodit ptát třeba i do rána, než bych je obešel všechny.
Pak jsem objevil letušky v povědomých uniformách s typickými závoji, které nosí jen v Emirates Airlines.Neměly sice světle hnědé uniformy, ale tmavě, ale už jsem toho měl za celý den tolik za sebou, že jsem si pomyslel, že se mi už stmívá před očima.
Dotazem, kde najdu kancelář Emirates Airlines jsem je očividně dobře pobavil.Ale byly slušné a vysvětlily mi, že ony jsou od letecké společnosti Ethiad Airlines, která patří šejkovi z Abú Dhabí a Emirates Airlines patří šejkovi z Dubaje a protože jsou to největší konkurenti, každý má i svoje letiště na které se vzájemně nepouštějí.
Díky tomu, že se neustále předhánějí, kdo bude mít lepší image své firmy, dopadlo to tak, že obě letecké společnosti nakonec vypadají skoro stejně.
K dokonalosti už jim jen chybí aby svým zaměstnancům začali tvarovat obličeje podle stejné formy.

Další den jsem navštívil nadřízeného onoho manažéra.Chtěl jsem mu přednést stížnost, jenže začal mluvit jako první a hned po prvních několika větách jsem pochopil, že jakékoliv stěžování by bylo účinné asi jako plácání hadrem o vodní hladinu.
Spustil:
Tak vy to máte do Čech 42 hodin cesty?No to je mi vás líto, nechcete raději do Iránu na ostrov Kish?Tam je to blíž, odvezeme vás tam lodí a pak pro vás zase přijedeme.
Raději jsem beze slova opustil jeho kancelář, abych takové nesmysly nemusel poslouchat.


Pokus o návrat - pokračování

Vypravil jsem se do Dubaje.Na letišti jsem konečně našel správnou kancelář patřící správné letecké společnosti.Předložil jsem jim letenku s oním nejasným potvrzením o změně a požádal jsem přežvykujícího Inda za přepážkou, aby mi potvrdil, jestli je letenka platná a jestli by mi let nemohl přeložit na pátek, protože už nemám v úmyslu trávit v Emirátech další víkend.
Ind to sice ochotně udělal, aniž by při tom přestal přežvykovat, ale naúčtoval mi poplatek za dvě změny.Zjistil jsem to v okamžiku, kdy už bylo pozdě.Přežvýkavec by mi sice vrátil na letenku původní datum, ale chtěl zaplatit poplatek potřetí.

Když jsem odcházel od přepážky, nalepil se mě jakýsi tlouštík a chtěl abych mu dal nějaké peníze, že uvízl na letišti a nemůže domů.
To nejsi sám, kdo se odsud nemůže dostat, odpověděl jsem mu.
Tlouštík se ale nenechal tak snadno odbýt.Šel za mnou a byl stále drzejší.
Víš co?Otočil jsem se na něj těsně před tím než jsem nastoupil do výtahu na parkoviště.Kup si levnější letenku někam poblíž a zbytek dojdi pěšky, tobě vůbec neuškodí, když strávíš pár dní na pochodu bez jídla!
Odstrčil jsem ho od výtahu a zmačkl tlačítko zavírání dveří.
Skrze skleněné stěny výtahu jsem ho sice spatřil jak se mě pokouší dohnat neobratným během ze schodů, ale už jsem byl od něj daleko.

Zastavil jsem u obchodního centra.Potřeboval jsem najít bankomat, abych mohl nakrmit sebe a nenasytné auto.
Hned za dveřmi mě odchytl huhlavý Arab.Nebylo mu vůbec rozumět co říká a když jsem mu odpovídal, nerozuměl mi taky.
Ukazoval mi leták s obrázkem stolu plným lahůdek a že mě tam zve na hostinu.
Měl jsem v tu chvíli hlad a tak mi bezděčně vyklouzla z úst otázka, kde to je?
To jsem ale neměl dělat.Arab se toho chytil a hned mi začal vykládat, že je to prezentace cestovky, která nabízí exkluzivní pobyt na umělém ostrově Palm Jumeira.

Teď odbočím pro vysvětlení

Palm Jumeira je jeden ze tří umělých polostrovů ve tvaru palmy u pobřeží Dubaje.Vstup jsem na polostrovy hledal celkem šestkrát.Bezvýsledně.Vše kolem poloostrova Jumeira se jmenuje Jumeira, úplně stejně jako na letištích se všechno jmenuje Emirates.
Stanice metra Jumeira je od vstupu na poloostrov tak daleko, že když jsem na ní vystoupil, do tmy jsem k němu nestačil dojít.
Když jsem další den pokus opakoval a vystoupil o několik stanic dál, zjistil jsem, že most na poloostrov je tak dlouhý, že nemá cenu po něm chodit pěšky, protože bych si do tmy stačil prohlédnout jen ten most.
Další pokus jsem podnikl bezvýsledně autem.Silnice, které byly zakreslené v mapě byly jen plánované a tak jsem zůstal stát na nedokončeném nadjezdu.
Druhý poloostrov Deira jsem nezahlédl ani z dálky.Pobřeží bylo celé oplocené a všude kolem stála spousta stavebních strojů
Zřejmě je taky zatím jen plánovaný a v moři stojí sotva základy.
Třetí polostrov je poblíž velkého přístavu.Ať už jsem zajel na kteroukoliv cestu, vždycky jsem narazil na bránu u které mi zastoupil cestu ozbrojenec s otázkou, kam mám namířeno?
Při pátém pokusu jsem konečně našel vjezd na Jumeiru, ale brzy jsem zjistil, že jsem zase vedle.Bylo to jen stanoviště výletních bárek odkud vozily turisty na plavbu kolem Jumeiry.
Na šestý pokus jsem konečně vjel na Jumeiru.Teprve po cestě přes most jsem zahlédl dráhu monorailu, který vozil lidi z břehu na poloostrov.
Kdybych se při předchozím hledání pořádně rozhlédl, mohl jsem si poslední dva pokusy pokusy ušetřit.
Dojel jsem na ostrov, kde jsem zjistil, že je to jen obytná čtvrť u které zblízka není vidět její jedinečný tvar, otočil jsem se na kruhovém objezdu uprostřed poloostrova a otráveně se vrátil na břeh.


Jediné co jsem teda chtěl vidět, byl pohled na slavné palmy z letadla a to pokud možno při cestě odsud.
Arab mi ale chtěl mermomocí zajistit místenku na prezentaci s tím, že se mi na Jumeiře bude opravdu líbit.
Vytáhl prezentační listinu hostů a zeptal se jak se jmenuji.
Odpověděl jsem, že Pavel, on rozuměl Panel a do prezentační listiny zapsal Baner.
Kde bydlíte?
Řekl jsem hotel Radisson, on slyšel Madisson, na papír napsal Burizon.
Kde to je?
Řekl jsem u letiště, on slyšel u smetiště.
Co napsal na papír jsem už nepřečetl, protože latinskou abecedu moc neuměl a tak začal psát slova odzadu.
Když jsem si myslel, že se ptá jestli přijdu ve čtyři, ptal se jestli chci stůl pro čtyři.
Nakonec chtěl po mě telefonní číslo.
To jsem mu dát nechtěl a tak jsem se vymluvil, že se musím pro telefon vrátit do auta, utekl jsem mu a dovnitř vešel jiným vchodem.
Měl jsem obavy, aby mě neprozradil kdosi, kdo se mi už několik dnů po sobě neustále pokoušel dovolat.
Mezinárodní hovory jsou tak drahé, že jen zvednout telefon a říct, "nevolejte" vyjde na totéž jako hodinový místní hovor.
Neznámé číslo se ozvalo za chvíli.Tentokrát jsem ho zvedl.Volal mi operátor české banky s nabídkou na "bezkonkurenčí půjčku" pro případ, že bych chtěl strávit silvestra v zahraničí.
Vylil jsem si na neznámého volajícího nahromaděnou zlost, protože jsem měl pocit, že mi nevolá zástupce skutečné banky, ale organizátor spiknutí proti lidem.
Potrestal jsem tím ale sám sebe, protože mě tahle věta stála víc než po mě chtěl tlouštík na letišti.


Konečně nastal den návratu.

Den před odjezdem pršelo.To na poušti není tak časté, ale alespoň mi to objasnilo proč vedení stavby vyžadovalo, abych si pořídil offroad.Z prachu na stavbě se stalo slizké bahno a i auto s náhonem na všechna čtyři kola na něm plavalo hůř než na sněhu.Pak vysvitlo slunce, bahno ztvrdlo a ze silnice se stal tankodrom, který se napřed musel několikrát uválcovat pásovým traktorem, abysme se dostali ven z areálu, aniž by se z aut po cestě vysypaly všechny šrouby.
Sbalil jsem si věci a vydal se na letiště.Noční dálnice byla prázdná a jelo se dobře.Zácpa nastala až těsně před letištěm.
V odbočovacím pruhu na parkoviště stála nehybná kolona aut.Připadalo mi divné, proč v zemi, kde se jezdí, když to řeknu slušně, dost chaoticky, se náhle chovají všichni řidiči tak spořádaně.
To se mi samo vysvětlilo v okamžiku, kdy jsem kolonu předjel a drze se zařadil zpět až těsně před odbočkou.Stál tam policista a místo toho aby řídil dopravu si jen zapisoval poznávací značky aut, které se vyhnou čekání stejným manévrem jako já.
Neměl jsem čas si ho všímat, zajel na parkoviště a běžel vrátit klíče od auta do půjčovny.Na rozdíl od půjčoven v Evropě, kde se zpravidla klíče hodí do schránky si ho zřízenec šel zkontrolovat.Netrpělivě jsem sledoval čas.Zřízenec si důkladně prohledal auto, otevřel si všechna dveře, takže si ani nevšiml promáčknutého plechu na zadních dveřích, které jsem dvakrát na stejném místě opřel o hydrant, protože auto bylo vybavené parkovacím radarem, který sice přesně hlásil vzdálenost od obrubníku, ale jinak by snad přehlédl i stádo slonů, kdyby se na chodníku páslo.
Byla to sice moje chyba, neměl jsem radar poslouchat a raději se za sebe dívat, ale když mi zřízenec dal podepsat papír, že autu nic není, tak proč bych mu ho nepodepsal.
Zřízenec mi pak nabídl, že mě odveze k odletové hale.Souhlasil jsem, protože jsem se na letišti příliš nevyznal.Ale byla to chyba.K odletům to byla jen minuta cesty výtahem, zatímco autem jsme se museli zařadit znova do kolony, které jsem se před chvílí tak úspěšně vyhnul.
Když jsme se blížili k odletové hale utekl jsem zřízenci za jízdy z pomalu se posunujícího auta a utíkal k odbavovací přepážce.
Všechno tam bylo automatizované.Jenže zrovna u té ke které jsem si stoupnul nefungoval scanner přijímající zavazadla.Několikrát mi vrátil kufr zpět.Nervózní pán za mnou zkusil na pás položit svoje zavazadlo.Automat mu ho vrátil taky zpět s hláškou, že jeho letadlo ještě nepřistálo, aby přišel později.
Zaměstanec letiště se chvíli snažil scanner opravit a když se mu to nepodařilo raději utekl.Na letušku která se náhodně objevila u přepážky se sneslo tolik stížností, že odklopila závoru a naházela všechna zavazadla na pás ručně bez ohledu na to, kdo kam letěl.
Doslova jsem pádil k pasové přepážce.Seděl tam stejný úředník jako při příletu.S hrůzou jsem si uvědomil, že vízum mám zase v kufru, který se teď veze na dopravníku k letadlu.Naštěstí mě nepoznal a vízum vidět nechtěl.Nebo mě možná nechtěl poznat a byl rád, že letím pryč.
K letadlu jsem se dostal na poslední chvíli.Hned za mnou zavřeli dveře a letadlo se rozjelo.
Ujelo jen pár metrů a zastavilo se.Letadlu startujícímu před námi cosi upadlo a řízení letového provozu zavřelo startovací dráhu.
Usnul jsem.Probudila mě zima z naplno zapnuté klimatizace nade mnou.Zvedl jsem se, abych jí vypnul.
Neuvědomil jsem si, že jsme právě odstartovali a dostal jsem vynadáno od letušky, že ještě nejsme v cestovní letové hladině a že mám zůstat sedět a být připoutaný.
Vzápětí se ozval z palubního rozhlasu dotaz pilota, jak vystřižený z románu Let do nebezpečí, jestli není na palubě lékař?
Odpověděl jsem letušce, že až budou hledat někoho kdo umí řídit letadlo, aby za mnou nechodila.
Naštěstí se nejednalo o nic vážného a pacientem na rozdíl od románu nebyl pilot.

Cesta1	Cesta2	Cesta3
Dubai	Abú Dhabí	Ostatní Emiráty
Improvizace	Na začátek	Konspirace