Pracovní postupy

V čezkostánu každý ví, co má dělat druhý a když to nedělá může na něj napsat stížnost.Ale nikdo tam neví co má dělat sám.
Stížnosti posílají jeden na druhého s opravdovou radostí.Malá chybička u druhého je neodpustitelná, ale velká chyba u sebe je zanedbatelná maličkost.
Od druhých se vyžaduje maximální pracovní nasazení, ale od sebe jen předstírání práce.

Na schůzi mě požádali o jakousi atypickou redukci k chladicímu potrubí.Než jsem stačil dojet do firmy a předat konstruktérovi náčrtek, aby podle něj udělal výkres,
objednal materiál a zadal do výroby stačili mi třikrát zavolat, jestli už je vyrobená.Neuplynula ani hodina, oni stále schůzovali a čas jim zřejmě běžel u stolu nějak jinak
než v reálném světě, protože se divili, co na tom trvá tak dlouho?
První hovor jsem považoval za hloupý žert a vůbec jsem ho nebral vážně.
Druhý už vypadal jako varování před následky, které mě čekají pokud nebude redukce včas na místě.
Poslední hovor připomínal hysterický záchvat spojený se spíláním a spoustou nadávek vyvolaný nedočkavostí volajícího.

Ale když měli něco udělat sami, tak to teda byl proces!

Když například bylo třeba něco uříznout svolala se schůze jak se to provede.
Po několika hodinách dohadování se dospělo k (překvapivému :-D ) závěru, že se použije elektrická pila.
Pak někdo došel do výdejny a zjistil, že paní vedoucí má dovolenou a nikdo nemá pravomoc nám jí půjčit :-(
Tak se svolala další schůze, jestli se může přinést zvenku vlastní pila.
Do toho se nikomu nechtělo dokud nedostal potvrzení, že jí smí přinést dovnitř a nebyl odchycen ochrankou za nedovolené vnášení podezřelých předmětů do objektu
a druhé potvrzení, že jí smí vynést zpět ven aniž by ho na bráně zatkli za pokus o vynešení kradené věci.
Pak někdo namítnul, že se řeže příliš blízko skladu jaderného paliva a musí se řezat ručně.
Jenže žádný čech v pracovní době ručně řezat nebude, protože je mistr v hledání výmluv a překážek v práci.
Když jsem namítnul, že kdekoliv na světě řeknu montérovi, že má něco uříznout nikdy neprotestuje a způsob jak to provést najde.
Tím jsem nechtěně rozpoutal diskuzi o řešení problému najmutím například číňana nebo Inda.
Načež se češi vzbouřili, že jim cizinci berou práci.
Pak se došlo k závěru, že se na řezání objedná specializovaná firma, která přijede s plazmovým řezákem.

Než dotyčná firma přijela dělníci nemohli pokračovat, nudili se a vymýšleli blbosti.
Jeden si dělal z papíru vlaštovky, druhý si četl časopis, další dva hráli na dlaždicích šachy pomocí figurek sestavených z nalezených
šroubů a poslední natíral židle vyjetým motorovým olejem a měl radost, když si na ně někdo sednul.
Na opakované výzvy, aby se chopili ruční pily našli tolik nesouhlasných námitek, že jim je nedokázal nikdo vymluvit.

Když firma s řezákem dorazila na místo, objevil se znenadání blbec o jehož existenci dosud nikdo nevěděl a zakázal práci s otevřeným ohněm a plazmatem.
Nikdo nevěděl kdo to je, ale neodvážil se mu odporovat.
Kdyby ho někdo nacpal do sudu a umístil mezi vyhořelé palivo, možná by se už nikdo nikdy nedozvěděl, co vlastně byl zač a jeho zmizení by nikdo nepostřehl.
Ale takhle byla na jeho popud firma s řezákem odeslána domů.Před odjezdem si naúčtovala penále za zmařenou práci.

Ač jsem se doposud k výstavbě skladiště vyhořelého paliva ve svém okolí stavěl neutrálně, přemýšlím o změně postoje.
Ani ne tak kvůli radioaktivitě, ale z obavy, že sudy ve skutečnosti neobsahují radioaktivní odpad, ale spousty podobných blbců.Nedovedu si představit, jak by to dopadlo, kdyby jednou utekli a zamořili okolí.
Ale nechat je volně běhat po atomovém objektu není zrovna ideální.

Pak se svolala další schůze kde se dospělo k závažnému zjištění, že i když je Uran palivo, je zároveň kov a ten je nehořlavý.
Firma s hořákem se zavolala zpět.Mezitím se na bráně vyměnila směna ochranky a jejich vedoucí nechal prověřit plazmový hořák.
Projetí hořáku dovnitř schválil až v pozdních hodinách, kdy už v práci nikdo nebyl. Tak jejich vozidlo jen vjelo do areálu a zase vyjelo ven.
Znudění dělníci už to mezitím nevydrželi, vyndali si prsty z nosu a během chvíle odřízli potřebnou část ruční pilkou.

Následně se svolala porada, na které se řešilo jak pro příště řezání zrychlit a zlevnit.
Udělal se o tom rozsáhlý zápis, každý z účastníků porady dostal kopii s razítkem "přísně tajné", kterou vzápětí v bufetu použil na zabalení salámu.

Druhý den si nějaký jiný dosud neznámý blbec podal stížnost, že se ho nikdo nezeptal na jeho názor a požadoval přivaření uříznutého dílu zpět.
Svolala se další schůze, kde se mu to snažil někdo rozmluvit.Nepovedlo se.Trval na svém.
Tak se zavolala autorizovaná projekční kancelář aby zpracovala technologický postup zpětného navaření.
Pak se zjistilo, že na schůzi chyběl někdo, kdo by mohl později podat stížnost proti zpětnému přivaření dílu a chtít ho zase odřezat.
Rozhodnutí schůze se anulovalo, přeložilo na další den kdy zase někdo chyběl a tak se jedna a ta samá věc projednávala až do chvíle než se objevil sám pan ředitel,
poděkoval dělníkům, potřásl jim rukou, předal jim poukázku na zákusek v jídelně a potom sám sobě a některým vybraným účastníkům schůze udělil mimořádné volno
a tučné prémie, aby mohli načerpat síly na hledání jiného, ale naprosto stejně zbytečného téma na projednávání.

Kdyby se někde ve konala soutěž v mluvení o práci, byli bysme mistři světa.Tohle je dědictví z dob totality, jenže tenkrát jsme chodili kecat nemysly o práci
v pracovní době do hospody.To už teď nejde a tak se kecá na pracovišti nasucho.
Jak tohle někoho může bavit?