Jak je těžké vyplnit formulář

Místní byrokraté po mě často chtěli vyplňovatnesrozumitelné a samoúčelné formuláře.
Jak už jsem se zmínil v úvodu ač se nacházíme v 21. století na atomovém objektu, podmínky pro práci tam odpovídají přelomu pozdního středověku a ranného kapitalismu.
Takže jsem poslal dokument večer z domova když jsem se konečně dostal k internetu, (pokud jsem neusnul) druhý den večer si přečetl odpověď (pokud přišla)
a třetí den přinesl dokument vyplněný (pokud adresát pochopil, co od něj chci).

V ideálním případě by čekání na odpověď trvalo tři dny.Takhle rychle se to v praxi nikdy nestalo.
Ale atomoví byrokraté chtěli zpátky vyplněný formulář nejpozději den předtím než mi ho dali.

V odpovědi od adresáta se spíše objevila řada otázek, co to vlastně chci?Formulář většinou obsahoval tolik zhovadilostí, že jim nikdo nerozuměl.
Vyplnění se pak táhlo celé týdny.Takže bylo jednodušší sednout do auta a formulář adresátovi odvézt.
Tam pak nastal problém, že se mě adresát zeptal, co jsem mu to přivezl?To jsem zpravidla nevěděl, protože se mi nikdo neobtěžoval smysl formuláře objasnit.
Takže mi dával otázky, co má do formuláře vyplnit a já mu nedokázal odpovědět.Takže jsem jel zpět k odesílateli, abych se zeptal.
Jel jsem tam samozřejmě zbytečně, protože se se mnou nikdo nebavil a i kdyby bavil, nevěděl jsem jak a na co bych se měl vlastně ptát,
protože jsem nevěděl k čemu formulář slouží ani mi nebylo jasné, co na něm nebylo jasné adresátovi, takže jsem nemohl vědět jak se na to mám zeptat.

Zkrátka začarovaný kruh.

Když jsem se pokusil říct jak odesílateli, tak příjemci formuláře, aby si to vyjasnili mezi sebou a přestali mě používat jako posla, zpravidla to odmítli.
Z nějakého důvodu bylo pro ně pohodlnější mi neustále opakovat věty ve stylu: vyřiď mu .... zeptej se .... vzkaž jim ....
Že to takhle nikam nevede jim nevadilo.
Formulář jsem nakonec hodil do koše, odesílateli slíbil, že se na něm pracuje a adresátovi řekl, že odesílatel sám neví co chce, až se formulářem nezabývá.
Po nějakém čase se odesílatel ozval, že chce formulář okamžitě dodat.Vyndal jsem ho z koše a zpola vyplněný mu ho přinesl.
Vrátil mi ho s nadávkami, že tam chybí důležité údaje.
Opět jsem formulář hodil do koše se slibem, že ho brzo přinesu.
Za čas dal odesílatel o sobě opět vědět.Zase jsem vyndal formulář z koše
a doplnil do něj náhodné shluky znaků připomínající zkratky technických výrazů.
Odesílatel si je nedůvěřivě přečetl, znejistěl a než by si přiznal, že zkratkám nerozumí vymluvil se na nedostatek času a už jsem o něm nikdy neslyšel.
Tohle by se dalo praktikovat celkem bez problémů, pokud by to nepřerůstalo únosnou mez a takových odesílatelů jsem nepotkal aspoň pět denně.
A všichni si mysleli, jak jsou důležití...
To ale není všechno.Díky absenci internetu a zákazu focení jsem dělal často nelegálně fotky mobilem, protože některé věci se zkrátka ústně předat nedají, musí se vidět.
Pak jsem mobil s fotkami odvezl do práce aby se tam zjistilo, že na nich není dohromady nic vidět a musel je jet pořídit znova.
Fotky z mobilu nejsou nic moc, zvlášť když se fotí v šeru.
Na jednu stranu jsem byl rád, že můžu aspoň takhle vypadnout ven a nemusím tam denně
stát dvanáct hodin uprostřed nevětratelné haly bez jakékoliv smysluplné náplně práce, na druhou stranu se nechat desetkrát denně rentgenovat u brány,
jestli jim tam nevnáším nepovolené předměty taky nebylo zrovna nic moc.