Povedené cestování

Když jsem takhle "blízko" od domova, občas chci zajet na víkend domů.
Odsud to bylo o 100 kilometrů blíž než z Pont sur Sambre, ale o 200 kilometrů dál než ze Saint Avold.
Každopádně to znamenalo celonoční jízdu.Vyjet odpoledne po práci za světla a dorazit domů druhý den už opět za světla.
Taková jízda je únavná a dá se zvládnout jen v případě, že na stavbě panují relativně pohodové poměry.
Zkusil jsem několikrát jet domů autem, ale nějak se mě to zmáhalo.Tady to nebyla zrovna příjemná práce.V kanceláři jsem seděl s hyperaktivním šéfem který po mě chtěl vyřešení případných potíží ještě dříve než jsem se dozvěděl, že vůbec nějaké existují.
Byl jsem z něj na nervy.Kdykoliv jsem někam volal, ptal se mě co mi odpověděli ještě dříve než mi na druhé straně někdo zvedl telefon a než jsem stačil položit otázku.Kdykoliv jsem mu posílal mail s hlášením, dožadoval se jeho doručení zhruba každých dvacet vteřin a vůbec nebral v potaz, že bude chvíli trvat než hlášení napíšu.Jednou jsem mu řekl, že když vydrží být pět minut zticha, dostane hlášení o tři minuty dřív.
Než jsem hlášení dopsal, vytočil sám sebe do nepříčetného vzteku a seslal na mě všechny temné síly, pekelníky a zlé duchy, jejichž jména našel v jakémsi tmářském kalendáři co mu visel nad stolem.
Snažil jsem se mu vyhovět a všechno zařídit v předstihu, ale to bylo pro něj taky špatně.Chtěl zkrátka na každý svůj příkaz vidět rychlou akci. Jeho zástupce s ním dělal již pár let a tak to dobře věděl.Kdykoliv mu šéf něco nařídil, vystřelil ze židle, vyběhl kdovíkam z kanceláře a za chvíli se vřítil zpátky s tím že je vše zařízené.Šéf byl spokojený a za chvíli zapomněl, že vůbec něco chtěl.Jednu věc ale nepostřehl.Zástupce pocházel odněkud z Ruska a tak si po návratu pro sebe vždycky zamumlal v ruštině:"Už je ti teplo děvče?"
Šéf rusky nerozumněl a tak nepostřehl, že si s ním zástupce dělá totéž co Mrazík ve stejnojmenné pohádce když potká v lese Nastěnku a nebo Marfušku sedící na sněhu pod stromem.Jen místo smrku oběhnul chodbu.

Zkusil jsem zástupce napodobit.Když mi šéf cokoliv řekl, místo odpovědi jsem vyběhl na chodbu, pak po schodech do druhého patra a po druhém shodišti zpět do přízemí a sedl jsem si zpět na židli.
Šéf to ocenil jako aktivitu namířenou správným směrem, ale zástupce který pochopil, že jsem začal používat jeho strategii se vždycky musel sehnout pro něco pod stůl, aby nebylo vidět jak se směje.
Když se šéf vzdálil, zástupce mi řekl: Děláš to sice dobře, ale něco tomu chybí.Vždycky když se vrátíš zpátky, musíš prohlásit, že je úkol splněn.A když nebudeš vědět co Ti zadal za úkol, plácni cokoliv tě napadne.Já už ho dávno vůbec neposlouchám, proto vždycky prohlásím:Už je Ti teplo děvče?On už v tu chvíli stejně skoro nevnímá a houby ví, co tím myslím.
Ale vymysli si nějakou vlastní větu.

Při první příležitosti, kdy nás šéf zaúkoloval oba dva nějakým nesmyslem, vyběhli jsme se zástupcem oba na chodbu, každý jsme se vydali jiným směrem a když jsme se po oběhnutí budovy sešli v kanceláři, vybafl jsem na šéfa: Hřiby jsem nenašel, všude byly samé muchomůrky!
Zástupce se toho chytil a doplnil: Zato já přinesl košík žampiónů!
Fungovalo to dokonale, šéf sice byl pohroužen hluboko do vlastních myšlenek, takže nepostřehl, že si z něj střílíme, ale bylo to únavné.
Po takovém pracovním dni plném zbytečného vybíhání na chodbu jsem už neměl sílu tak dlouho sedět za volantem.
Naštěstí jsem našel autobusový spoj, který každý pátek vyjížděl z nedalekého Bruselu a v neděli se do něj vracel.
Cesta autobusem trvala stejně dlouho jako autem, ale mělo to výhodu, že jsem nemusel řídit a mohl jsem spát.
Když se mi konečně podařilo v pátek vypadnout z práce, moc času mi do odjezdu autobusu nezbývalo.Uháněl jsem autem do Brusselu a přemýšlel, kde nechám auto přes víkend.Město je sice plné podzemních garáží ale ty jsou drahé a parkoviště na okrajích města jsou daleko.Nakonec jsem našel takový bezpečně vyhlížející parčík s vyznačenými místy pro parkování.Po cestě k autobusu jsem se stále ohlížel a hledal orientační body, abych v neděli auto zase našel.

V neděli jsem se vydal na cestu zpět.Vlak do Plzně měl (jak jinak, když člověk spěchá) zpoždění.Z vlakového nádraží na autobusové jsem musel použít taxi.Řidič byl od pohledu podvodník.Po cestě lízal zmrzlinu, hlasitě mlaskal a stále opakoval:Ten zmrzlinář je ale blbec, to je takový blbec, to je přece blbec...
Zeptal jsem se proč je zmrzlinář blbec?Odpověděl, že stánek je na nádraží nově otevřený a majitel prodává vynikající zmrzlinu.
To ale nevysvětluje proč je blbec, podivil jsem se.
Ale vysvětluje, začal se chlemstat taxikář.Ještě neví, že zmrzlinu musí šidit, jinak nezbohatne.
Už jsem se raději na nic neptal a jen jsem si pomyslel, že ke zmrzlináři se lidi rádi vrátí až dostanou chuť na dobrou zmrzlinu, ale tímhle taxíkem se už nikdo podruhé nesveze.
Spěchal jsem zbytečně.Autobus měl taky zpoždění.Na nástupišti jsem se dal do řeči s nějakým pánem, který jel do Londýna si převzít hotel.Vyprávěl mi, že se krátce po revoluci sebral a odjel do Anglie, kde pracoval v jednom rodinném podniku.Po řadě let se vrátil domů a za nějaký čas dostal od majitelů hotelu zprávu, že chtějí odejít do důchodu a chtějí rodinnou firmu předat někomu, kdo se o ní bude dál starat.A že když pojedeme stejným autobusem, tak že mi ještě po cestě bude vyprávět jak se původní majitelé chtějí na odpočinek odstěhovat na ostrov Mauricius.
Škoda, že to neslyšel taxikář, ten by z toho zbledl závistí.Ale kdoví, jak to bylo doopravdy.Ten pán mohl být klidně nějaký pohádkář, co rád vyprávěl neuvěřitlené příběhy.
Konečně se objevil autobus.Šel jsem ke dveřím, když mi v kapse zazvonil mobil.Volala mi dispečerka z autobusové společnosti jestli jsem si cestu nerozmyslel, že mě průvodčí z autobusu marně hledá po nádraží.Ale já stojím před autobusem a chystám se nastoupit, zarazil jsem se.Jé, tam né!Lekla se dispečerka, ten jede do Londýna a v Bruselu už dávno nestaví.Teď tam jezdí samostatná linka!
Zatracenej chlap, napřed mi vykládá pohádky o dědictví a pak ještě o autobusových spojích.
Přešel jsem na druhé nástupiště, nastoupil do správného autobusu a vyrazil na cestu.Autobus těsně před hranicemi zastavuje na čerpací stanici a cestující mají deset minut přestávku.Obě linky tam dojely téměř současně.S oním pánem jsem se potkal znova.Jé, vy jste tady?Zaradoval se.Já už jsem myslel, že jste si cestu rozmyslel a nenastoupil jste.Kde sedíte?Zastavte se za mnou až se rozjedeme, musím vám to dopovědět a ukážu vám i nějaké fotky.Měl takovou radost, že se se mnou opět shledal, že ani nepostřehl, že venku stojí dva autobusy a každý jedeme jiným.

Po cestě jsem usnul.Probudil mě plačtivý hlas spolucestující, co seděla hned za mnou.
Máňo, já vážně nevím kde jsem, pobrekávala do mobilu.Já ty dálniční cedule nestačím přečíst.
Dcera nebo snad vnučka čekala na mojí spolucestující v Lucembursku a byla to zřejmě netrpělivá štěkna, protože za chvíli volala zase.Nevím co jí při čekání tak strašně rozčilovalo.Byla taková příjemná a vlahá letní noc a když jsme při odjezdu měli hodinu zpoždění dalo očekávat, že přijedeme o hodinu později.Co jí jen na tom bylo tak nejasného?
Už jsem to nevydržel, chtěl jsem spát a ne poslouchat zvonění telefonu a ubulenou bábu, která nebudila jen mě, ale celý autobus.
Právě míjíme Saarlouis a k Lucemburským hranicím to máme necelých sto kilometrů, řekl jsem jí, když se z noční tmy vynořily obrysy továren průmyslové čtvrti, kterou jsem před časem tolikrát projížděl.V duchu se mi vybavily zážitky, které mě v téhle oblasti před časem potkaly.
Vy to stačíte přečíst, podivila se babka?
Ne, já jsem tuhle trasu jel nespočetněkrát, takže si nemusím číst tabule abych poznal kde jsem.

Za chvíli se mi podařilo znova usnout.Probudilo mě opět nepříjemné vyzvánění mobilu.Máňo, já zase nevím kde jsem, leda, že bych se zeptala toho pána.Máňo, Máňo, já tě neslyším úpěla žalostně babka, když jsme vjeli do tunelu.Aniž bych se díval na hodinky, došlo mi, že od posledního hovoru s dcerou uplynulo maximálně půl hodiny.

Už jsem nemohl usnout, seděl jsem se zavřenýma očima a pomalu jsem si v paměti promítal cestu po které jsme jeli.Tak, stále jedem do kopce, tady přijíždíme na vrchol stoupání a za ním už je vidět Lucembursko.Z téhle strany to vypadá, jako když se vjíždí do kráteru.
Babka se konečně dovolala na dceru.Máňo, on se mi ztratil signál, já se zeptám toho pána, kde jsme, chvíli vydrž.
Že jsem té bábě radši nevyhodil telefon oknem.Pomyslel jsem si a řekl jsem jí: Támhle naproti jsou Lucemburské hranice a dole v údolí je Schengen. Máňo, představ si, že ten pán uhodl kde jsme aniž by otevřel oči!

Máňa: (pro mě neslyšitelná odpověď)

Babka: Ne, mluví vážně.

Máňa: (pro mě neslyšitelná odpověď)

Babka: Opravdu si nedělá legraci.

Její dcera mě dožrala ještě víc než babka a to i přesto, že to co řekla své mámě do telefonu jsem neslyšel, ale jen domyslel.
Za chvíli se neuslyšíte, vjedem zase do tunelu.Řekl jsem nahlas a dal jsem si pozor, aby babka viděla, že mám pořád zavřené oči.
Než to stačila okomentovat, vypadl jí signál.
Až vám bude dcera znova volat, řekněte jí, že zrovna míjíme letiště a za chvíli budeme na zastávce!Lucembursko je tak malá země, že snad už by se mohla přestat ptát!Babce konečně došlo, že nikdo v autobuse nemá náladu poslouchat její otázky ohledně momentální polohy autobusu a ztlumila si zvonění a i svůj pisklavý hlas.

Po vyjetí ze zastávky v Lucembursku už nikdo nerušil.K ránu jsme zastavili v Bruselu.Průvodčí a řidič se rozloučili s cestujícími a já se vydal hledat auto.Našel jsem ho se složenkou na pokutu za stěračem.Parkování v tom místě bylo placené, což jsem v pátek ve spěchu přehlédl.Ale výše pokuty byla poloviční oproti tomu co bych zaplatil v podzemní garáži, takže bych to místo zhodnotil jako poměrně ekonomické.