Cesta autem

Jako na každé stavbě jsem se setkal s odlišnými podmínkami.První problém byla doprava.Každý si jí musel zařídit sám.Hromadná doprava tady prakticky neexistuje, taxíků je nezvykle málo, silnic také není moc, zato aut jsou mraky.Všichni mají vlastní vozidlo.Manama ve které jsem bydlel byla na severním konci ostrova a elektrárna uprostřed.I když mohlo být tak maximálně třicet kilometrů na chození pěšky to bylo příliš.První den mě vezl do práce podnikový řidič.Takový ospalý Arab.Zároveň se mnou vezl ještě jednoho kolegu.Takového malého užvaněného skřítka, co přicestoval odněkud z Cejlonu.Během prvních deseti minut jízdy vychrlil na řidiče asi stovku otázek.Řidič mu odpovídal tak pomalu, že za hodinu jízdy stačil odpovědět nejvýš osm až deset.Cejloňana to rozčilovalo natolik, že z toho začal běhat po autě.Byl tak malý, že si i v tak stísněném prostoru pěkně zasportoval.Na odpoledne jsem si už musel sjednat odvoz zpět do hotelu.Člověk co to měl na starosti jménem Marlon mi ochotně zajistil pronájem auta i s řidičem za výhodnou cenu.V tu chvíli jsem ještě netušil, že je to podvodník, který dohazuje kšefty svým známým, kteří tuhle živnost provozují načerno.
K večeru za mnou přišel, že původně objednaný řidič nemůže přijet, ale že za něj zaskočí jeho manželka.Neměl jsem se jak dostat do hotelu a bylo mi celkem jedno kdo mě odveze.
Když přijelo objednané auto a já do něj nasedl, vyděsil jsem se.To co měla řidička na krku rozhodně nebyla hlava.To byla kedlubna.Navíc ještě zmalovaná natolik, že to byla fialová kedlubna.Ti, kterým se u nás říká, že mají hlavu jako kedlubnu si můžou gratulovat, že na tom nejsou ještě tak strašně.Kdyby měli na hlavě to, co paní sedící za volantem, dávno už by jí měli okousanou od nějakého býložravce.Tady se naštěstí volně žijící býložravci téměř nevyskytují a i kdyby ano stejně by asi nevěděli jak vypadá kedlubna.Na poušti nerostou.
Jenže to asi nevěděla ani ta paní, protože měla sice účes ve tvaru natě ale spíš celerové nebo mrkvové.
Kdyby jen šlo o vzhled, to by mi ani tak nevadilo, řidič není v autě od prohlížení ale tohle byla zároveň pojízdná telefonní ústředna a diskotéka v jedné osobě.Podvodník Marlon si klidně nasedl do stejného auta a nechal se na můj účet odvézt domů pod záminkou, že nám musí ukázat kudy se vyhnout dopravním zácpám.
Auto se rozjelo.Řidička za celou cestu nesundala telefon z ucha, druhou rukou neustále měnila v přehrávači cédéčka aniž by doposlechla jedinou skladbu, volant držela jen špekem na břiše a ještě si s Marlonem sedícím vzadu vyprávěla veselé historky.Místy se řehtala tak, že projela několik křižovatek na červenou aniž by si všimla, že tam nějaký semafor byl.
To nejhorší ale mělo teprve přijít.
Bahrain je vyprahlý ostrov a tak když začne období dešťů, místní obyvatelé mají z padající vody radost.Okraje silnic ve městě byly plné dětí, které postávaly na chodnících v místech kde byly louže a netrpělivě čekaly až je projíždějící auto postříká.Kedlubna zřejmě měla děti ráda a tak kdykoliv je uviděla, dupla na plyn aby gejzír vody byl pořádně prudký.Pokaždé se tomu hlasitě zařehtala a zatleskala si rukama.Několikrát jsem cítil jak auto ztratilo kontakt s asfaltem a plavalo na vodě ale kedlubně to nevadilo.Děsil jsem se, co by se stalo kdyby nějaké dítě spadlo do silnice.
Sama z deště měla taky radost.Když nás u louže míjelo protijedoucí auto stáhla okno a nechala si ohodit proudem vody hlavu.Vždycky když hlavu zatáhla zpět do auta, podívala se na mě s hlasitým smíchem jestli se taky raduju.
Když jsme zastavili u hotelu všimnul jsem si ve zpětném zrcátku, jak po téhle jízdě vypadám.Řekl bych že taky jako kedlubna, ale pěkně zelená a na hrůzou zježené hlavě jsem měl něco, co sice nebyla nať v pravém slova smyslu, ale spíš pažitka.
Druhý den jsem Marlonovi vynadal.Ještě jednou mi přistavíš auto s tou příšerou a uvidíš co bude následovat!
D_d_d_d_dobře, já to napravím, zakoktal.
Odpoledne přijela opět kedlubna.Slušně se omluvila, že manžel opět nemůže přijet a pomalu a opatrně se rozjela.Telefon měla vypnutý a cédeček se ani nedotkla.Po chvíli zkusila prolomit ticho v autě decentní otázkou.Mluvíte francouzsky?
Ač jsem si svou francoužštinou nebyl příliš jistý, odpověděl jsem že ano.
Ale moc mi toho francouzsky neřekla.Po chvíli přešla zpět do angličtiny.
Já jsem pracovala deset let ve Francii.
A kde, zeptal jsem se?
No, v tom městě co je ta vysoká věž, jak jen se to sakra jmenuje?
Když už mi připadalo, že přemýšlí příliš dlouho napověděl jsem jí.Není to ta věž co se na ní nahoře otáčí ta kupole s restaurací?
Ano, to je ona.V té kupoli jsem dělala servírku.
A nebylo to náhodou v Berlíně?
Jasně to je ono, pracovala jsem v Berlíně.
A nejmenovala se ta věž náhodou Socha Svobody?
Jó, přesně tak se ta věž jmenovala, tam jsem pracovala.
Tam to znám, to je v Budapešti, ale tam je jich tuším sedm.Byla jste v té nejvyšší?
Rozhodně ano v malé věži bych nepracovala, řekla a nafoukla se jak airbag.

Ta, si tam odtud snad místo hlavy opravdu odnesla nedojedenou zeleninu, pomyslel jsem si.
Přemýšlel jsem jestli Paolo nebyl kdysi vegetarián a nevzal si jí proto, že mu připomínala jeho oblíbenou stravu.
Jiný důvod mě nenapadl.Paolo vypadal jako docela rozumný člověk a tak jsem se začal trochu obávat, jestli až si časem uvědomí co si to přivedl domů se z něj nakonec nestane třeba lidožrout.

Po chvíli opět prolomila ticho.Mlčení byl pro ní příliš těžký trest za to, jak se při první jízdě uvedla.
Odkud jste?
Z Čech.
Jó tam to znám, ale nemůžu si vzpomenout jestli je to v Americe, nebo v Asii?
Jste úplně vedle, je to v Evropě.
Vím, kdysi se jmenovali...Sakra, jak jen to znělo, přemýšlela a zase zapomněla na řízení takže jsme se polovinou auta octli pod souběžně s námi jedoucí cisternou.
Nechte toho přemýšlení a sledujte provoz!Okřikl jsem jí.
Stočila volant na druhou stranu aniž by se předem rozhlédla a octli jsme přímo pod nákladem ocelových trubek přesahující přes korbu náklaďáku jedoucího ve vedlejším pruhu.
Aniž by se tím nijak zvlášť zabývala, vyhrkla na mě.Už vím, jmenovali jste se Sovětský Svaz, že mám pravdu?
Už jsem jí měl tak akorát dost.Tak poslouchejte!Řekl jsem, aniž bych spustil oči z trubek pohupujících se jen pár centimetrů od čelního okna auta.Ještě řeknete jediné slovo a tohle je vaše poslední jízda.Víckrát s vámi nejedu, dnešek vám nezaplatím a vzdalte se laskavě od toho nebezpečného nákladu před námi!
Tentokrát uraženě ztichla nadobro.
Po několika dnech Paolo opět neměl čas a ráno u hotelu zastavila kedlubna.Celou cestu se chovala ukázkově slušně.Ale to, co jsem zahlédl po dojetí do práce mě opět vyvedlo z míry.Jen co jsem vystoupil a kedlubna si myslela, že jí nevidím, otevřela kufr u auta.Z něj vylezla její kamarádka, kterou si kedlubna tajně přivezla, aby si mohla na zpáteční cestě vynahradit krutou hodinu mlčení.