Cesta letadlem

Konec stavby ve Francii byl stále v nedohlednu.Ne, že by zbývalo příliš práce, ale neshody mezi Francouzi a Němci se stále prohlubovaly a veškerý čas se trávil neustálým přehazováním zodpovědnosti za problémy, které by za jiných okolností snad nikdo ani nepostřehl, že vůbec existují.Původně plánovaná délka stavby se ze čtyř měsíců protáhla na devět.
Další stavba na kterou jsem měl jet byla na Bahrainu.Očekávali mě už dlouho a když jim docházela trpělivost, musel mě ve Francii vystřídat kolega.To nejvyššího stavbyvedoucího popudilo natolik, že mi na poslední den přidělil nesmyslnou práci, při které jsem nastydl na záda.Netušil, jak mi tím ztrpčil několik následujících dní.
Původně jsem měl odletět rovnou z Francie, ale transportovat několik kufrů zimního oblečení na slunný Bahrain by bylo dost nepraktické.Nehledě na to, že jsem se už těšil domů a představa, že budu muset příjezd o několik měsíců odložit nebyla příliš příjemná.
Nakonec jsem nasedl odpoledne do auta, v noci dojel domů, ráno ve firmě odevzdal auto, vyzvedl si instrukce na další cestu, odpoledne se sbalil a pozdě v noci vyrazil na letiště.
Letěl jsem oklikou přes Frankfurt, takže jsem se dostal na dohled od elektrárny, ze které jsem dva dny předtím odjel.Přesedl jsem do letadla, které patřilo jakési asijské společnosti a s ohledem na malý vzrůst asijských cestujících nebyly mezery mezi sedadly stavěné pro Evropany.Seděl jsem u uličky a na místo vedle mě u okna se posadil Arab s tváří oteklou od bolavého zubu.Byl jsem mezi sedadly doslova zaklíněný.Cestující na sedadle přede mnou si hned po startu sklopil opěradlo a tím mě do mého sedadla doslova zalisoval.V téhle strnulé poloze jsem strávil nekonečných šest hodin.Celou dobu můj spolucestující sténal od bolestí.Během cesty požádal letušku, aby mu po přistání zavolala lékaře.
Konečně jsme přistáli, letadlo se začalo vyprázdňovat a já chtěl vystoupit.Nešlo to.Záda mi ztuhla natolik, že jsem se nemohl ani hnout.Letuška, drobná Číňanka se mi pokusila pomoci.Měla sílu asi jako čerstvě vylíhnutý bělásek zelný.Nedokázala mi zvednout ani ruku.
Zavolala si na pomoc stewarda.Přišel Ind, který měl obvod kolem ramen jen o málo větší než propisovací tužka.Společnými silami mi zvedli ruku, ale to bylo asi tak všechno co dokázali.Můj soused už doslova křičel bolestí a prosil mě abych už konečně vystoupil.Ujistil jsem ho, že vedle něj nesedím dobrovolně.Steward s letuškou se bezradně dohadovali co budou dělat.
Už jsem to nevydržel a křikl jsem na ně:Nemohli byste odklopit to opěradlo co ten nezdvořák který seděl přede mnou nechal položené?Divím se, že vás to nenapadlo samotné?Letuška narovnala opěradlo.Zkusil jsem to znova.Nehnul jsem se ani o píď.
Vytáhněte prosím ten pitomý propagační katalog, co je v kapse opěradla přede mnou prosím, požádal jsem stewarda.Chvíli s ním zápasil, ale povedlo se.Těch několik milimetrů pomohlo natolik, že se mi podařilo vyndat jednu nohu.Proč jste si ten katalog nevyndal už před cestou podivil se steward?
Protože bez něj mám koleno opřené o nějaké dráty co jsou v opěradle a taky proto, že to není kam dát.Proč sem nedáte nějakou polici nebo koš, kam by se tyhle zbytečnosti mohly házet?
Do kabiny vešel doktor, zřejmě zubař.Taky to byl Ind, ale na rozdíl od stewarda vypadal jako barel na naftu.Tak vy jste ten pacient, podíval se na mě.Otevřete prosím ústa, řekl a začal mi strkat prsty do pusy.Tak moment, zabránil jsem mu v tom na poslední chvíli, zub potřebuje ošetřit soused, já jen nemůžu vstát.
Jo tak, vzdychl Ind, převalil se přes mě a přendal ruce od mé pusy k sousedově.Ten okamžitě zaječel bolestí.A sakra to je vážné zachmuřil se zubař, to už vypadá na těžký zánět možná i otravu krve.Musíte urychleně vystoupit.Otočil hlavu na mě.
Vy si snad myslíte, že to nevím?Nebo, že tady snad sedím z nedostatku jiné zábavy?
Kolik vážíte, že vás palubní personál nedokáže zvednout?Zeptal se zubař.
Asi jako steward s letuškou a jejich tři děti dohromady.
Jak steward, tak letuška zrudli.My spolu žádné děti nemáme!
Jenže vy dva dohromady dáte asi tak polovinu toho co já a abyste měli představu kolik zbývá musíte si k tomu ještě někoho přibrat, spustil jsem na ně.
Zkuste si zvednout opěrku na ruce třeba se vysoukáte ven, poradil mi zubař.
To už jsem zkoušel, opěrka zvednout nejde.Sakra!To jsem se zase někam dostal, zanadával jsem, u nás jde opěrka zvednout i v obyčejném autobusu a tady to nejde ani v letadle.
Tak jí odšroubujeme, to snad nebude problém?Řekl zubař.
No konečně rozumný nápad, je vidět, že jste jediný schopný mechanik v tomhle letadle.
Nejsem mechanik, jsem zubař!
A proč jste si nepřinesl vrtačku na zuby ale šroubovák?
Podal mi ho pilot co stojí za mnou.Řekl rozčileně.
Pilot je zřejmě schopnější doktor než vy, pomyslel jsem si.
Zubař se supěním odmontoval opěrku a povolil zarážku opěradla.S úlevou jsem se vykutálel do uličky a po čtyřech se pokoušel odplazit.
Jak si ponesete tašku s notebookem?Zeptal se steward a chtěl mi tašku položit na záda.
No jen to zkus!Až mi ta záda povolí tak tě poženu, že ti ani rozjezdová dráha nebude stačit!Nejsem žádný nákladní mezek.
Steward mi neochotně odnesl notebook ke dveřím.
Zatímco si zubař sedl na mé místo a pokoušel se vzkřísit už téměř nehybného Araba, dostal jsem se ke dveřím a napůl jsem si stoupl.
Dostal jsem se na přistavené schody a pokoušel se sejít dolů.Bolest v zádech byla tak strašná, že to nešlo.
Zkoušel jsem sjet po madle, ale bylo z protiskluzové gumy.
Náhle se schody začaly odsouvat od letadla.Octnul jsem se na jedoucích schodech ve výšce čtvrtého patra rodinného domu.Co to děláte, vy blázni?Lekl jsem se.
Klid, nic se vám nestane, vše je připravené, ozvalo se odněkud z dálky.
Po dráze se ke mě blížila zvedací plošina na nakládání zavazadel a jídla do letadel.Uvnitř stáli dva letištní zřízenci a měli s sebou invalidní vozík.
Plošina přijela ke schodům, zvedla se do patřičné výšky, zřízenci mě posadili na vozík a opět se rozjela.
Nemohli byste plošinu spustit dolů, zaprotestoval jsem proti jízdě na dosud vysunuté plošině.
Ale my už jí spouštíme, jenže to trvá dlouho a tak zároveň jedeme k hale, abysme neztráceli čas.
Bylo to jako jízda na horské dráze.
Dojeli jsme k hale.Zřízenci mě provezli vstupním tunelem do letištní budovy až k dopravním pásům, kde se mělo objevit moje zavazadlo.
Jednomu zřízenci se z vysílačky ozval naštvaný hlas zubaře.Tak kde jste?Pacient čeká!
Zkoprněli údivem.Ale my už jsme s ním dojeli do haly.
Vy jste ale pitomci, koho jste to odvezli?Vřískal do vysílačky zubař.
Mě ty chytráku!Zakřičel jsem, aby to zubař přes vysílačku slyšel.To já nemůžu chodit, jestli sis toho nevšimnul!A jestli si opravdu doktor, tak bys mohl vědět, že zuby nejsou na rozdíl od zad k chůzi nezbytné.
Zřízenci mě vyklopili z vozíku na zem.
No jen počkejte mizerové, tohle vás bude mrzet!Otočil jsem se abych jim patřičně vynadal, ale už jsem je jen zahlédl jak pádí zpátky do tunelu.

Pozvolna jsem se vysoukal do vzpřímené polohy podél sloupu v hale a čekal na kufr.Stále se neobjevoval.
Po chvíli se ke mě přitočil drobný nosič zavazadel v uniformě.Vypadal jako sádrový odlitek dědy Mráze.
Odkůd vý přiletělá?Z Frankfurtů?Přímó, nebo přesedalá?Zeptal se jazykem, který trochu připomínal angličtinu.
Já přesedala, já letěla z Prahy.Odpověděl jsem mu tak, abych pokud možno mluvil stejně.
Áááá Prahááá, jááá vědělááá, nadskočil, rozběhl se, smykem oběhl sousední sloup za kterým byl můj kufr a v mžiku se s ním vrátil.
Víté, oná, sé, přesedalá, zavazadlá, dává, dó, jiná, kontejnér.
Hele, já ti stejně nerozumím co to meleš, ukaž mi radši kudy ven a choď pomalu, já se nemůžu hýbat.
Neníí probléém, nastupovalá na vozíká pro zavazadlá a já odvezlá pána.
Stoupl jsem si na vozík a nosič mě roztlačil.Kde se v tom skrčkovi bralo tolik síly?Proč ho jen nezavolali, aby mě vyprostil ze sedadla?Svištěl se mnou k východu jako o závod a obratně kličkoval mezi lidmi v hale.
Kdé pán chtělá zastávít?Zeptal se.
Třeba hned tady.Řekl jsem mu když jsme vyjeli z mezinárodního prostoru do čekací haly a zahlédl jsem ceduli ubytovací agentury.
Prudce zabrzdil.Ztratil jsem rovnováhu, vypadl z vozíku a přistál na přepážce.
Co si přejete pane?Zeptal se mě zpoza okénka hlas.
Nikoho jsem za přepážkou neviděl.Jednak jsem se na ní teprve pokoušel vyškrábat a stoupnout do vzpřímené polohy a jednak za pultem stála Arabka v černém hábitu, ze které byly vidět jen bíle zářící zuby.
Víte, já jsem měl přiletět už v šest, je skoro devět a nikdo na mě nečeká.
Kde jste se měl ubytovat, zeptaly se vzduchem poletující zuby?Jestli znáte jméno hotelu, můžeme tam zavolat.Jestli ne, nějaký zajistíme.
Nadiktoval jsem jí jméno hotelu.Zvedla telefon a chvíli do něj cosi mumlala v arabštině.
Než auto přijelo, Arabka se mi pokusila vnutit několik zbytečných suvenýrů a prohlídku ostrova za přemrštěnou cenu.
Neodpovídal jsem, jen jsem myslel na to, jak jí ty zuby bude závidět můj spolucestující, až ho povezou okolo.
Hotelové vozidlo dorazilo za pár minut na letiště.Ještě že to byl mikrobus, do normálního auta bych se asi nenasoukal.
Přes parkoviště jsem jel na jednom vozíku který tlačil nosič a za námi jel řidič hotelového auta s druhým vozíkem na kterém mi vezl kufr.
Po té, co mě společnými silami vhodili na zadní sedadlo mikrobusu, nosič zapřáhl za sebe oba vozíky, úslužně se uklonil, popřál mi příjemný pobyt na Bahrainu a rozběhl se zpět k letištní hale.
Počkéj, křičel jsem za ním, jak je možné, že nechceš žádné peníze?
Neslyšel mě, už byl daleko.Byl to snad jediný nosič kterého jsem kdy potkal, který by si skutečně zpropitné zasloužil.