Pohled na centrum Caracasu.
Noční pohled na centrum Caracasu.
Náměstí.
Radnice.
Pohled z města na jednu z okolních hor obklopujících Caracas.
Pohled na město zdálky z úbočí jedné z hor.V popředí jsou městské periferie, kde je pro turisty tuze nebezpečno.
Bezpečno není ani v 5* hotelu.Hned zkraje mi zmizelo z pokoje několik set dolarů.
Nebýt toho, bylo by v něm pěkné bydlení Pokoje jsou prostorné a vybavené.
Spaní by bylo taky příjemné, kdyby noční klid nerušilo houkání policejních sirén a občas i vzdálená střelba.
Jedna z předměstských uliček, kde není radno se příliš zdržovat.
Tohle je naopak jedna z rušných uliček v centru města.
Muzeum Simona Bolívara, zakladatele Venezuely.
Odpočinkový park v centru města.
Rozkvetlý park hýří všemi barvami.
V parku se konají často koncerty.
Aerobic je nedělní zábava s využitím každého volného místa.
Jakmile se někde objeví předtanečník s hudbou.
Seběhne se k němu dav lidí a začnou se vlnit do rytmu místní hudby.
Z údolního Caracasu vede lanovka na horu Ávila
Nejprve vyjede na první hřeben.
Hned za ním se objeví velké údolí, přes které se pokračuje k vrcholu.
Pozvolna se blížím k cíli cesty.
Jsem nahoře.
Je tady krásně čistý chladivý, ale řídký vzduch.
Tohle asi bude uvítací výbor.
Mají hezké kroje.
Sluší jim to.
Procházka po promenádě na hřebeni hory.
Pro děti je tady řada atrakcí, třeba tenhle bezhlavý harmonikář.
Nebo vodník čarující s kapkami vody.
A nebo dokonce bruslařský stadión.
Pohled do údolí na druhou stranu od města směrem k moři.
Pohled na sousední hory.
Nadešel čas návratu.Dolů to možná bude horší než nahoru.
Údolí se shora zdá být ještě hlubší.
Ještě ohlédnutí za mizejícím vrcholem hory.
A pozvolna přistáváme zpět v Caracasu.
Po hodinách jízdy neznámou krajinou jsme dorazili k elektrárně.
Jsme někde hluboko v horách daleko z dohledu civilizace.
Vůbec nevím kde jsem a na co tady ta elekrárna je, když široko daleko nic není.
Zadavatelem je firma Corpoelec, stavbu provedla španělská firma Duro Felguera.
Tady asi fakt není bezpečno, že nás takhle hlídají.
Ale proti divokým včelám je samopal málo platný.
Dostat do tohoto odlehlého ale nádherného místa není vůbec snadné.
Na cestu je třeba auto s místním řidičem a průvodcem.
Po cestě se zastavíme na občerstvení v dálniční restauraci.
Pak už jen dlouhé hodiny projíždíme džunglí.
Džungli, džungli a zase jen džungli.
Až dojedem na místo.Že to nevypadá nic moc?
Přesedáme na loď.Dál už to po souši nejde.
Tady jsem se svým průvodcem.Peruáncem Carlosem.
Loď je tady, tak nasedat.
Odrážíme od břehu.
Plujeme a pořádně rychle.
Mým společníkům Carlosovi a Pablovi se to očividně líbí.
Před přistáním míjíme ostrůvek na kterém kdysi stálo honosné sídlo.
Pak tam došlo k nějakému rodinnénu neštěstí a majitelé sídlo opustili.
Pohled na pláž z ostrůvku.Jiný přístup sem opravdu není.
Jen lodě přivážejí další a další lidi.
Konečně si užijeme chvíli pohody.
Pablo nepotřeboval ani slunečník, ani lehátko.
V ceně zájezdu je i tenhle zvláštní oběd.
Stíny se prodlužují.
Musíme se vrátit.
A zase projížíme nádherným zeleným porostem.
A spoustou typických jihoamerických vesnic.
Na zpáteční cestě se ještě zastavíme pro osvěžující nápoj zvaný Cocada.
Kolem začínají přibývat předměstské slumy.Neklamná známka, že jsme zpět v Caracasu.
