Venezuela

Potíž první-nejmenší. Na letišti.

Kolega, kterého jsem střídal mi řekl, že pro vstup do Venezuely nepotřebuji ani vízum ani celní prohlášení. To první sice byla pravda, ale celní prohlášení jsem vyplňoval dvě. Letuška nám před přistáním rozdala formuláře.Vyplnil jsem ho a po přistání předal imigračnímu úředníkovi.Ten si projel seznam bezvízových zemí a netečně mi odpověděl, že takovou zemi v seznamu nemá, abych se vrátil zpět do letadla.Vzal jsem si zpět formulář a přepsal původně anglicky vyplněný název Czech Republic na španělský název Republica Checa.Úředník si znova projel seznam zemí a řekl mi, že jestli mám dvojí občanství tak z té první země kterou jsem uvedl k nim do Venezuely nemůžu, ale z té druhé ano.Pak mi dal razítko a otevřel závoru.

Pokračoval jsem k odbavení zavazadel.Před výstupem stál další úředník a zase chtěl vyplněný formulář.Tentokrát jiný.Bez něj mě nechtěl pustit ven.Ten jsem neměl a ani jsem nevěděl, kde ho vzít.Našel jsem na zemi jeden ztracený a podal mu ho.I přestože si úředník doposavad nevšímal co na formulářích bylo napsáno ten můj si prohlédl důkladně, roztrhl ho a pohrozil mi, abych na něj takové fígle nezkoušel.
Zpátky do první haly pro formulář jsem se nemohl dostat.Dveře se otevíraly jen pro výstup z letadel.Několik jich naštěstí leželo na stolku vedle dveří.Důkladně jsem ho vyplnil a odnesl úředníkovi.Ten se na něj tentokrát ani nepodíval.Sice mi tím dožral, ale nechal jsem to raději bez komentáře, hlavně, že jsem byl konečně venku.

Potíž druhá-větší. Divoké včely.

Přišel jsem k transformátoru společně se skupinou místních lidí a vylezli jsme nahoru.Otevřeli jsme kryty jednotlivých fází a já jsem začal vysvětlovat montérům, co mají dělat.Už ráno při školení jsem byl upozorněn, že se v okolí vyskytují divoké včely se kterými si není radno zahrávat.
Netušil jsem, že se s nimi setkám ještě tentýž den.
Náhle kolega všimnul, že včely poletují kolem otvoru ve zdi nedaleko od nás a hluk který jsme způsobili je vyplašil.Začaly vylézat z otvoru, výhružně bzučet a létat po okolí, aby zjistily, kdo se opovážil je rušit.Pomalu a opatrně jsme začali lézt dolů z transformátoru. Lešení na kterém byl přimontovaný žebřík nebylo příliš stabilní a tak se při pokusu o náš únik několikrát ťuklo o zeď nedaleko jejich hnízda. Začaly vyletovat v mnohem větším množství.Tak velký roj jsem ještě neviděl.Parťák montérů který zůstal na transformátoru jako poslední raději k lešení nešel a skočil ze šestimetrové výšky dolů.Pod transformátorem byl naštěstí štěrk, takže se po dopadu jen překulil a začal utíkat. Včely si všimly prudkého pohybu a rozlétly se za ním.Parťák běžel směrem k asfaltérovi, který právě opravoval silnici.Asfaltér byl velmi pohotový.Pustil naplno hořák kterým rozehříval asfalt, namířil ho proti roji a společně s parťákem se schovali do auta. My ostatní jsme stáli schovaní za požární zdí a ani jsme nedutali, aby si nás včely nevšimly.
Ale to nebylo všechno, čeho jsme se v tu chvíli báli.
Hořák, který před chvílí zahnal včely ležel na silnici a plamen mířil na auto s nákladem propan-butanových lahví.Nemohli jsme se hnout, aby se včely nepustily za námi a čekat na explozi se nám taky nechtělo.
I tentokrát se projevila duchapřítomnost asfaltéra.Hodil si přes hlavu plášť, vyskočil z auta, odkopl hořák od auta směrem k transformátoru, naskočil do auta s lahvemi, nastartoval a popojel o pár metrů dál.
Nevím, jestli si v té rychlosti si uvědomil do všech důsledků co dělá, ale zachránil nás všechny.Požární zařízení pro ochranu transformátoru zaznamenalo otevřený oheň a spustilo alarm.V mžiku se transformátor a s ním i roj včel octnul pod přívalem desítek tisíc litrů hasící pěny. Roj byl zpacifikován, my mohli vklidu odejít a zavolat speciální jednotku, která se o zbytek roje postarala.

Potíž třetí-největší. Zimnice.

Do Venezuely jsem přiletěl z Evropy, kde stále panovala tuhá zima.Přechod do tropického horka uprostřed deštného pralesa a nemožnost si odpočinout mezi jednotlivými stavbami udělala své.
Třetí den po příjezdu jsem náhle ztěžknul.Stalo se mi to krátce po obědě, ale vidět to na mě začalo být už o hodinu dříve, možná jsem začal vypadat i podvyživeně, protože mi kuchař v jídelně naložil extrémně velkou porci jídla.V tu chvíli mi ale ještě nic nebylo.
Ale jen pár minut po obědě jsem zjistil, že se nedokážu zvednout ze židle.
Měl jsem pocit, že mě někdo udeřil pytlem písku do hlavy.
Potřeboval jsem odnést několik dokumentů ke kopírce.Nešlo to.Byl jsem jak z olova.

Není vám něco?Jste nějaký bledý?Zeptala se mě kolegyně mající na starosti stravování.
Vy jste se asi nenajedl?Nechcete další stravenku?
Opatrně jsem jí vysvětlil, že mi není špatně z hladu, ale zřejmě z přejedení a strategicky jsem zamlčel detail, že nechápu jak osoba mající barvu čokolády s nešizenou dávkou kakaa na ně může poznat, že jsem zbledl.
Přejedení jsem použil jako výmluvu, aby se mě už nikdo na nic neptal, obzvlášť místní doktor.Teda spíš opravář lidí, od pohledu samouk, který seděl nedaleko ode mě a když jsem viděl co radí lidem neměl jsem chuť se svěřit do jeho péče.

Firemní autobus mě dovezl před hotel a já se stěží vysoukal do svého pokoje.Ulehl jsem, aniž bych tušil co obnáší tropická zimnice.
Vše co se odehrálo následující noc bylo tak živé, že nemůžu s jistotou říct, co z toho byla skutečnost a co halucinace.
Jen co jsem usnul, nějaký syčák mi začal točit postelí.Několikrát jsem vstal a prohledal pokoj, abych zjistil proč mi to dělá.Nenašel jsem nikoho.Zkusil jsem si lehnout tak, abych se zapřel o stěny ložnice.Nepomohlo to.Syčák místo toho začal naklánět celý hotel.S výkřikem jsem se skutálel z postele a probudil se u dveří balkónu v sedmnáctém patře hotelu.Raději jsem dveře na balkón zavřel.Jenže pokoj se náhle začal zmenšovat.Vyskočil jsem z postele abych včas utekl, ale akorát jsem si dal ránu do hlavy o rám dveří.
Udělal jsem si pořádnou bouli, ale na několik vteřin se kolem mě všechno rozsvítilo.Než vše zase upadlo do tmy, našel jsem dveře od druhého balkónu v obýváku, a otevřel je, abych dovnitř vpustil čerstvý vzduch.
Venku žádný vzduch nebyl, jen tropické vedro a výpary z výfuků aut ze silnice pod hotelem.
Chtěl jsem si zase jít lehnout.Někdo mi mezitím přemístil ložnici na druhou stranu obýváku a než jsem našel vypínač zbytečně jsem se pokoušel vejít do odrazu dveří v zrcadle.

Už mi to začalo vadit a šel jsem si stěžovat na recepci.Někdo zpřeházel tlačítka ve výtahu a místo do přízemí se výtah rozjel do posledního patra kde naplno hučela diskotéka.Z toho rámusu mě rozbolela hlava.Chtěl jsem zpět do výtahu, ale někdo hned za mnou zazdil dveře.Honem jsem skočil do druhého výtahu než je stejný syčák zazdí taky.Stiskl jsem tlačítko svého patra.Místo dolů se výtah opět rozjel nahoru, vyplivl mě ven a zmizel.Byl jsem na střeše mrakodrapu a bál se pohnout.Syčák s ním neustále kýval ze strany na stranu a nikde kolem nebylo zábradlí. Objevil jsem dvířka od ventilace.Otevřel jsem je a pokoušel se protáhnout dovnitř.Nešlo to.Po několika marných pokusech jsem se probudil na zemi ve svém pokoji s hlavou v nočním stolku.Ještě že to byl sen, řekl jsem si.
Šel jsem si do lednice pro vodu.
Syčák přemontoval panty dveří od lednice na druhou stranu.Než jsem jeho trik odhalil, zjistil jsem, že jsem si spletl lednici s mikrovlnkou a napil se vystydlé omáčky.
Deka na posteli náhle začala studit.
Nebyla to deka, ale mokrý ručník.Hodil jsem ho do koupelny.Rozbrečel se, že je mu tam smutno.

Probudila mě krajta, která se mi plazila po ruce.Nadskočil jsem, abych jí setřásl.
Z krajty se vyklubala láhev s vodou, kterou jsem si přinesl z lednice a usnul aniž bych jí otevřel.
Ráno zazvonil budík.Ztěžka jsem vstal a šel k autobusové zastávce.
Před hotelem bylo otevřené víko od kanálu.Přehlédl jsem ho a spadl dovniř.
Probudil jsem se opět na posteli.Zase to byl zlý sen.

Vstal jsem a šel znova na autobus.Místu kam jsem prve spadnul jsem se vyhnul.Žádný kanál tam nebyl.
Měl jsem radost, že zlé sny jsou pryč, ale jen do doby kdy jsem usednul do autobusu.V tu chvíli mi ani nepřipadalo divné, že v autobusu je tentokráte příjemné teplo, že v něm nehraje kvílející hudba, že místo řidiče sedí za volantem ropucha a místo cestujích jsou na sedadlech květináče s kaktusy.Opřel jsem se o opěradlo.To ale nebylo připevněné, propadlo se a já se probudil opět ve svém pokoji hlavou dolů z postele.
Už jsem byl zlostí bez sebe.Kolikrát ještě dneska půjdu do práce?
Koukl jsem na budík.Ještě byl čas a mohl jsem chvíli ležet.Po chvíli jsem slyšel jak budík zvoní.Chtěl jsem se zvednout a budík utišit. Nešlo to.Seděla na mě březí slonice se třemi adoptovanými hrošíčaty v batohu na zádech.
Vší silou jsem se snažil probudit.Vnímal jsem všechen hluk z ulice i pohyb lidí na chodbě hotelu, ale probudit jsem se nedokázal.

Začalo mě něco pálit na noze.Slonice otáčela chobotem klikou roštu a pekla si kaštany.Ucukl jsem.
Slonice se lekla a hrošíčata se jí vysypala z batohu na mou hlavu.
Zkusil jsem je setřást.
Naštěstí to nebyla hroší mláďata ale polštáře které jsem neměl pod hlavou, ale na hlavě.

Vedle mě se náhle objevil chlap s krumpáčem a začal mi nadávat, že se povaluji na stavbě kudy povede rychlodráha.
Odsekl jsem mu aby šel do háje.Poslechl mě, zalezl do nedalekého lesíka, proměnil se v tapíra a s chrochtáním zmizel v porostu.
Přiběhl za mnou další chlap, tentokrát s lopatou a ptal se kde má kolegu.Odpověděl jsem mu stejnou větou.
Taky mě poslechl, odběhl do lesíka, proměnil se v masožravou rostinu a začal chytat kolem poletující mouchy.

Než mi došlo, že nikde v okolí žádný lesík není probudilo mě troubení přijíždějící lokomotivy která se řítila přímo na mě.
Vyletěl jsem z postele.
Žádná rychlodráha skrz mojí postel nevedla.
Místo toho se ke mě potácel opilý buvol.Vzal jsem z nočního stolku revolver a vystřelil na něj.
Náhle vše zmizelo.Octnul jsem se ve voze formule1 a řítil se po okruhu.Marně jsem hledal volant a brzdu.
Revolver byl ve skutečnosti dálkový ovladač.Místo výstřelu jsem zapnul televizi kde zrovna dávali přenos ze závodů.
Troubení nepocházelo ani od lokomotivy, ani od buvola.Byl to alarm budíku, že už je nejvyšší čas vstát.
Konečně jsem byl doopravdy vzhůru.
Šel jsem po chodbě.Jestli to tentokrát byla skutečnost, byla horší než sen.Chodba se kroutila a houpala.
Dveře výtahu přede mnou stále uhýbaly a tlačítko na přivolání výtahu se mi nahlas posmívalo a pobíhalo kolem dveří.Než se mi podařilo přivolat výtah porazil jsem vázu a zamotal se do šňůry od sluchátka hotelového telefonu.
Nakonec jsem přece jen nastoupil do výtahu.Skutečně mě odvezl do přízemí.Kanál do kterého jsem ve snu spadl na cestě sice byl, ale naštěstí zakrytý.V autobusu byla zima od naplno puštěné klimatizace a všude byla slyšet místní kvílivá hudba.
V tu chvíli mi to nevadilo, hlavně, že už to konečně byla skutečnost a ne sen.
Probudilo mě horko a slunce vysoko na nebi.Někdo se mnou třásl a jakýsi hlas mi říkal vstávej.
To snad néé!On to byl zase sen, řekl jsem nahlas.Už nechci chodit do práce nanečisto!Proč to zase není doopravdy?
Už jsme tady, říkal ten hlas.Na cestě byla nehoda a stáli jsme tři hodiny v zácpě.Ty o tom nevíš?
Nevěděl jsem o ničem, teprve po cestě v autobusu jsem dokázal doopravdy usnout a ty tři hodiny mi pomohly přežít následující pracovní den.