Portugalsko

O Portugalsku toho nemůžu moc napsat, byl jsem tam jen tři dny, ale to neznamená, že bych se přitom nudil.
Už jsem si stačil zvyknout, že kdykoliv někam jedu, nesmím věřit tomu co mi před odjezdem ve firmě řeknou.Pokaždé je to úplně jinak. Dostal jsem za úkol dojet na elektrárnu, v městě Carregado, nedaleko Lisabonu, která měla provozní odstávku, abych jim dovezl barvy na něco, co jim během provozu zrezavělo a abych dohlédl na to, že to na místní natěrači správně natřou.
Že, ale budu muset jet autem, protože Švýcaři mají nějaké problémy s posláním barev letadlem, protože jsou příliš hořlavé. V práci jsem tedy absolvoval přípravné školení se speciálně pro tyto účely pozvaným inspektorem pro převoz nebezpečných nákladů, který mi po několikahodinovém vykládání, co všechno nesmím a úspěšně zvládnutém testu vystavil certifikát specialisty pro převoz snadno vznětlivých a výbušných materiálů.Stále mi kladl mi na srdce, abych si nenechal od zaměstnavatele v žádném případě líbit, kdyby mě nutil převážet cisternu ve které by bylo víc než třicet tisíc litrů.To jsem mu nejen slíbil, ale i dodržel. Pak jsem si vyzvedl běžné osobní auto, vzal asi tak osmilitrovou plechovku barvy a vydal jsem se cestu.Ve Švýcarsku jsem naložil ještě další dvě dvoulitrové.Do limitu mi zbývalo ještě 29 988 litrů a tak jsem si s klidným svědomím mohl přikoupit ještě několik lahví limonády.

Teď trochu přeskočím sled událostí a vysvětlím, co bylo jinak, než jsem čekal:
1) Když jsem ve Švýcarsku nakládal barvy, ptali se mě tam, jestli nejsem blázen, když jezdím takovou dálku autem, že by to poslali klidně letadlem.
2) To co bylo zrezlé vůbec nebylo naše, ale patřilo to těm Švýcarům.Proč, si tam nedojeli sami?
3) To, co na fotce, kterou jsem v práci viděl před odjezdem vypadalo jako zrezavělá lokomotiva, byl ve skutečnosti jen proužek odloupnutého nátěru, na který by stačila tuba velikosti zubní pasty.Proč jsem tedy vezl dvanáct litrů a prošel jsem školením na převoz cisterny?
4) To, co jsem viděl na satelitní fotce na které mi v práci vysvětlovali, kde je elektrárna, byl prehistorický snímek z doby, kdy tam stála jen jedna elektrárna a já jsem jel na druhou, která na fotce ještě nebyla a místo spletitých cest, kterými jsem měl dokličkovat na místo vedla dálnice.Komíny elektrárny byly viditelné zdaleka, ale nedařilo se mi najít, žádný sjezd, který by k ní vedl.
5) Měl jsem se po cestě ohlásit na elektrárnu s tím, že mají pro mě zajištěné ubytování a chtějí jen vědět, kdy mě mají čekat.Když jsem to udělal, řekli mi, že o ničem neví a ať si přespím kde chci.

Švýcarsko není členem EU a tak jsem správně měl mít papíry na celní deklaraci.
Ty jsem pochopitelně neměl a instrukce z práce zněly jako vždycky:Poraď si jak umíš a běda ti, jestli se ti to nepovede!
Tak jsem si teda poradil.V jednom hotelu po cestě jsem našel inzertní noviny a nápad byl na světě.
Ráno mě na švýcarských hranicích zastavila celní kontrola se slovy, copak to vezete pane řidiči?
Suše jsem odpověděl:To je barva.
A na co jí máte?
Tak se koukněte, řekl jsem a vytáhl jsem noviny ve kterých jsem měl zaškrtnutý inzerát ve kterém někdo nabízel rozeschlý houseboat za symblickou cenu.Tuhle loď jsem právě koupil za velmi výhodných podmínek, ale uznejte sami, musím jí pořádně natřít.S takhle oprýskanou lodí bych se nemohl před nikým vytahovat.
Myslíte, že to ještě bude plavat?Zeptal se nevěřícně celník.
Samozřejmě ano, jinak bych to nekupoval.
A kam si pro to jedete?Zeptal se znova a ukázal s poťouchlým úsměvem na tváři noviny svému kolegovi, který se raději otočil abych neviděl, jak vyprskl smíchy.
Do Portugalska.
Celník si pomyslel, že jsem blázen a poslal mě pryč, protože podle fotky vypadala, jako kdyby jí slavný mořeplavec Fernao de Magalhaes dostal na hraní ke svým narozeninám v době, kdy byl ještě v dupačkách a jeho vzdálený prapotomek jí někomu chtěl přenechat tak maximálně na topení.
Celkem jsem jel čtyři dny tam a čtyři dny zpět a po každé cestě jsem třikrát přenocoval.Ono je sice u dálnic hotelů plno, ale kam všechny zmizí večer, zrovna v okamžiku, kdy se člověku chce spát je mi záhadou.Když jsem konečně jeden objevil úplně náhodně, kdy k němu zatočilo auto jedoucí přede mnou ještě jsem netušil, že lezu do pasti.Před tím autem se sama otevřela vrata a já aniž bych tušil cokoliv zlého jsem vjel za ním.Došel jsem k recepci.Byla zamčená a nikde nikdo.
Po chvíli za mnou přišli nějací rozhýření mladíci a nějakým způsobem odemkli dveře.Vetřel jsem se mezi ně, prošel dveřmi a došel k recepčnímu pultu.Za ním nikdo neseděl a ani po zuřivém mačkání zvonku se stále nikdo neobjevoval.
Přestalo mě to bavit a chtěl jsem jít pryč.Ale ouha.Dveře nešly otevřít ani zevnitř.Procházel jsem liduprázdnou recepcí a přemýšlel jak si k sobě vhodně srazit židle od prázdných stolů abych si zdřímnul s tím rizikem, že mě ráno vyhodí jako nežádoucího homelessáka. Ale co naplat, únava je únava, to už je pak člověku všechno jedno.
Pak jsem si všiml, že se zvenku ke dveřím blíží nějací starší manželé a z jakéhosi lístku zadávají ke dveřím číselný kód. Hbitě jsem se schoval za rohem a jen co manželé vešli vyběhl jsem ven.
Tak, to by bylo, řekl jsem si.Ale jak otevřu vrata?Zkoumal jsem celý otvírací mechanismus, ale byl proti pokusům o násilné otevření dobře zajištěn a nic takového jako kladivo, páčidlo, nebo cokoliv jiného, čím bych vratům domluvil k otevření, jsem v autě nenašel. Tak a co teď, zopakoval jsem si.Opět nikde nikdo, tma, zima a já nemůžu pryč z parkoviště.
V tom se proti mě objevila světla přijíždějícího vozidla.Na nic jsem nečekal skočil jsem do auta, rychle nastartoval a s napětím čekal, co se bude dít dál.Řidič, který chtěl vjet, opět zadal číselný kód a vrata se začala otevírat.
Jak je možné, že všichni ten kód znají a já ne?Vrtalo mi hlavou.
Jen co vjíždějící auto minulo vjezd, dupl jsem na plyn a s kvílejícími pneumatikami jsem vystartoval proti vratům, která se hned začala zavírat.Stihl jsem jí projet jen tak tak.Nohu z plynu jsem sundal až po dlouhé době.Z toho zážitku mě spaní úplně přešlo.

Záhadu toho hotelu jsem náhodně objevil při dalším pokusu o nocleh.Před hotelem je cosi, čemu jsem předtím nevěnoval pozornost, protože jsem si myslel, že se jedná o bankomat.
Ve skutečnosti se jednalo o terminál, na kterém si lze rezervovat nocleh, včetně dalších služeb, občerstvení, snídaně a vyprání prádla.Po zaplacení kartou vyjede lístek s kódem, který odemyká parkoviště, hlavní vchod, dveře do pokoje a ráno vydá snídani.
S lidskou obsluhou se v takovém hotelu host nesetká.Pozor, ve Francii se to hodně rozmohlo!
Neznalý turista hledající bankomat na první pohled nic nepozná a když do toho vloží kartu a neumí francouzsky, tak mu z toho žádné peníze nevypadnou.Až bude chtít reklamovat peníze odsáté z účtu, zjistí, že si potvrzováním nesrozumitelných instrukcí objednal půl hotelu, ve kterém nakonec vůbec nespal.