Zpět
Norsko
Už v minulosti jsem prováděl výpomoc pro jedno oddělení naší firmy, které se zabývalo zakázkami, se kterými jsem nechtěl mít po špatných zkušenostech nic společného,
protože se zajišťují kompletně včetně montáže vlastními silami za pomocí dělníků pro tyto účely náhodně vytažených z tovární haly.
Vedení firmy žije v iluzích, že vyslat do zahraničí skupinu lidí z výroby je nejlepší řešení, jak danou věc na místě smontovat.
Vždycky to dopadne katastroficky a všichni kroutí hlavou proč to zase nevyšlo?
Základní omyl vedení firmy spočívá v tom, že si myslí o dělníkovi, který například mačká celý život tlačítko u automatu na výrobu cihel, že je zároveň skvělý stavitel a architekt.
Zjednodušeně řečeno, šéfové se diví, když se na stavbu pošlou jednoho dělníka obsluhujícího linku na výrobu hřebíků, dřevorubce z lesa a jako posledního prodavače nářadí z hobby marketu,
vrazí jim do rukou plánek psí boudy, tak postaví něco co spíš připomíná kombinaci pramice s krmelcem.
Po dlouhém otálení jsem si před odjezdem jsem vymohl, že sice do Norska pojedu, zajistím přípravné práce, ale odjedu dříve než se objeví montéři, abych se s nimi nemusel setkat.
Po cestě jsem přemýšlel, jak nejlépe definovat proč se s Čechy v zahraničí pracuje hůře než s Indy.
Je to bohužel smutné, ale je to tak:
1) Ind, když dostane úkol, bez odmlouvání ho provede.Čech hledá výmluvy, proč úkol provést nemůže.
2) Ind si málokdy stěžuje, že se má špatně, i když k tomu má řadu důvodů.Čech si stěžuje vždycky i když žádný důvod nemá.
3) Ind se snadno naučí cizí jazyky a je v zahraničí samostatný.Čech se učit odmítá a je bez tlumočníka nepoužitelný.
To, že jsem do Norska letěl nízkonákladovou společností mě ani moc nepřekvapilo.
Vedoucí mi dokonce sám rezervoval auto v půjčovně na letišti!
Mělo mi dojít včas čím pak budu jezdit.Co jsem také mohl čekat od šetřílka, který mi kdysi zajistil tak levný hotel, ve kterém se do koupelny lezlo
po provazovém žebříku a kde byla u snídaně jen jedna nerozpustná kostka cukru, která kolovala mezi jednotlivými hosty.
Na letišti na mě čekal Fiátek 500 ! Nečekal jsem nic extra, ale tohle... :-(
Divím se, že mi šetřílek nezarezervoval jízdní kolo.
Stěží jsem do něj vměstnal zavazadlo.I tak nešly pak zavřít zadní dveře a musel jsem je přivázat drátem.
Pak jsem se se svou výškou pokusil vměstnat za volant sám.Povedlo se jen díky tomu, že Fiátek měl střešní okno a mohl jsem si ven vystrčit hlavu.
Rozjel jsem se, tedy jestli se tomu dalo říct jízda.Auto mělo sice pět rychlostí, ale použitelné byly nejvýš tři.
Mělo tak slabý motor, že se při pokusu o přeřazení na čtyřku udusil.
Auto nebylo stavěné nejen na mou výšku, ale ani na váhu.I na asfaltu jsem měl pocit, že drhne podlahou o zem a když jsem se dostal na úsek, kde probíhaly stavební práce,
zabořilo se do štěrku a z místa jsem se pohnul jen díky tomu, že mě opodál pracující bagr nabral i s Fiátkem do lžíce a přenesl na pevnou zem.
Dojel jsem na místo, kde měl stát dům.V místě, kde mi ukazovala GPS souřadnice nebylo nic.
Opodál stála vesnice.Obcházel jsem dům za domem, abych se zeptal, ale všechny byly prázdné.Nikde ani živáčka.
Chodil jsem po vesnici přes tři hodiny a dům ne a ne najít.
Naštěstí je v severských zemích dlouho vidět, protože už byla skoro půlnoc, kdy se na zápraží jednoho domu objevila skupinka tří Němců a zeptali se mě, co hledám.
Byli tady na rekreaci a tak věděli jak dům najít.
Díky mě se tedy rozrostl počet dočasných obyvatel vesnice o celou čtvrtinu.Čistě teoreticky jsme mohli v takové vesnici čítající asi tak 20 domů obývat každý 5 domů.
Jenže oni byli skromní a bydleli pohromadě v jednom, já v druhém a ve zbývajích osmnácti nebydlel nikdo.
Ráno Němci odjeli a zůstal jsem sám v celé vesnici.Bylo to nejhezčí ubytování, které jsem měl.Mohl jsem si v kteroukoliv denní nebo noční dobu hulákat,
jak jen jsem chtěl a nikoho jsem tím nerušil.
Bavilo mě to ale jen do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že vesnice mohla být vylidněna v důsledku tropické epidemie a proto bylo ubytování tak levné.
Po předchozích zkušenostech se šetřivým vedoucím bych se tomu ani nedivil.
Pak jsem si ale řekl, že tropické nemoci ve Skandinávii jsou málo pravděpodobné a šel jsem na obhlídku okolí, abych si záhadu prázdné vesnice objasnil.
Hned jakmile jsem přešel vrchol kopce, bylo po záhadě.Na druhé straně bylo několik sjezdovek, které byly v krátkém severském létě zavřené.
Vyjímku tvořili jen rybáři, kteří si občas přijeli zachytat ryby do nedalekého jezera.
Ale to nic neměnilo na tom, že jsem byl odříznutý od civilizace.Obchod jsem nepotkal za celou cestu.
Ani v navigaci jsem nenašel žádné nákupní centrum s vyjímkou jediného,
vzdáleného přes 80 km.To by se snad dalo ujet normálním autem, ale na motorovou nákupní tašku značky Fiat Cinquecento to přece jen byla velká vzdálenost.
Přesto jsem se chtě nechtě musel do obchodu vydat, protože jsem v chatě měl k jídlu jen zásobu sušenek, kterou jsem si s sebou přivezl
a když jsem se porozhlédl po kuchyni, našel jsem jen pytlík polévky, která byla pět let prošlá.
Vešel jsem do obchodu a zeptal se:
Berete Eura?
Odpověď zněla ne!
Berete platební karty?
Odpověď zněla ne!
Berete nějakou jinou měnu?
Odpověď zněla ne!
Zkrátka nic jiného, kromě norských korun přijmout nechtěli.
Je tady poblíž bankomat?
Odpověď zněla ne!
Znáte ještě jiné slovo, kromě výrazu "ne", zeptal jsem se prodavačky.
Odpověď zněla ano!
Konečně nějaká změna, zaradoval jsem se.Tak mi prosím řekněte, kde je bankomat?
Odpověď zněla tam!Prodavačka ukázala rukou směrem za kopec.
Jak je to daleko?
Odpověď bylo nevím!
Víte co, navrhl jsem prodavačce, mluvení vám očividně dělá problémy, já teď jdu pryč a nemusíte mi ani říkat nashledanou.
Je na vás vidět, že svůj příděl slov na den jste již dnes vyčerpala.
Řekl jsem nashledanou.
Prodavačka mě poslechla a neodpověděla.
Bankomat jsem hledat nejel, bylo to příliš riskantní.
Zásoba benzínu v nádrži Fiátka se nebezpečně ztenčovala, nikde v dohledu nebyla pumpa a i kdyby byla, kdoví, jak bych tam zaplatil.
Znova jsem prohledal chatu a našel pytlík rýže, která naštěstí ještě nebyla prošlá.Měl jsem už takový hlad, že jsem vzal zavděk i suchou rýží.
Chuť mi překazili ti tři Němci, kteří mi před několika dny pomohli najít chatu.
Chytli někde rybu a přijeli si jí do vesnice upéct.
Zatímco jsem se cpal suchou rýží, k nosu mi doléhala vůně pečené ryby.
Takhle jsem musel vydržet ještě dva dny.Z celý týden jsem měl k jídlu jen ten pytlík rýže a několik sušenek.Zkusil jsem hledat houby.
Turisté, co Norsko navštíví, všeobecně tvrdí, že Norsko je houbařský ráj, protože tam roste spousty hub a nikdo je nesbírá.
Já jsem nenašel ani jedinou!
Konečně nastal den odjezdu.
Po mnoha hodinách pomalého ploužení Fiátkem jsem se dostal do města k letišti.
Doufal jsem, že alespoň tam bude možné zaplatit nějakou mezinárodně uznávanou měnou, abych nemusel kvůli nákupu jedné bagety jít do směnárny.
Nešlo to ani na letišti a to ani v mezinárodním prostoru!
V prvním letadle jsme dostali k jídlu jen jeden krajíček toastového chleba s plátkem salámu.
Letadlo mělo zpoždění a tak při mezipřistání ve Frankfurtu jsem si na letištní chodbě koupil obloženou housku a za běhu k dalšímu letadlu se jí pokoušel pozřít.
Povedlo se, ale už jsem neměl čas si koupit pití.
Houska mě tlačila v krku a já netrpělivě čekal až letuška přinese pití.
Když byla asi tak tři řady sedadel přede mnou, pilot ohlásil ukončení roznášení občerstvení a předčasné přistání.
Proč chceš předčasně přistávat, kam pospícháš ty .... a chtěl jsem na adresu pilota poslat nějakou peprnou nadávku, jenže houska uvízlá v krku mi to nedovolila.
Přistáli jsme o něco dříve.Proč? To nikdo nevěděl.Ale nepřistáli jsme zas o tolik dříve, aby mi to pomohlo.
Právě odbíjelo jedenáct večer a těsně přede mnou se začaly zavírat letištní obchody.
Připadalo mi to jako spiknutí.K pití jsem se dostal až po definitivním opuštění letiště,
kdy mě podnikový řidič, který na mě čekal před halou dovezl polozadušeného k nejbližší benzínce, kde jsem si koupil láhev s pitím.