Cesta

Kdybych věřil na numerolgii, řekl bych si, že tahle cesta má nějaký magický význam, protože:
Oznámení o téhle akci jsem dostal 12.11.2011
Na cestu jsem se vydal 11.12.2011

Auto, které jsem si na cestu vyzvedl mělo najeto 69696 kilometrů.
Na denním počítadle tachometru bylo 222,2 km

Vzdálenost k cíli zapadla přesně doprostřed mezi pět staveb v Evropě, na které jsem jezdil.
Francie, Pont sur Sambre: 950 km
Belgie,Tessenderlo: 850 km
Francie,Toul: 750 km
Francie, Saint Avold: 650 km
Rakousko, Wildon: 550 km

Z domova k německým hranicím to bylo stejných 130 kilometrů jako z německých hranic k cíli ve Francii.

A přesto se tahle cesta nějak nevyvedla.
Stále se měnilo počasí, chvíli pršelo, chvíli svítilo slunce a foukal silný nárazový vítr.
Sotva jsem ujel pár kilometrů, zůstal jsem stát v koloně.Někde na cestě se stala nehoda.Kolem aut šla babka s batohem brambor na zádech.Drze otevřela dveře u spolujezdce, zeptala se jestli jedu do Plzně a než jsem stačil cokoliv odpovědět už seděla vevnitř s tím, že při sbírání brambor na poli prochladla a kdybych do Plzně nejel, že se aspoň ohřeje, abych pustil topení naplno.
Přes Plzeň jsem jel a tak jsem jí odvezl.To jsem si ale dal!Celou cestu nezavřela pusu.Napřed mi vykládala jaký má malý důchod, že musí jezdit sbírat na pole všechno co najde, jezdí jen stopem, protože nemá na jízdenku a nakonec s ní vylezlo, že si ještě přivydělává jako pojišťovačka.Chtěla mi pojistit všechno co viděla v autě a nakonec ještě prodat ty brambory.Aby mě ujistila, že nejsou namrzlé jednu otřela o bundu od hlíny, oškrabala nehtem část slupky, ochutnala jí a pak nabídla mě.

Před cestou jsem si jako vždy na internetu zblízka prohlédl cestu.Měl jsem překročit německo-francouzské hranice v místě, které jsem dobře znal, natankovat tam a vyzvednout si z bankomatu nějaká Eura.Na cestu jsem dostal auto které takovou vzdálenost na jednu nádrž neujelo.Jenže navigace si našla jinou cestu a já si toho všiml až když jsem místo v Saarbruckenu byl na neznámém hraničním přechodu v Baden Badenu a couvnout už jsem nemohl, protože jsem znova uvízl v koloně na rozestavěné přehradě.
Raději jsem zamknul dveře pro případ, že by se objevila další vlezlá stopařka.
Docházel mi benzín a marně jsem hledal pumpu.Jednu jsem objevil, ale malou venkovskou u které nebyl bankomat a tak jsem se bál ve Francii najet na dálnici, protože jsem měl u sebe jen pár Euro.Sice bych možná mohl zaplatit kartou, ale tím jsem si nebyl jistý, protože mi před časem dálniční automat nevytiskl stvrzenku a pak se v účtárně nemohli dopočítat.
Později jsem zjistil, že mýto by stálo ani ne polovinu toho co jsem u sebe měl v hotovosti. Ve Francii jsem se pak za trest za tuhle neznalost trmácel po okreskách a jako naschvál mi do toho pořád někdo telefonoval.Napřed dopravci z obchodu, kde jsem měl objednaný vánoční dárek, že nestihnou přijet podle plánu.Pak mobilní operátor s nabídkou na změnu tarifu, banka s nabídkou hypotéky a nakonec nějaká firma, co mi nabízela kurs office na počítači.Tihle otravní blbouni se snad na mě spikli!
Zkusil jsem si připojit navigaci na hlasitý poslech telefonu přes bluetooth, aby mě někdo nechytil, že držím telefon u ucha za jízdy.Většinou se připojí sama od sebe a rychle, jenže občas má záchvat a připojuje se nekonečně dlouho.Mezitím nenaviguje a tak než se připojila jsem jel úplně někam jinam.
Nakonec zase volali dopravci z obchodu, že objednaný dárek je poškrábaný a že se ho bojí od obchodníka převzít, protože bych ho pak nemusel chtít. Hned po nich volal sám obchodník, že je dárek poškrábaný, dopravce ho nechce převzít a co s ním teda má dělat? Horší chvíli si na vyřízení opravdu najít nemohli.

Motal jsem se neznámými městy v zácpách a dešti.Nakonec jsem musel najet na dálnici protože bych se na místo snad nedostal.Už se stmívalo a spustil se liják.Ani po dálnici se nedalo jet rychle.Nebylo skoro vůbec vidět.
Když jsem dojel do Nancy zjistil jsem, že problémy s jízdou ještě neskončily.Tam se nedalo ujet snad ani sto metrů rovně.Město leží v dolíku a připadalo mi, že to po čem jedu nejsou snad ani ulice, ale schody pro auta. Měl jsem dojem, že městem projíždím tak nějak šachovitě.Každou chvíli mi do cesty vběhl pěšák nebo dáma, místy mi zkřížil cestu jezdec a nakonec jsem málem narazil do věže.
Před hotelem jsem vjel na ošklivý kruhový objezd se spoustou pruhů a semaforů.Projel jsem ho několikrát aniž bych tušil kam se dostanu.Těsně před posledním projetí tam do sebe bouchla dvě auta, byla tam sanitka a policie.Naštěstí policista který tam řídil dopravu mě navedl na odbočku, která vedla k hotelu.

Fotky hotelu, které jsem před cestou našel na internetu byly pěkně přibarvené.V městské zástavbě bych hotel od okolních šedivých paneláků nerozeznal a ani vevnitř nevypadal zdaleka tak přívětivě jak se jevil na svých webových stránkách.Nebyl jsem si jistý, že je to opravdu ten správný hotel ani když jsem zastavil přímo před ním.
Musel jsem dvakrát oběhnou budovu než jsem našel vchod.Byl schovaný za plastovými pytli s odpadky, které čekaly na ranní odvoz popelářským vozem.Protože recepce se večer zavírala, přišel mi předem na mobil kód k hlavnímu vchodu a k trezoru s klíčem od pokoje.Oboje se mi podařilo otevřít a už jsem se viděl v posteli.Jenže ouha.Klíč nešel zastrčit do zámku.
Světlo na chodbě bylo na senzor s časovým spínačem a než jsem stačil zjistit co zámku schází světlo zhaslo.Musel jsem popoběhnout asi deset metrů tam a zpátky aby se rozsvítilo.Tuhle proceduru jsem musel několikrát zopakovat než jsem zjistil, že zámek byl nedávno vyměněn za nový, kdežto klíč zůstal starý.
Kdyby tam někde byla nainstalovaná kamera, tak by se asi někdo hodně divil proč se rozeběhnu po chodbě, zastavím se, kouknu do klíčové dírky a běžím zase pryč, abych se hned vrátil a kouknul do zámku znova.Těžko říct, jestli by ho napadlo zavolat zámečníka, nebo psychiatra.

Tak a co teď?

Zavolal jsem na číslo odkud mi přišla SMS s kódem.Operátor který zvedl telefon anglicky neuměl.Ne, že bych neuvítal příležitost si vyzkoušet jaké to je telefonovat s čerstvě nabytými znalostmi francoužštiny z jazykové školy, ale že bych to musel trénovat o půlnoci v nevlídné budově po osmihodinové cestě autem?A zrovna na téma, nejdou mi otevřít dveře?To bych si v tu chvíli rád odpustil!

Po nějaké době se hovoru ujmula anglicky mluvící operátorka.Řekla mi, abych si znova otevřel trezor s klíči a vzal si náhradní pokoj. Podařilo se.Pokoj jsem otevřel a šel si lehnout.

Ráno jsem hledal jídelnu.Našel jsem jí úplně prázdnou.Uvnitř mě odchytla jakási osoba a ptala se mě, jestli mám rezervaci.
Opět neuměla anglicky.Zase jsem narazil na problém, jak se zeptat na co je mi rezervace v jídelně, kde není ani živáčka a ani jsem jí nemohl odpálkovat, že si snídani klidně sním ve stoje když si myslí, že je jídelna tak přeplněná.

Takové důležité fráze a nikdo je nevyučuje...

Po chvíli byla přivolána druhá osoba jakožto překladatelka, která si nechala od první osoby francouzsky vysvětlit, že jsem se odvážil vejít aniž bych měl rezervaci a poté se mě opět francouzsky zeptala proč nemám rezervaci?
K její chvále musím říct, že alespoň rozuměla rozhození rukama a univerzální frázi: Éééééé??? A řekla mi ať se posadím.

Na to jaké nadělaly obě osoby řečí kolem rezervace jsem na stole nenašel skoro nic k jídlu.Na pultu byly pytlíky s čajem, ale nikde nebyla konvice s horkou vodou, vařič ani hrnek.Automat na kafe nebyl zapojený do zásuvky a nikde v dosahu ani žádná zásuvka, kam bych si ho zapojil nebyla.
U automatu na džus sice byly sklenice, ale nevešly se pod stáčecí kohoutek.U části stolu s jídlem byla sice spousta šunky, ale když jsem si vzal jeden plátek jistil jsem, že je plátky obložená atrapa dortu, aby šunka budila dojem velké hromady.
U nádob s jogurty nebyla žádná miska, jen ploché talíře a místo lžiček vidličky.U poslední části pultu jsem vzal to co jsem považoval za máslo a z čeho se vyklubal cukr slisovaný do kostky, která se po rozbalení sama od sebe rozsypala.
Celá moje snídaně se tedy skládala z nedobrovolně pocukrovaného rohlíku s plátkem šunky.

Tohle, že měl být jeden z nejlepších hotelů v Nancy?Radši ani nechci vědět jak vypadají ty horší!

Poté jsem dojel do Toulu na stavbu, obsadil v jedné z kanceláří stůl a šel si vybavit vstup na staveniště.Chtěli po mě spoustu dokumentů.Měl jsem všechny až na jeden.Nerozuměl jsem o co jde a tak jsem jim ukazoval jednu průkazku za druhou.Měl už jsem jich už ze všech předchozích staveb pěknou sbírku.Nakonec se jim zalíbil dávno propadlý ubytovací průkaz z ubytovny v Českých Budějovicích a tak ho uznali.Jen nevím s čím si ho spletli.
Ale co se divím.Na Bahrainu mi neuznali platný evropský řidičský průkaz ale zato mi potvrdili deset let propadlý mezinárodní.
Pak jsem si musel opět shlédnout instruktážní film spojený s testem jak se chovat na staveništi.Ten už jsem viděl tolikrát, že jsem ho vyplnil bez chyby.I když nedávno jsem ho v Holandsku vyplnil až na čtvrtý pokus.Jenže tam jsem ho dostal v holandštině, takže se nebylo čemu divit.

Recepce hotelu se ráno otevírala až v osm a to jsem musel už být v práci, takže jsem nestačil špatný klíč reklamovat.Musel jsem se stihnout vrátit do Nancy do sedmi do večera, kdy se recepce zavírá.V práci jsem končil v šest a vůbec nebylo snadné v místním hustém provozu se do centra Nancy prodrat úzkými uličkami.Navigace nemohla hotel najít, přestože jsem zadal stejnou adresu.Prvně jsem měl kliku, protože jsem přijel od Strassbourgu po silnici, která byla v navigaci zanesená správně.Teď jsem přijel od Toulu z druhé strany hotelu, kde bylo buď všechno zbourané, nebo nově postavené a navigace tam byla nepoužitelná.

Když jsem si u recepce sundaval promoklou bundu praskl mi pásek u hodinek, ty odlétly z ruky a trefily recepční rovnou do čela.
Poté jsem vyndal z kapsy mobil, abych se podíval jestli deštěm neutrpěl, ale jak byl na povrchu mokrý vystřelil mi z promrzlé ruky jako pecka z višně a trefil recepční do břicha.
Když jsem vyndaval z tašky obálku s klíči, recepční si dala před sebe knihu hostů a křikla na mě, že mi toho zas tak moc neprovedla, abych po ní přestal házet všechno, co mám po ruce.

Jo i v civilizované zemi se někdy stanou věci!