Zážitek, tedy jestli se to tak dá nazvat.

Setkal jsem se s názorem, že všechno, co popisuji na těhle stránkách jsou samé negativní věci.
Asi se na všechno dívám z jiného úhlu, protože většina toho, co jsem doposud popsal jsou události, kterým se můžu smát.
Sice třeba až s odstupem doby, ale nakonec přece.
O skutečných potížích, kterým se nemůžu zasmát ani po uplynutí řady let se raději vyhýbám.

Ale protože jsem se shodou okolností dostal na stavbu elektrárny do Francie, kde všechno fungovalo tak jak mělo, zkusím popsat jaké to bylo.

Na cestu jsem si vyzvedl služební auto, nastavil satelitní navigaci na požadovaný cíl a vyrazil jsem.V Čechách jsem najel na dálnici, zhruba po tisíci kilometrech jsem s ní sjel a byl jsem u cíle.
Pozn: Tomu se říká hladký průběh cesty.

K večeru jsem dojel k elektrárně a zastavil u brány.Trochu jsem se obával jak se domluvím, francouzsky jsem znal jen pár slov.Ale ochranka mluvila anglicky.
Pozn: Tomu se říká hladký závěr cesty.

Pak jsem hledal hotel.To byla trochu potíž, všechny byly plné.Nakonec jsem se ubytoval díky náhodě, že se recepční v jednom hotelu bavila po telefonu s recepční v jiném hotelu, kde zrovna někdo odřekl nocleh.
Zřejmě se pak bavily dál na můj účet.Přestože jsem je požádal jen o jednoduchý nocleh, připravily pro mě v druhém hotelu rozlehlé apartmá a bohatou francouzskou večeři o sedmi chodech.
Pozn: Tomu by se dalo říkat mírné potíže, které se vyřešily.

Druhý den jsem přišel do práce.Můj šéf, starší sympatický pán, mi přidělil prostornou kancelář a šli jsme na obhlídku staveniště.
V první chvíli jsem se zděsil, protože moji montéři byli všichni Maďaři a jejich parťák byl Rakušan.Anglicky nemluvil nikdo.
Na druhou stranu nebyli na stavbě poprvé a tak jsem jim nemusel nic vysvětlovat.Všechno znali.Kromě toho už dávno začali beze mě a hodně toho měli hotového.Materiál měli dávno převzatý a roztříděný, většina nosných konstrukcí byla smontovaná.
Pozn: Tomu se říká hladký začátek stavby.

Na staveništi byl jen jeden černoch.
Pozn: Aspoň jsem mohl vidět z opačného pohledu jak jsem se před nedávnem vyjímal v Ghaně.

Cestou z práce jsem si prohlížel okolní krajinu, všechno vypadalo čistě a upraveně.Pěkná stylová architektura.Na rozdíl od Afriky nikde nebyly vidět žádné zříceniny, vraky aut ani hromady odpadků.
Radost pohledět.
Hotel byl také pěkný ve starobyle vyhlížejícím centru města s hlídaným parkovištěm.K snídani byl švédský stůl s rozmanitým výběrem francouzských delikates.

V kanceláři jsem seděl s téměř dokonalým kolegou.Za celý den jsem ním prohodil jen dvě slova.
Ráno a odpoledne jsme si řekli ahoj.
Někdy, když vysvitlo slunce, pronesl: To je dneska krásně.
To už pro mě byla přehnaná užvaněnost a tak jsem mu jen přikývl.
K úplné dokonalosti mu chybělo jen aby tolik nemluvil.Místo pozdravu by stačilo jen mávnutí rukou.

Druhý den v práci jsem šel znova obhlédnout staveniště.Montážníci už pracovali v plném tempu.Když mě spatřili, lekli se.Co se děje?Nějaký problém?Zeptal se jejich parťák.
Né, žádné.Zarazil jsem se.Jen se jdu podívat jak vám to jde.
To není zapotřebí, až budem něco potřebovat, my přijdeme sami.Odbyl mě parťák.
Dali mi jasně najevo, že je nemám zbytečně rušit.
Opravdu pak za mnou několikrát přišli.Měl jsem radost, že se konečně něco děje, ale většinou si chtěli jen nechat schválit jakousi bezvýznamnou změnu v plánech.Za celý den práce asi tak na deset minut.
Pozn: Tomu se říká dokonalá organizace práce.

A takhle hladce to probíhalo den za dnem.
Pozn: No jo, ale o čem mám psát, když tady všechno funguje?

Co třeba o tom, jak jsem zkrátil formulář týdenních hlášení na čtvrtinu tím, že jsem vynechal všechny kolonky s názvy problém, zpoždění, příčina, řešení, náprava, hledaní vhodného viníka?
Pozn:To asi ne, to by nikoho nebavilo.

Nebo o tom, jak jsem našel na staveništi krásnou chromovanou, ale značně opotřebovanou rýsovací jehlu, kterou jsem za pomoci pilníku na nehty přetvořil v univerzální nástroj na čištění uší a nosu?
Pozn: Ale fuj, to taky ne.

Nebo, jak jsem nalepil žvýkačku na parapet a někdo mi jí ukradl?
Ale to taky ne...
Nebyla moje, našel jsem jí přilepenou pod stolem, jen jsem jí přendal na okno a můžu být rád, že se jí někdo ujmul.
Pozn: Je vidět, že se tady potravinami neplýtvá.

Nebo, jak jsem si natolik zvyknul na satelitní navigaci, že když jsem si jí jednou při cestě do práce nezapnul, najel jsem omylem na jinou dálnici a zjistil jsem to až v okamžiku kdy se přede mnou objevil nápis "Vítejte v Belgii"?
Pozn: No, to by asi taky nebyla zrovna velká zábava.To je jen důkaz toho, jak technika ohlupuje člověka.

Nebo, jak jsem si v restauraci několikrát po sobě zkoušel objednat místo hranolek krokety a pokaždé jsem to vyslovil tak špatně, že jsem stejně dostal hranolky?
Pozn: Ježíšmarjá, to je nuda.Radši už toho nechám.Smiřte se prosím s tím, že se tentokrát nezasmějete.
Počkejte si, až budu zase někde v džungli.Tady nemám žádnou inspiraci.